__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

A do 'dospělosti' zbývá víc než tisíc dnů.

27. února 2012 v 22:06 | Avis |  Žiju
Jako v široké láhvi s úzkým hrdlem, přičemž ani nevíš, jestli je to hrdlo další komplikace nebo řešení. Jen cítíš strašnou touhu dostat se k němu, protože je jedinou cestou ven. Noční obloha bez hvězd, u kterých bys čekal, až začnou padat, aby sis mohl něco přát. Lapání po dechu, které je víc než snaha dodat tělu kyslík.

Táta. Kapesní důvod k slzám. A že to jsou velké kapsy, vlastně ty největší. Přísun lží, kterým uvěřil. Pocit, že zná okolní (=správný) svět. Argumentace, kterou nemůžeš porazit, protože ti nedává ani nejmenší právo porážet. Protože jsi špatná. Jsi uražené, trucující dítě, jsi utlačující výrostek, jsi nezvládnutá dcera. Jsi ta, co jednou pochopí, co bude ještě děkovat.
Ničí, mstí se, láme, uráží, deformuje a neuvěřitelně moc tě podceňuje a přitom říká, že vůbec k ničemu takovému nemá potřebu se snižovat.
Ne, já se snažím komunikovat. Nepomáhá to, jen další důvody k slzám. K slzám, které vážně tečou. Bulím jako z konve. A on si myslí, že přeháním, že vydírám, že se snažím manipulovat, že se snažím ovládat ostatní... Víte jak těžkosmutně se cítím, když se snažím (a že to není lehké) vyjadřovat to, jak moc špatně mi je a on mi na každou větu říká "to je manipulativní" (I kdyby, je to snad důvod k zastavení poslouchání? :'( ), že "přeháním" a že "to mě nezajímá, to je tvůj problém".
Bože!, jako že v Tebe vůbec nevěřím (ale jako posluchač mých dlouhých výlevů jsi skutečně jedin(ečn)ý ), on si ještě myslí, že je minimálně dobrý táta.

No jasně! Šíleně sarkasticky a vůbec šíleně bych se smála, kdybych mohla. On je přeci skvělej táta, co na tom, že má dceru, co kvůli němu přemýšlí, že se nevrátí domů, že by si nejraději do levé ruky napíchla stříkačku s něčím halucinogenním, co se týrá dennodenně myšlenkou, kam se poděje, až bude oficiálně dospělá...
Jestli tohle dělá otce dobrým otcem, pak se lehce odvažuji svého otce označit za KLASU. Protože tohle, tohle je pak vážně kvalita. Je to kvalita, co je každým soustem kvalitnější, hořčejší, sušší a hustější.
Zraje každou vteřinou, jako víno, a je čím dál tím lepší.

Už dávno přemýšlím, že manželství je vlastně nesmysl. Moji rodiče jsou spolu dvacet let a jediné, co je nyní spojuje, jsou minulost, tři děti, společný dům (domov fakticky napsat nemůžu) a problémy spojené se soužitím jich dvou. Je to samozřejmě jediný příklad, který mám, ale na pochybování mi to stačí.
Nevěřím, že by se mnou někdo chtěl strávit celý život. Nevěřím, že bych já chtěla s někým strávit celý život. (Spíš než celý snad "zbytek".) Neumím si představit, že bych s úsměvem a s radostí dobrovolně šla k oltáři (samozřejmě bez táty) k muži, se kterým bych pak byla 'harmonicky' až do smrti. Probouzet se pořád vedle něho a usínat, aniž bych ho nudila, aniž by mě začal nesnášet, aniž by začal přemýšlet, jak utéct (ode mě).
Kamarádka poznamenala, že se přece můžu nechat rozvést. Hm, to můžu. Ale není zbytečné se pak brát?
Připadá mi to tak a část mě, která křičí, že je to pitomost, je stále menší a menší.

Moji rodiče spolu nikdy nešli za zábavou, nikdy se nenazývali sladčími jmény než "mámo" a "taťka", nikdy se nelíbají, nepřemýšlí, jak se cítí ten druhý, nesoucítí s ním, přetlačují se sami se sebou, jednostranně se hádají, dokazují si a zraňují se.
Kéž bych mohla napsat, že jsou tohle jen povrchní příznaky, že ve skutečnosti je mezi mými rodiči láska. Jenomže to se mi, přinejmenším, vůbec nezdá.

Věřím v lásku?


Nechci vidět, co ze mě bude, co ze mě je za trosku.

Vždyť nejsem špatná.
Tak jako tak, přichází den, kdy budu věřit tomu, že jsem.
Začínám si přát, aby mě rodiče vzali a zavřeli do psychiatrické léčebny a tam mě zdopovali tak, abych si napamatovala kým jsem (či snad kým jsem byla).
Zase mi nabízeli, abych šla k doktorovi. Jasně. To potřebuji, sednout si před člověka, co už byl dokonale spraven o mém stavu a "špatnosti" a povídat si s ním. Jak by mi to mohlo pomoct?
Když se topíš a máš vodu v plicích, nemáš sílu na nadechnutí, aby sis mohla povídat...

Šílenství se stává stále kulatějším, stále prostornějším a beznadějnějším.
A na kulatém šílenství se těžko hledá záchytný bod.
Už si přijdu jako odpad.

Avis.
(Nenapsáno najednou, zato psáno vždy ve stavu vysoké rozloženosti a proto prosím ignorujte nesouvisející odstavce, špatně vytvořené věty, špatně zvolená slova a jiné prohřešky proti komukoli a čemukoli.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 28. února 2012 v 19:39 | Reagovat

Možná právě proto budeš prožívat "šťastné" manželství. A až někomu budeš věřit, budeš mu věřit více než opravdově. Na lásku nezanevírej... Na to je času vždycky dost...

2 Nobody Nobody | E-mail | 1. března 2012 v 14:20 | Reagovat

Obávám se, že příliš nevidím „za oponu“ (nevím třeba, co vše je příčinou rozepří apod.), takže moje re-akce může být poněkud „mimo mísu“. Hm. A možná, že ta mísa může být dokonce v docela jiném pokoji – a vůbec, jestli se jedná ještě o ten správný dům (správné město, planetu, vesmír etc..)... To prosím ber jako omluvu, pokud prostě budu mimo Tvůj text. A určitě bych také nerad a priori odsuzoval někoho, o kom nic nevím (nebo o kom toho vím jen velice málo), takže jakékoliv jako soudy působící tvrzení berme s rezervou.

Myslím, že mohu třeba navázat na nadpis, resp. na slůvko dospělost. Zdá se mi, že řada z nás má pocit, že jakmile vytáhneme paty ze základky, gymplu, učňáku, vejšky, zkrátka z nějakého ústavu, jsme už dospělí, takže víme všechno, nebo alespoň to, že nám už nikdo nemá co říkat, protože my víme nejlíp, jak se věci mají. Možná jsme ochotni připustit, že nevíme vše, ale v těch (pro nás nějak podstatných) věcech nám nikdo přece nebude nic vykládat! Že se pak tenhle syndrom „nezpochybnitelného vědění“ objevuje tak často právě u rodičů, je „poněkud“ smutné.

Komunikace, nebo lépe dialogu, se vždy účastní min. dvě strany (viz řecké „dia-logos“), takže je dle mého názoru zcela neregulérní (nebo opět lépe: zcela nekorektní, ale možná ještě lépe: zcela nespravedlivé) argumentovat třeba tím, že „to jednou pochopíš“, protože tím se spíše projevuje bezmoc toho, kdo tímto stylem „argumentuje“. Věta by měla být, mám za to, nahrazena sdělením: „nevím, (protože to neumím), jak bych ti srozumitelně měl [toto něco] vysvětlit/zdůvodnit, takže uplatňuji moc, která mi byla nad tebou svěřena tím, že to já jsem rodič (ten vědoucí) a ty, že jsi to dítě (které proto neví), takže ty jednoduše musíš přijmout to, co já prosazuji“.
Nenapadá mě moc, co s tím, leda snad jedině to, o co se pokoušíš už Ty, jak píšeš, že se snažíš komunikovat (jenže..). A i když se to pak může zdát být tak trochu „padlé na hlavu“, snad ještě třeba pokusit se převzít iniciativu také v tom smyslu, že o tom bez-práví víš a tak (jakkoli marné se to může jevit) jej tímto „víš“ zkusit minimalizovat. Právě proto, že o něm víš, že jej znáš.
Tedy docela prostě řečeno, dát si s rodiči/rodičem práci a pokoušet se neúnavně najít taková slova, kterým porozumí, nějak pochopí. Mít s nimi ještě větší trpělivost – a vysvětlovat, vysvětlovat, vysvětlovat. A i když, jak se říká, stokrát nic umořilo osla, nic na to nedat a vzít si za vzor klidně i toho osla (já osobně volím „Oslíka“ ze Shreka, toho jednoduše neumoří nikdo a nic :o) a sjet si to s nimi po sto jedné. I když (a to je možná ten největší trabl), může být vůbec nejtěžší najít takový styl, který z nich udělá posluchače, děj se co děj (to je dobře patrné z Tvé otázky: „je to snad důvod k zastavení poslouchání?).
Ale jak píšu na začátku, nevím, co je/bývá předmětem rozepří, takže možná je tento můj výklad opravdu docela „mimo obraz“. Nevím, ale můj email je Ti k dispozici, tak třeba (chceš-li) napiš víc, můžem to zkusit probrat podrobněji přes email (i když o moje „rady“ a „návrhy“, vč. komentářů bych možná nestál ani já sám :o)
Ještě stran toho naslouchání: druhá strana by měla být (vy)slyšena vždy, ostatně většina právních systému je přece na zásadě „audiatur et altera pars“ postavena. A když nic jiného, je to prostě slušnost.

A s tím manželstvím... Tak to vůbec... Budu s Tebou souhlasit v tom, že manželství jen pro manželství (proto abych nezůstal sám, abych měl děti, protože ostatní už v tom jsou taky, protože to rodiče chtěj, protože to ona/on chce, protože to vyřeší nějaké mé problémy – existenciální/existenční apod.) samozřejmě je nesmysl. Ale manželství jako vztah, nějaký proces, který se vytváří, na kterém se pracuje, který se nebere jako něco, co prostě mám/máme, už nějaký smysl, domnívám se, může nést. Jenže to předpokládá jednak člověka (resp. dva „člověky“ :o) a druhak to, že nejde o nějakou prostou směnu (směňuji jednu položku za jinou, stav za stav: svobodu za manželství), ale že naopak je narušena jakákoliv směnnost sama, tedy že jde spíše (v tom bataillovském smyslu) o dar (o spolu-dávání). Což je dnes hodně, abych tak řekl, „cloudový“ požadavek, protože málokdo z nás je natolik s sebou, aby byl schopen vůbec něco (ze sebe) dát. O to víc je to pak vzácné, když se s něčím (spíše: s někým) takovým potkáš. Takže ať jsem třeba nařčen z idealismu, ale já bych to tak viděl – a kdybych měl být postaven jednou před tuto otázku osobně, snažil bych se jednat právě v této uvedené rovině.

(I když „manželství“ je de facto aktem de iure :o) De facto jde přece především právě o vztah. A vztah – to je dřina. Ale když to „klapne“, tak (domnívám se) to za tu dřinu stojí :o)

Nějak nerozumím tomu, kde by se byla bývala měla brát (třebas potenciálně) ta špatnost. Nebo „troskovitost“. Odpad? Dovolím si ve všem uvedeném oponovat! :o) Každý, kdo by to měl/chtěl o Tobě tvrdit, dopadne nutně podle „pravidla“, s kterým (nevím jistě jestli) přišel Forrest Gump: „Pro hlupáka každý hloupý".

Takže sice bude plně stát za tím, pod čím je podepsán citoyen Voltaire („S vašimi názory nesouhlasím, ale do smrti budu hájit vaše právo je říkat“), ale v tomto případě jsem tuto svou „plnost“ ochoten porušit a žádat, aby nic podobného napříště říkáno/hlásáno nebo vůbec myšleno nebylo! ;o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama