__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Duben 2012

Neutopená, leč topící se

12. dubna 2012 v 23:25 | Avis |  Žiju
Proč pořád ještě doufám? Proč se směju, proč si nepodřežu žíly nebo neskočím pod vlak, proč se nezadávím jídlem a proč jsem pořád hloubš a hloubš? Proč je mi na každou větu, slovo, argument říkáno, že manipuluju, zveličuju, lžu, přetvářím si a jedu podle své taktiky?

Každý další nádech je těžší. A každým nádechem doufám, že se mi uvolní sevřené plíce, že ucítím takovou tu starou lehkost na srdci, tu vyrovnanost z minulých let. Štěstí, které sice nebylo vůbec štěstím, ale vnímala jsem ho jako štěstí... Ale ne. Jen jsou plíce pořád sevřenější.

Šedá želatina, kaluže inkoustu, vodotrysky lávy. Pořád šedší, inkoustovější, lávovější. Horší. Měl by přece přijít zlom. Nebo nám lhaly pohádky, nebo může nastat stálá vláda zla a můžem pořád plakat? Nevidím cest ven. Nevidím cest, z kterých jsme přišli a nevidím ani místo, kde stojíme.

Nevidím nic.

Klid. Třeba to skutečně neexistuje, třeba si všechno jenom vymýšlí. Třeba je skutečně pravda to, co říkají. Třeba jsem špatná. Úplně. Možná, že jsem taková. Sobecká, jako embryo, co si píchá do žil dávky internetu, co si schválně zhorší průměr ve škole, co utlačuje okolí, co se nechce podílet na chodu domácnosti. Konečně, mám důkaz, že jsem něco jiného?

Nejde to ignorovat. Je to všude, když vstaneš, když přijdeš ze školy, když vidíš jeho kartáček vedle toho tvého, když žehlíš její džíny a skládáš jeho ponožky. Když slyšíš jeho hlas, když podle zvuku poznáš, kdo jde po schodech.

Pořád to bolí. Kruci. A to se nezlepší, Šárko.

Šájo, vážně by mě zajímalo, co teď uděláš. Taky by mě zajímalo, jestli nezačneš kouřit a nezkusíš -a zkoušet nepřestaneš- trávu, jestli nezačneš šlapat chodník a nakonec neskončíš ufetovaná v příkopě, jak se zdálo tvé matce, když tě porodila. (A že to byl porod, bojovalo se tekrát o tři životy!)

Víš, vážně by mě to zajímalo. Vypadáš teď jako úplně stržená. Nejsi? Hmm.

Zkouším psát povídky. Nejde mi to. Ale mám první větu a taky spoustu pocitů, které chci zobrazit, které chci namalovat do slov a strašit jimi... Všechny moje postavy jsou zlomené, říkají jenom smutné věci a líčení východu slunce je kýčovitě plastové (nedokážu si ani připravit ideální krásné sobotní dopoledne, abych pak mohla spustit blesky, hromy a liják). Všechny osoby jsou pesimistické, mluví jazykem, který se k nim nehodí /mluví tím mým jazykem/, ale to je koneckonců jedno, protože nakonec všichni umřou, že.
Nebo možná, že nechám toho nejhoršího (a asi taky nejvíc zlomeného, hádám) přežít, aby zlo vyhrálo. To nemáme rádi... Proč asi?

Co budu dělat? Dýchat dál... a dál naivně doufat v uvolnění sevření.
Zamčená v Pandořině skříňce. Naděje je tichá, děsně tichá. Nemluví, takže čekáš, až promluví, protože myslíš, že ti pomůže. Už jenom tím, že promluví, protože teď je tma a ona nemluví. A až promluví, tak by pak mělo být světlo...

Avis
Nekoncentrovaně. Ve spěchu. Bez myšlenky. A teď už i bez slz, no...