__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Únor 2012

A do 'dospělosti' zbývá víc než tisíc dnů.

27. února 2012 v 22:06 | Avis |  Žiju
Jako v široké láhvi s úzkým hrdlem, přičemž ani nevíš, jestli je to hrdlo další komplikace nebo řešení. Jen cítíš strašnou touhu dostat se k němu, protože je jedinou cestou ven. Noční obloha bez hvězd, u kterých bys čekal, až začnou padat, aby sis mohl něco přát. Lapání po dechu, které je víc než snaha dodat tělu kyslík.

Táta. Kapesní důvod k slzám. A že to jsou velké kapsy, vlastně ty největší. Přísun lží, kterým uvěřil. Pocit, že zná okolní (=správný) svět. Argumentace, kterou nemůžeš porazit, protože ti nedává ani nejmenší právo porážet. Protože jsi špatná. Jsi uražené, trucující dítě, jsi utlačující výrostek, jsi nezvládnutá dcera. Jsi ta, co jednou pochopí, co bude ještě děkovat.
Ničí, mstí se, láme, uráží, deformuje a neuvěřitelně moc tě podceňuje a přitom říká, že vůbec k ničemu takovému nemá potřebu se snižovat.
Ne, já se snažím komunikovat. Nepomáhá to, jen další důvody k slzám. K slzám, které vážně tečou. Bulím jako z konve. A on si myslí, že přeháním, že vydírám, že se snažím manipulovat, že se snažím ovládat ostatní... Víte jak těžkosmutně se cítím, když se snažím (a že to není lehké) vyjadřovat to, jak moc špatně mi je a on mi na každou větu říká "to je manipulativní" (I kdyby, je to snad důvod k zastavení poslouchání? :'( ), že "přeháním" a že "to mě nezajímá, to je tvůj problém".
Bože!, jako že v Tebe vůbec nevěřím (ale jako posluchač mých dlouhých výlevů jsi skutečně jedin(ečn)ý ), on si ještě myslí, že je minimálně dobrý táta.

No jasně! Šíleně sarkasticky a vůbec šíleně bych se smála, kdybych mohla. On je přeci skvělej táta, co na tom, že má dceru, co kvůli němu přemýšlí, že se nevrátí domů, že by si nejraději do levé ruky napíchla stříkačku s něčím halucinogenním, co se týrá dennodenně myšlenkou, kam se poděje, až bude oficiálně dospělá...
Jestli tohle dělá otce dobrým otcem, pak se lehce odvažuji svého otce označit za KLASU. Protože tohle, tohle je pak vážně kvalita. Je to kvalita, co je každým soustem kvalitnější, hořčejší, sušší a hustější.
Zraje každou vteřinou, jako víno, a je čím dál tím lepší.

Už dávno přemýšlím, že manželství je vlastně nesmysl. Moji rodiče jsou spolu dvacet let a jediné, co je nyní spojuje, jsou minulost, tři děti, společný dům (domov fakticky napsat nemůžu) a problémy spojené se soužitím jich dvou. Je to samozřejmě jediný příklad, který mám, ale na pochybování mi to stačí.
Nevěřím, že by se mnou někdo chtěl strávit celý život. Nevěřím, že bych já chtěla s někým strávit celý život. (Spíš než celý snad "zbytek".) Neumím si představit, že bych s úsměvem a s radostí dobrovolně šla k oltáři (samozřejmě bez táty) k muži, se kterým bych pak byla 'harmonicky' až do smrti. Probouzet se pořád vedle něho a usínat, aniž bych ho nudila, aniž by mě začal nesnášet, aniž by začal přemýšlet, jak utéct (ode mě).
Kamarádka poznamenala, že se přece můžu nechat rozvést. Hm, to můžu. Ale není zbytečné se pak brát?
Připadá mi to tak a část mě, která křičí, že je to pitomost, je stále menší a menší.

Moji rodiče spolu nikdy nešli za zábavou, nikdy se nenazývali sladčími jmény než "mámo" a "taťka", nikdy se nelíbají, nepřemýšlí, jak se cítí ten druhý, nesoucítí s ním, přetlačují se sami se sebou, jednostranně se hádají, dokazují si a zraňují se.
Kéž bych mohla napsat, že jsou tohle jen povrchní příznaky, že ve skutečnosti je mezi mými rodiči láska. Jenomže to se mi, přinejmenším, vůbec nezdá.

Věřím v lásku?


Nechci vidět, co ze mě bude, co ze mě je za trosku.

Vždyť nejsem špatná.
Tak jako tak, přichází den, kdy budu věřit tomu, že jsem.
Začínám si přát, aby mě rodiče vzali a zavřeli do psychiatrické léčebny a tam mě zdopovali tak, abych si napamatovala kým jsem (či snad kým jsem byla).
Zase mi nabízeli, abych šla k doktorovi. Jasně. To potřebuji, sednout si před člověka, co už byl dokonale spraven o mém stavu a "špatnosti" a povídat si s ním. Jak by mi to mohlo pomoct?
Když se topíš a máš vodu v plicích, nemáš sílu na nadechnutí, aby sis mohla povídat...

Šílenství se stává stále kulatějším, stále prostornějším a beznadějnějším.
A na kulatém šílenství se těžko hledá záchytný bod.
Už si přijdu jako odpad.

Avis.
(Nenapsáno najednou, zato psáno vždy ve stavu vysoké rozloženosti a proto prosím ignorujte nesouvisející odstavce, špatně vytvořené věty, špatně zvolená slova a jiné prohřešky proti komukoli a čemukoli.)