__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Vzpomínky

29. ledna 2012 v 22:55 | Avis |  Žiju
Nejstarší konkrétní vzpomínka, kterou mám, je ta z karnevalu ve školce, šla jsem za princeznu se zlatou hvězdou na čele, šlapala jsem s modrýma šatama do prudkého kopce (vždycky jsem se mučila myšlenkou, že se z vrcholu kopce rozeběhnu nejrychleji jak můžu a dole si namlátím) a byla jsem čistě šťastná. A těšila jsem se.

Jenomže už vůbec nevím, na co. Taky si nedokážu vzpomenout, za co šel můj brácha, jak toho dne voněl vzduch, co jsme na karnevalu vlastně dělali - samozřejmě nejspíš to, co se na karnevalech obvykle dělává - a nepamatuji si na okamžik, kdy balím modré šaty do krabice, přikládám velkou zlatou hvězdu, krabici zavřu - rychlý výlet mezi čerstvé vzpomínky - a vracím ji zpátky do půjčovny. Aby si další holčičky mohly hrát na princeznu se zlatou hvězdou na čele, aby si další holčičky mohly po pár letech nepamatovat vůbec nic.


I mně se, za několik desítek let, až se moje oči unaví, schopnost poznávat otupí, ruce promění ve vrásčité a myšlenky posunou o pár kilometrů dál, ztratí i ten poslední zachycený okamžik toho jarního (či snad podzimního?) dne, kdy jsem byla tou princeznou...

Bude pryč. Jako bych jí ani nikdy nebyla. Nemůžu tomu zabránit. Násilným oživováním vzpomínky ji jedině (z)deformuju, (z)ničím, upravím, přetřu hustou vrstvou laku a skončím tím, že zanechám vzpomínku jako vyšperkovaný billboard (Jaký je český ekvivalent, který nezničí charakter textu a nepřeruší chod myšlenek?), který stojí u frekventované dálnice a neukazuje skutečnost.

Nýbrž upravenou, kdysi skutečnost. Reálnou imitaci skutečnosti. S každým vyvoláním vzpomínky, s každým jejím převyprávěním ji posouváme dál - dál směrem od skutečnosti. A přesto pro nás je vzpomínka pořád stejně čerstvá, stejně skutečná.

Ale jak by mohla kytka utržená před lety vonět stejně jako dřív, být stejně sytá a věrohodně vyvolávat představu celé rozkvetlé louky?

Zuřivě odmítám představu, že až budu na konci, zbyde mi "jen" seschlá kytice nejrůznějších rostlin utržených cestou. Jen zníčka písku, co ti ulpěla v botách.

Nechci. Samozřejmě, že rozumem vím, že se to musí stát, že je správné aby se to stalo. Že ztrácení a šednutí je svým způsobem šťastná výhra. Proč se neradovat už teď, když vím, že za rok, ba co víc, možná už za týden, si na zkažené sobotní ráno ani nevzpomenu, ani mě nenapadne, že bylo zkažené, ani mě nebude napadat, že nějaká sobota vůbec byla. (Kéž by jediným co ztrácíme byla sobotní rána...)

Vždyť ona je to ta nejlepší cesta. Zbyde "jen" ta kytice, to nejsilnější, to, co ti může něco přinést, něco dát i po letech. Něco, co i po letech něco znamená. Něco, co bylo důležité, něco, co skutečně bylo. Vzpomínka, kterou jsi skutečně žil.

Chci nasednout do vlaku, rychle projet svůj život, vyklonit hlavu z okna a znovu zblízka pozorovat svůj život jako míjející krajinu. Chci znovu snít celý ten sen. Chci aby mé vzpomínky začaly dřív než tam kde stojím já v karnevalovém převleku.

Líbí se mi, s jakou ladností a lehkostí se budoucnost vpíjí do současnosti, aniž bychom si plně uvědomovali, že budoucnosti ubývá. A když se současnost stává minulostí, jako se by právě prošlá současnost ocitla na přirozeném sítu s dostatečně velkými oky, aby uvízly jen dostatečně důležité teď už vzpomínky.
Uvízout v tom sítu - získat vstupenku do minulosti, která zůstává v nás.

Nejsem spokojena s velikostí těch ok. Ztratilo se víc, než bych chtěla. Samozřejmě, kdybych to síto vytvářela já, ovládla by mě touha nechat si toho co nejvíc - snad i všechno - (snad jako vykompenzování toho, co postrádám ve svém životě teď) a skončila bych jako cestující co s jízdenkou sedí na nástupišti a není schopný nasednout do vlaku a jet dál. A seděla bych tam se svojí minulostí na zádech tak dlouho, až by mi ten vlak ujel...

Dívám se na svůj puget vzpomínek. Celý můj dosavadní život v pěti minutách, půl hodině, v sobotním dopoledni. V době, kterou chci věnovat vytlačováním vzpomínek zpět, reprízováním života...

...je to až nečekaně moc osobní. Individuální. Až moc moje. Nerozděluji si průběžně svět na "můj" a "náš" (popř. "cizí"), rozdělovat to asi není moc chytré, a tak mě překvapuje, že ty vzpomínky jsou tak moc jenom moje. Když jsem žila tu každou jenotlivou vzpomínku, tak byla naše, všech kteří jí žili - přestože jsme jí každý žil jinak. Naše společná současnost.
Ale s minulostí jsme prvnotně každý sám. Asi proto, že všichni se na ni díváme sami, jen vlastníma očima a přežívá v nás, v jednotlivcích. Asi proto, že minulost je součást našeho přítomného já.

A mě některé vzpomínky chybí. Je to až jako by mi chyběla část mě. Jako by mi někdo vzal kus mého života. Nepamatuji si na pocity, které jsem měla, když se narodil brácha. On se totiž v mých vzpomínkách nenarodil, on v mých vzpomínkách chybí. Jako by se prostě náhle vynořil odnikud a prostě se stal mým bratrem. Taky celou dobu před přestěhováním jsem osekala na pár nezásadních vzpomínek, zapomněla na lidi, na kterých mi záleželo a pořád záleží, přestože jména si vybavit nedokážu a na obličeje se vzpomíná těžce.

A oni na mě taky zapomněli. Je mi... to líto.
Že už se na mě někde zapomnělo, že se na mě zapomíná.
Že možná, až se posunu o velký krok dál, zapomenou i tihle, i ti moji teď nejbližší.
Že je ztratím, že tu nebudu pro ně a oni zas pro mě, ani ve vzpomínkách.
Že zapomenou mojí tvář a co hůř, naše vzpomínky.
Že to bude jako by se tohle, co je teď strašně krásné, aktutální a důležité, vůbec nikdy nestalo.

Avis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 31. ledna 2012 v 13:40 | Reagovat

Myslím, že není co dodat. Proto mám ráda, když se donutím si napsat poznámky do deníku, jak jsem se cítila, měla, co pro mě kdo udělal. A na Silvestra si píšu dopis, který si za rok otevřu a vnímám, na koho jsem začala zapomínat. A to mi pomáhá vzpomínky tolik neztrácet.

2 Nobody Nobody | E-mail | 12. února 2012 v 21:33 | Reagovat

Já bych si už asi na mou nejstarší konkrétní vzpomínku (ale možná že jen raději?) nevzpomněl ;o)
I když nakonec bych nejspíš přeci jen z hlubiny minulosti něco vylovil.. Teda pokud se bych během té akce/výlovu na hlubině i s loďkou nepotopil :o) No každopádně bych ale určitě musel hodně dlouho přemýšlet nad tím, proč právě tato (a třeba ne jiná) vzpomínka může bez obav předstoupit před tribunál paměti v pokusu o obhajobu titulu té „nejstarší konkrétní vzpomínky“..
Ale i potom: paměť je (dle mé zkušenosti, která ovšem nemusí být nijak univerzální) řádně náladový soudce, takže by příprava obhajoby zabrala nemálo času – mezitím by se ovšem mohla vynořit nějaká ještě původnější vzpomínka a celý proces by musel nastartovat od začátku – a tak stále dál a dál a dál.. :o)
    Zdá se mi taky (tedy pokud teď ovšem nespím a jen se mi nezdá, že se mi to zdá :o), že se vzpomínkami (s každou jednou, jenže přitom s žádnou jenom jednou) se to má jako s barevnými sklíčky v kaleidoskopu. Jako se s každým pootočením tubusu přeskupí barevný obraz na stínítku, tak se přeskupují obrazy vyvolané vzpomínkami. Tedy ne že by během vzpomínání a vybavování si (minulosti) scházel nějaký ústřední motiv, který celé toto přeskupování umožňuje. Vždy jsem tu já, totiž ten, který vzpomíná; ovšem ale ani já nezůstávám během této činnosti „stát“; měním se s časem, právě „teď“ už to nejsem já, ale byl jsem to já, ten, který vzpomínal – a teď jsem tím, kdo vzpomíná na toho, který vzpomínal – a tak stále dál a dál a dál... :o)
    Myslím si, že v případě tvé princezny se zlatou hvězdou na čele tomu není tak, že „jako bych jí ani nikdy nebyla“. Ta princezna v Tobě zůstala i po té, co jsi její modré šaty zabalila a spolu se zlatou hvězdou vrátila do půjčovny. I když asi právě proto používáš ve své větě obrat „jako bych“, takže teď možní stavím na mém nesprávném výkladu, protože jsi o tom nikdy nepochybovala...
    Vrátím-li se ke vzpomínkám jako takovým, napadá mě, že možná vzpomínka nemusí být nijak ostrá, snad nemusí mít ani jasně vymezené hrany, ale přesto vzpomínky vůbec (a to i ty docela nejasné, které se zdají spíše už nebýt, než být, tedy i ty, o kterých vlastně ani nevíme, že je ještě „vlastníme“), tvoří jeden ze základních stavebních prvků nás samých. Máme tu tak nějaké centrum, které nepředstavuje „já“, centrum, které nemá žádnou konkrétní podobu, není nijak přísně vymezené, ale které je také mnou (ale ne na způsob „já“) - a pak je tu ono „já“, o kterém vím, že právě toto já jsem „já“, ale o kterém vím, že prochází změnami. To pak třeba (vědomě) prodělává vývoj (a nebo třeba taky pohodlně stagnuje – raději se tu nebudu hrdobecky prsit ;o). A právě toto já vědomě vstupuje do aktuálních rolí, podle toho, na scéně které hry se zrovna vynachází. A toto já, které okolo zmíněného centra obíhá, ale vlastně zároveň také jako okolo sebe sama, jen ne tak zcela jako okolo sebe sama (ale nicméně přesto jako ono sebe samo, sebe sama neustále aktualizující, takže vždy nové, ale vždy stejně nové – nebo nikdy nestejné, ovšem aby toto „nikdy“ mohlo jako „nikdy“ obstát, musí mít nějaké „vždy“, vůči kterému právě bude tím „nikdy“), neustále aktualizuje i pohled na toto své centrum; ale každá aktualizace vyžaduje nový „oběh“, každý oběh je novou aktualizací (a tak stále dál a dál a dál.. :o).
    Takže v tom centru vidíme princeznu Avis v modrých šatech,  jak stoupá do kopce cestou na karneval, najdeme zde ale i Avis, autorku tohoto blogu, máme tu Avis čtenářku právě těchto řádků (čtenářku, která se nutně hrozí toho, jaké že „überpatetic“ řeči to ten Nobody zase vyvrhne ;o) apod.
A tyto všechny Avis jsi Ty – nebo snad: všechny tyto „konfigurace“ Avis jsou zahrnuté v Tobě, která zůstáváš, přestože vždy nově, nikdy stejná, vždy jiná – ale stále jsi to Ty.
Herr Harakleitovi z Efesu je připisován (Jéňa Patočkovic ovšem soudí, že prý dočista mylně) známý fragment o tom, že „nevstoupíš dvakrát do téže řeky“. Nikoliv pouze proto, že plyne voda řeky, ale také proto, že plyneme my sami (že plyneme v řece času – a já jen doufám, že nikoliv pouze jen jako ten nešťastnej list, který je docela obyčejně plynutím řeky unášen).
    Pokud do této problematiky zahrneme navíc otázku skutečnosti (a nebo snad věrohodnosti..? Možná ale spíše původnosti...) vzpomínky, resp. toho, co je vzpomínáno, pak se to vůbec řádně zkomplikuje :o) Souhlasím s Tebou, jak píšeš, že „pro nás je vzpomínka pořád stejně čerstvá, stejně skutečná“. Jen mám pochybnost o tom, že s každým jejím převyprávěním ji „posouváme dál – dál směrem od skutečnosti“. Navrhl bych, že ji neposouváme „dál od skutečnosti“, ale že se pomyslně musíme vracet čím dál tím víc do minulosti (navíc skutečnost a současnost nemusí být, mínil bych, právě totéž, což ovšem Ty ani netvrdíš, takže co to sem vůbec pletu?!?) – a čím víc je ta cesta delší, tím víc potkáváme během toho putování momentů, které tu cílovou vzpomínku komplikují (jako kdyby se vynořovalo stále více rozcestí a tak se cíl/vzpomínka vlastně vzdalovala, než přibližovala). Někdy ovšem může dojít k tomu momentu, který tak skvěle tématizoval Proustíkovic Marcel ve svém „Hledání ztraceného času“. Totiž kdy nás nějaká docela malá událost (zacinkání kovové lžičky na bílém porcelánovém podšálku, vůně rána bzučící prázdninové louky, nebo třeba světelné dráhy paprsků podzimního slunce, deroucí se skrze barevné listoví stromů) může raketovou rychlostí vystřelit do hluboké minulosti, která se vynoří se skutečností někdy třeba až – neskutečnou :o) A tak, myslím si, může i ta kytka, utržená před léty, vonět stejně jako dřív – jen ne ta, která tu leží přede mnou; ta jen představuje branku k té kytce, která už nikdy neuvadne, tedy k té, která „žije“ ve vzpomínce. Na podrážkách bot Ti tak můžou ulpět zrníčka písku z cesty, ale ta cesta, po které jsi šla, zůstává v Tobě; vlastně Ty jsi teď tou cestou, po které jsi tehdy kráčela.

Nemohu to osobně potvrdit (zatím ;o), ale k stáru se prý vynořují spíše vzpomínky z mládí, takže starý člověk si najednou vybaví tvář spolužáka ze základky, ale už neví, co dělal včera, co že si to večer poznamenal na okraj novin, aby nezapomněl, že si chce druhý den koupit.
A tak se často opakuje.
A tak se často opakuje.
(a tak stále dál a dál a dál.. :o)
A protože prý mozek údajně schraňuje vše, s čím se kdy setkal (dokonce i během spánku úplně cele celý „nespí“, ale „ukládá“), asi bych se zase až tak neobával té (navrhuji: jen zdánlivé) velikosti ok; nicméně nedovolil bych (nakolik je to v mých možnostech) aby má paměť zlenivěla, a aby tak to centrum, okolo kterého „obíhá“ mé já, bylo redukováno na velikost (řekněme) jedné barevné lentilky (a pokud by k tomu někdy mělo přesto dojít, přimlouval bych se alespoň za lentilku modré barvy ;o)
Proto si myslím, že ty chybějící pocity, které zmiňuješ (třeba to, když se narodil brácha) jsou chybějící jenom zdánlivě; věřím, že někde jsou a jen čekají na tu správnou příležitost, kdy se mají (musejí/mohou) vynořit ze zdánlivého zapomenutí. A stejně tak se to má s dobou před přestěhováním. Myslím, že nic nezmizelo – snad jen něco dočasně respektuje předepsanou pauzu, aby pak mohlo znovu zaznít, a v ten správný moment svým hlasem obohatit aktuálně rozvíjenou polyfonii paměti.

(….mimochodem, v té věci billboardu, co třeba „reklamní poutač“, může být? :o)

3 Avis Avis | Web | 21. února 2012 v 11:54 | Reagovat

[2]:  Skutečně, když nechám myšlenky chvíli "volně plynout", vybaví se mi další "nejstarší" vzpomínky. :)
  Třeba cítím zamlžené vnímání mě samotné, malé útržky  ex-současnosti, nebo pár dalších ucelených událostí. Konkurence princezny se zlatou hvězdou na čele. Možná, že spíš než konkurence tak vrstevníci, protože skutečně nejsem schopná (chtít) přiřadit vzpomínky na časovou osu. :)
Nevím, jestli mě víc štve nebo fascinuje, že když něco pozoruju a řeknu co vidím, stačí se pootočit nebo počkat na jiné (třeba) denní světlo a už vidím něco jiného (= Tvůj kaleidoskop, proč jsem to nenapsala rovnou?;))... Asi mě to víc fascinuje, protože kdo by toužil jít cestou bez křižovatek a s jasným koncem...? :)

Co se týče "jako bych tou princeznou ani nikdy nebyla", no.. Když píšu, obvykle vykládám utvořenou myšlenku celkem rychle, plácám mně se hodící slova, aniž bych nějak bloumala nad tím, jakým jsou prostředkem a jestli jsou "úplně" nejvhodnější. - Což se mi někdy dost nevyplácí, ale někdy z toho vyjde něco pěkného, co jsem tam úmyslně ani nevkládala.
Uvažovala jsem tak, že až zapomenu, nebude už princezna skutečnost, nebude mnou a bude ničím, prostě se úplně vypaří. Zkrátka že zapomínáním úplně mažeme.
  Což tahle myšlenka je, jak teď přehodnocuji, krátkozraká a dost nedostatečná pro naše "já", protože zjednodušuju "já" jenom na to, jakým je teď. - A naše minulé "já", které zapomeneme, beru pryč a nepočítám ho k naší 'osobnosti', což je pitomost. :x)
  Sice už nevěřím na rovnováhu, ale pořád dlím na názoru, že se nic nemůže jen tak někam ztratit. (Natož pak u kousku "mě" :))
Takže aby naše "já" bylo jenom to, co jsme teď a to, co si pamatujeme, pak bych musela přijít s myšlenkou, kam se odebírá (=ztrácí) to, co jsme zapomněli a tím pádem (za téhle teorie)to už není "mnou".

Ale to nepřicházím.

Myšlenka "mě, co není mnou ve významu já" a "mě" se mi líbí mnohem víc. ;) :))))

Jsem unesena myšlenkou, že ta kytice (nevonící jako voněla) je "předkyticí", naší cestou, vstupenkou k té skutečné, vonící... Líbí se mi to. Je to jako vzít si z dovolené kousek tamější hlíny a po letech se k té hlíně vrátit. Protože my i hlína se za tu dobu změníme, ale (a to se mi líbí) bude tam pouto přivádějící nás do té chvíle kdy jsme si tu hlínu brali.... :)
  Startér vzpomínky. :)

Za modrou lentilku se ti určitě přimluvím. :) (Kdyby se mě náhodou někdo ptal :))  Co by Ti asi po redukování v lentilce zůstalo? :)
  A jak velké asi to centrum je teď? (Doufám aspoň v plnou láhev od okurek :))

Pěkně to do sebe zapadá. Jestli si ukládám všechno, pak je nemožné (a k ničemu) vybavovat si neustále všechno. Zavařil by se mi mozek, pravděpodobně. A tak i vzpomínky musí počkat na svůj pravý čas..
  Myslíš, že čekají rády? (Nenudí se? Co dělají /, když umřít nemůžou/? Neponoří se třeba do hluboké hibernace, aby se 'nepoškodily'? :) )

Reklamní poutač... Může být :) Já jsem došla k definici, která začíná: "placená plocha vlastní prezentace...", a nebyla jsem s to to zjednodušit. -.- ;D

Nakonec reakce na reakci, můžu se neomaleně zeptat, proč zrovna Nobody? :o)

4 Nobody Nobody | E-mail | 23. února 2012 v 9:11 | Reagovat

[3]: Teda pokud bych byl postaven před volbu „štve“ - „fascinuje“,  určitě bych zvedl ruku pro fascinaci, protože (plně v tom s Tebou souhlasím) „kdo by toužil jít cestou bez křižovatek a s jasným koncem..?“.
A jak píšeš, že „obvykle vykládám utvořenou myšlenku celkem rychle, plácám mně se hodící slova, aniž bych nějak bloumala nad tím, jakým jsou prostředkem a jestli jsou "úplně" nejvhodnější“, pak klobouk dolů, protože obsah i forma, kterou tak přirozeně „sázíš“, je obdivuhodná (tedy alespoň dle mého nepoučeného názoru :o)
...Co by mi asi zůstalo po „lentilkové redukci“? To by záleželo, mínil bych, nejspíš na tom, kdy by k té redukci došlo. No ale pokud by se tato událost přihodila třeba za hodinu, podle všeho by v tom docela nepatrném prostoru zůstala (jen si nejsem tak úplně docela jist, jestli jen ve formě vzpomínky, nebo také jestli ještě nějak jinak) i tato otázka. Ovšem otázku musí obvykle někdo položit – nelze myslet/vzpomínat/oddělit otázku bez/od toho, kdo (by) ji položil – ale to celé je takové komplikované, řekl bych :o)
Nebo to jen komplikovaně vykládám?
Stejně jako to s tím centrem?
Ona totiž vůbec myšlenka samotného centra – pokud ji budeme chtít konkretizovat nějak víc, než jak tomu bylo v první re-akci – představuje „oříšek“, na který by bylo nutno vzít pěkně velký louskáček. Protože kde leží samo centrum? Kde hranice centra přechází v periferii? Tedy kde potom obíhá ono „já“ a jak můžeme vymezit/určit velikost centra? Není to tak, že jakmile se přiblížíme k myšlence nějakého okraje, už to náhle není ten okraj, který byl předtím nějak konkrétně vzdálen, a který svou vzdáleností vymezoval obvod centra? Ale že po této události (přiblížení) došlo buď k přeskupení všech obsahů, které bylo možné v jejich součtu myslet jako centrum, nebo došlo k přesunutí toho, co bylo dříve hranicí, „za hranici“ této hranice, takže nyní už nejde o hranici, ale o obsah, který je vlastní centru. Co vůbec „zůstává“?
Vlastně kromě dobře položených otázek a kvalitně napsaných textů? :o)
A odpovědí, které (s)tvořil ten, kdo místo psaní měl by si raděj vzít nějaký ten prášek pro návrat do reality? :o)
Ale třeba ne. Snad zůstává víc.
...Jestli vzpomínky čekají rády? Napadá mě, že by to s nimi mohlo být nějak podobně, jako je to asi s námi. Někdo (někde) čeká rád, někoho jiného zase čekání prudí (osobně čekání nemusím, i když ono záleží i na tom, na co /nebo na koho/ se čeká; jsem-li ovšem někdy nucen čekat /třeba/ na vlak, je to pro mě hotové „Čekání na Godota“ - i když zase..  ;o)
Takže budeme mít vzpomínky, které se budou netrpělivě hlásit o slovo (třeba i) v ten nejméně vhodný čas, ale pak budou asi i takové, které si hoděj šlofíka v hibernačním boxu (nebo se hoděj do stáze, jako Dave Lister – viz Červený trpaslík), ale budou podle všeho taky takové, které se vynoří na hladinu vědomí jen v noci, ve spánku, během snění... Asi bychom toho našli víc – třeba fantazie, i tady se uplatní vzpomínky (jistý druh/typ/živel vzpomínek).
A proč zrovna Nobody? Tak to mi teprve je otázka! :o)
Určitě to není proto, že by šlo o nějaké umenšení toho, koho nick zastupuje (tj. ve smyslu: nejsem vůbec někdo, jsem prostě nikdo). Stejně tak nejde o negaci těla nebo tělesnosti (body), ani o nějakou formu „suterénního“ nihilismu (No). Takže jde spíše o význam toho nicku ve smyslu kvalitativním a gnoseologickým: právě že někdo, ale vlastně kdokoliv, protože nikdo určitý, ale těžko určitelný, kdo zároveň ...
No.. To je pěkný nesmysl :o)
I takovej starej dobrej Stevie Wonder musí nutně nahlédnout, že tohle vysvětlení prostě kulhá na obě nohy...
Takže jinak.
Pohlédneme-li na význam toho nicku v jeho celku, tedy toho celku, který se nám dává v emailu, tj. nobody.sansnom (nikdo bez jména), pak můžeme tvrdit, že to lze číst také jako „nikdo, kdo nemá jméno, tedy nutně někdo, kdo jméno zcela jistě má“.
Nebo bys navrhovala ještě nějaké jiné vysvětlení? Mělo by to být ještě nějak jinak? :o)

„Placená plocha vlastní prezentace“ je docela trefné. Snad jen jestli se jedná o prezentaci, nebo spíše o re-prezentaci. A navíc, jestli to, co obvykle billboard prezentuje (nebo re-prezentuje) vůbec prezentaci – nebo re-prezentaci – podléhá. Případně co ještě prezentovat lze. Není to zase jen prezentace /tedy vlastně re-prezntace/ něčeho, co prézentní ani být nemůže?
Jenže – pokud si vzpomínám (zřejmě bych potřeboval nějaký takový „startér vzpomínky“ častěji :o), tak o to původně vůbec nešlo – podstatné je, že jak „placená plocha vlastní prezentace“, tak i „reklamní poutač“, spolu docela dobře můžou zaskočit za „billboard“ :o)
Totiž... Zaskočit za něj „na place“ - abych to uvedl na pravou míru (není čeština prostě skvělá? :o)

5 Avis Avis | 27. února 2012 v 23:12 | Reagovat

Otázku lentilkové redukce snad raději trochu (hodně) utlačím do pozadí, protože se ocitám (opět) na té loďce, či snad raději voru uprostřed širého oceánu..., netušeje, co tedy vlastně všechno řadím do centra, které "je se mnou, ale není já"...
  Napadá mě spoustu možností, jak rozřadit "sebe" do "sebe" a "centra". Napadá mě přirovnat centrum k neuklizenému skladišti. Půjčovna tvých minulých já a možných současných a budoucích já, uložené informace, záznamy, které ani sám nemusíš znát...
Nebo možná k vyjímečně velké umírající (či snad už zemřelé) hvězdě, hypernově - Troufale přirovnávám, protože v astronomii se vyznám jako pes v pastvě... Totiž uříznu si tu část (která tam možná ani není :D), kdy se jádro hvězdy zhroutí v černou díru. Takže si černá díra odsaje-odsává všechno, co na Tobě dostatečně nevisí. A když se mi něco vybaví, tak to by mohly být takové ty dva úžasně vypadající energetické proudy plazmy, (co na tom mnou zhlédnutém filmu) vytryskují hypernovy při tom zhroucení do černých děr...
...akorát že by vytryskávaly víckrát, než jen jednou...

Přemýšlení nad přirovnáními mě celkem vysílilo, resp. spíš dostatečně ztratilo. :oD
  Líbí se mi, že je to komplikované (ta komplikovanost spojená se sdílením myšlenek se mi už líbí míň, ale taky má něco do sebe). Už se budu opakovat (ale co se dá dělat), bylo by mi přinejmenším nepříjemné, kdybychom už po dvou komentářích měli všechny odpovědi a nastalo by "jasno" a až moc jednoduché "aha"... :)

Prášek pro návrat do reality, to by byla slušná zbraň. Navíc by se při vynalézání cesty zpátky k realitě - a jak jinak než zase k našemu "já" (Kam jinak bych se mohla vracet?) - přece muselo narazit na to, jak jsme se od té reality vzdálili, tedy vlastně dostali se k okamžiku, kdy se napřáhnem, abychom poznali svoje "centrum", sevřeli jsme pěst a centrum se nám posunulo zase dál...
  Napsala jsem teď vlastně, že bychom se museli přiblížit s vlastním "já" k centru, abychom si na něj mohli "šáhnout"?  Hmmmm, no tak to by muselo být to vlatní "já" hodně zredukované, aby nás odstředivá síla pustila až k centru...
  *neustále se vzdalující dál a dál od svých původních úvah a od smysluplného komentáře*

A jiné vysvětlení tvého nicku bych nenavrhovala, na to si tak nějak netroufám, ani mě nic závratného (za co by to troufání stálo) nenapadá :xD... :))))

...Je! :) Jsem ráda, že je čeština můj mateřský jazyk /kdybych byla angličanka, pak bych jistě jásala nad angličtinou, ale to mi nepřekáží v obdivování češtiny, kterou mám šanci poznat nejhlouběji, poznat všechny její krásy :)))/... Rovnou můžu přihodit omluvu za to, jak často ji masakruju. :D

Děkuji za další re-akci a múze co mi "háže" slova pod klávesnici Tvůj "klobouk dolů" určitě vyřídím :)), už teď se tetelí veselým, šťastným pocitem :)))

Jsem už v rozkladu, zítra, až si to po sobě přečtu, tak nejspíš budu hrozitánsky zděšená :O :D, takže se za případné blbosti omlouvám ;) :)))

6 Nobody Nobody | E-mail | 1. března 2012 v 14:00 | Reagovat

[5]: Přiznávám hned na začátku této re-akce, že Tvé „zpracování“ centra je skutečně (řekněme) působivé (to nejen klobouk dolů), má imaginace rozhodně lapá po dechu ;o)

Mám za to, že „ta komplikovanost spojená se sdílením myšlenek“, která „ale taky má něco do sebe“ jde (mimo jiné) na vrub leckdy obtížné uchopitelnosti myšlenky vůbec. Dle mého názoru to docela dobře vystihl monsieur J.-F. Lyotard ve svém „Putování“ [kacířsky to zkrátím a vynechám pro potřeby re-akce nepodstatné nepodstatnosti]:

„Myšlenky jsou mraky. Okraj mraku není přesně měřitelný, je to Mandelbrotův fraktálový okraj. Myšlenky se honí či táhnou proměnlivou rychlostí. Mají hloubku, avšak jejich srdce i jejich kůže jsou stejného zrna […]; neustále mění svou polohu vůči sobě navzájem. Myslíte si, že jste pronikli hluboko do jejich nitra […] - a přitom je to vše příliš brzy anebo příliš pozdě. Jeden mrak vrhá svůj stín na jiný mrak, stín mraků se mění podle toho, z jakého úhlu se k němu blížíte. […] Jakmile máme za to, že jsme mrak přesně poznali, čas jej přesouvá.“

Pokud bychom se měli po této citaci vrátit k tomu, co píšeš Ty, pak nám sem výborně „pasuje“ věta: „bylo by mi přinejmenším nepříjemné, kdybychom už po dvou komentářích měli všechny odpovědi a nastalo by „jasno“ a až moc jednoduché „aha“...“ Protože kdyby mělo nastat „jasno“, nebylo by „mraků“, nebylo by myšlenek, nebylo by zkrátka nic.
A jestliže nebudeme pracovat s tím druhem „nic“, které náramně zdařile tematizuje např. Jan od Kříže (mysticky), nebo třeba J.-P. Sartre (filosoficky), a které je vlastně „vším“, tedy pokud by nám zbylo právě to nic, které se usadilo (např.) v hlavách aktuálně (rádoby)vládnoucích politiků, pak by to bylo prostě marné. Proto (ale nejen proto) se rád „zopakuji“ s Tebou: „jasno“ a jednoduché „aha“ prostě nebrat :o)

S tím návratem do reality (vlastně tak trochu „tolkienovsky“ s cestou tam a zase zpátky) je to obtížné i vzhledem k tomu, jak je realita přepisována“; zvlášť dnes, kdy je dokonce uměle vytvářena. Tedy pokud už se nejedná jenom o pouhou simulaci reality, o čirou „ne-skutečnost“, jak to ve svých textech naznačuje (filosoficky) třeba J. Baudrillard nebo (v beletrii) J. L. Borges.

Ale myslím, že ne. Protože například věty, se kterými se setkávám na tomto blogu, jsou určitě skutečné, a stejně tak i Ty (skrze myšlenky a pocity, jež vyjadřuješ) působíš skutečně (i skutečně působíš ;o)

(Mimochodem na omluvnou hranici za masakr češtiny také rád přispěju nejedním „příhozem“ :o)

7 Avis Avis | 11. března 2012 v 21:30 | Reagovat

Konečně mi k něčemu je, že jsem se už dozvěděla, co jsou fraktály :D... Samozřejmě ostatní odkazy, jména autorů a děl mi vůbec nic neříkají, takže jen doufám, že mi časem "snad něco říkat začnou".. :)

Myšlenky jako mraky... Jo, to se mi líbí. Takže nejspíš teď budu větvit myšlenku oblohy :)

No, úvaha, že  bych já nebyla skutečná, je docela mě sympatická, když se odpíchnu od skutečnosti, že by tyhle otázky a pocity "vyjadřoval" (snad) robot, nebo si někdo 'prostě' dělal srandu a vymyslel si mě... Je mi to sympatické, protože já se cítím skutečně, takže kdybych nebyla skutečná, pak kde by se ve mě vzal ten pocit (skutečnosti) a vůbec schopnost cítit?
  Vdechl by mi ji snad můj autor? A jestli doopravdy (skutečně :D) nejsem skutečná, vdechl mi i to, že o tom uvažuji?
  Vlastně je to celkem zajímavý způsob, jak si s někým vytvořit neskutečně blízké pouto. Totiž nejdřív si toho někoho vytvořit, vdechnout mu myšlenky a pocit samostatnosti a pak ho "začít uvědomovat", že není 'tak úplně' sám sebou, že je tu někdo, kdo ho ovládá, řídí... Má v rukách...
  I když není to asi pouto, které člověk touží s někým mít, ať už je  tím "vytvořencem" nebo 'tvořitelem'. Jaký by asi musel být ten, kdo by se dobrovolně stal 'tvořitelem'? Nebo by se snad 'stvořiteli' stávali lidé nedobrovolně...?
  A byl by život 'vytvořence' zatracen, kdyby se o své vytvořenosti dozvěděl? A není pak náhodou život vytvořence ztracen, i když se o své vytvořenosti neví?
  Cesta k uvěření, že jsi 'vytvořencem', je stejně tak dlouhá, že snadněji uvěříš, že jím nejsi (přestože bys skutečně vytvořeným byl)...
  A to mluvím i o sobě, prostě stejně nejsem schopná uvěřit, že bych jím byla (mohla být). Nebo mi dal stvořitel přílišnou víru v sebe sama, buď právě proto, abych nevěřila ve svojí vytvořenost, nebo se mu to prostě vymklo z rukou.... :)

P.S: Opět děkuji za reakci a přikládám i omluvu za to, jak moje reagování trvá dlouho... :/ :)

8 Nobody Nobody | E-mail | 15. března 2012 v 12:08 | Reagovat

[7]: Mám za to, že v otázce skutečnosti – neskutečnosti by bylo třeba nejprve zodpovědět, co by mělo tuto skutečnost (případně neskutečnost) dosvědčovat. A to nejen stran osoby. Protože (řekl bych) i když teoreticky připustíme, že někdo byl vytvořen, nemyslím si, že by to mělo něco ubírat jeho skutečnosti, tedy min. ve smyslu jeho skutečného výskytu. Ale tento „druh“ skutečnosti jsi asi na mysli neměla. Pokud bychom potom zauvažovali nad tím, co to znamená být např. skutečným člověkem (zjednodušeně třeba tím, který nějak, nejspíš nějakými skutky, vytváří sám sebe, svůj život, je tedy sám sobě výtvorem i s/tvořitelem), dostaneme se k problematice člověka jako takového – a to je na dlouhé povídání, kterým bych, obávám se, hrubě nudil :o)
Snad jen dodám, že ve věci člověka (člověka dnes) jsem spíše skeptikem a ten obraz, kdy filosof přichází za bílého dne na tržiště plné lidí s rozsvícenou lampou a když se ho ptají, co tam blbne, on odpovídá, že hledá člověka, tak že tento obraz považuji dnes za více odpovídající tomu, co nastává (v „době, kdy slunce [rozumu] zapadá, kdy proto i trpaslíci [ducha] vrhají dlouhé stíny“, abychom poněkud svévolně obměnili jeden citát). Vezmi si třeba to, nakolik je naše doba dobou obrazů. Kdy je vlastně šumák, jestli jsi něčím výtvorem, nebo jestli někoho teprve hodláš vytvářet (spíše ale přetvářet), protože není důležité, kdo opravdu jsi, ale jak dokážeš prodat to, kým máš být, nebo kým někdo chce, abys byla. Tedy prodat se (ve jménu dobré – to znamená zpravidla nekomplikované – budoucnosti, pohodového – to obvykle znamená co nejméně svazujícího – vztahu, svobodného – to znamená co nejméně zodpovědností naplněného – vegetování). Takže je super, když v pátek vyrazíme zapařit, o sobotě dáme s kámošema vodnici a neděli přečkáme u kompu. Nebo – o generaci dále – když v pátek (tj. o „malé sobotě“) skončíme ve worku už ve dvanáct, večer vyrazíme zakalit, sobotu dáme u televize, jednou za rok uděláme dovču atd. Co je pak skutečného na takovém životě? Má tenhle spíše „soubor funkcí“, než člověk, svůj život ve svých rukách? Nebo je to náramně zdařile vytvořený program, který jede jede jede – dokud se nerozhoří pec v kremáči?
Přetvářet někoho leckdy už ani není třeba, mnohý se dobrovolně přetváří sám (takže dámy si dnes mohou vybrat z přepestré řady šampónů, svaloušků, emoušků, diskantů, bíbrů atd.). A nebo to jen špatně chápu?
Ale zpět k tvému textu... Myslím, že ta hra s pochybou o tom, zdali jsi vytvořená, sama o sobě tak nějak dokládá, že i kdybys vytvořenou byla, nebylo by problémem po této pochybě začít jednat tak, aby tvá další existence už spadala pouze a jen do tvé vlastní režie. A k další otázce... Asi bych nechtěl být „tvořitelem“, určitě ne někoho v tom smyslu, že bych si toho druhého vytvořil podle svých (nebo prostě nějakých představ). Mínil bych, že nepotřebuji nikoho vytvářet (snad krom – na jistý způsob – sebe sama), protože zajímavé na tom druhém je právě to, že je jiný (Emanuel Lévinas by řekl, že je Druhý), tedy že je pro mě zajímavý, že je autentický, resp. své-bytný. Dnes je právě ten problém /nebo spíše: souhlasím s tím, když je to dnes jako problém debatováno/, že každý chce být svůj, ale ve finále jsme pak každý jeden jako druhý (viz image je na nic, poslouchej instinkt – ale nejlépe s naším produktem, tj. nejlépe podle našich představ, tedy tak, jako každý další)...
S úvahami nad tím, jak zjistit, jestli nás někdo vytvořil nebo ne, to bude ovšem stejně marné, jako je marné tvrzení solipsisty, že neexistuje nic, kromě jeho vědomí, a že vše ostatní (i každý další vý/tvor) je pouze produktem jeho mysli.
Hm.. Ještě se (ve věci té vytvořenosti a tvořitelů) můžeme vydat na půdu teologie, kde člověk je nahlížen jako boží obraz (imago dei), ale v případě tohoto „obrazu“ je člověku dána svoboda (spíše tedy je na něj uvalena, jak bychom asi řekli dnes) a je zase jen na člověku, jak se svým životem naloží. Člověk je tak věc stvořená (ens creatum) a na rozdíl od Boha (ens infinitum) věc konečná (ens finitum). A právě proto, že je člověk smrtelným, kdy tedy jeho život završuje smrt, je právě třeba, aby se uskutečnil, aby vy-u-žil tu možnost, kterou „dostal“. Nejedná se tedy o nějaký „prefabrikát“. V případě křesťana, který věří, že vlastně byl vytvořen (ne on sám individuálně, ale jako člověk), tak ztracenost, myslím, asi nehrozí. V případě ateisty, který se může domnívat, že není-li Boha, je vše dovoleno (nakolik to takhle zjednodušeně nechápe ani Dostojevskij ve svých Bratrech Karamazových, kde asi prvně zaznívá tato otázka), běží o to, nakolik pojme ateista „nabytou“ svobodu buď jako svobodu od něčeho, nebo naopak jako svobodu k něčemu.
A to se pak ještě víc komplikuje třeba u markýze (de Sade) – ale s tím už Tě opravdu nudit nebudu :o)
Promiň, že je má celá dnešní reakce laděna spíše do temnějších barev, doufám, že Tě neuvrhne do chmurných myšlenek. A i já bych Ti opět rád poděkoval, že občas mohu zareagovat na tvé řádky. Tedy že se na tvém pískovišti najde trocha písku i pro ten můj „kyblíček“.

9 Avis Avis | Web | 18. března 2012 v 0:43 | Reagovat

[8]:
Nemůžu, nenacházím na to slova, nechci vyvracet, nakolik je naše doba dobou obrazů (protože s tím navíc souhlasím), jen mě napadá, zdali to v minulosti někdy bylo (a bude v budoucnu) jinak...

   Co dělá člověka člověkem, resp. co ho dělí od zvířat? Myslím, že "náramně sestavený program" je ta zvířecí část života člověka, i když vytvořená pro "umělou realitu"... Prostě   sborník rolí, které musíš hrát, abys mohl být (fyzicky i duševně), na které si zvykneš a prolnou se ti s vlastními individuálními záležitostmi.
  A jestli je lidský život brilantně vytvořeným scénářem, není pak klíčovým bodem to, že my sami nevíme (nevěříme, nemáme důkazy), že by scénářem byl? Navíc každý herec vnímá roli jinak a tudíž i scénář hraje odlišně... (znak lidskosti?)
  Jsem teď v té myšlence poněkud neobratná, což ostatně i jde poznat, takže se předem omlouvám...

Myslím, že by nebylo vůbec možné (lehce) se od svého tvořitele oddělit a začít "být sebou", protože bych si vždycky mohla říct, že mi tu momentální hru myšlenek a všechny pocity s ní spojené vnukl právě tvořitel... Pokud by to tak ale bylo, totiž že by tvořitel ovládal svého "vytvořence" stoprocentně a kompletně, pak bych viděla vážné nedostatky v důvodech, proč by to někdo dělal... Protože chuť někoho trápit si snad plně nevybiješ tím, že někomu naplánuješ reakce a myšlenky na tvoje (duševní) trápení... I když, jako náhražka by to stačit mohlo. (Haha, zase Tě opakuju!, odpusť :-D :))
   Vlastně by stvořitel musel nejdřív použít nějaký skutečný charakter a pak ho zčásti utlačit svojí představou, aby to mělo smysl a 'vytvořenec' ho pak mohl částečně překvapit. Navíc by se pak to  ultačování mohlo tvořiteli lehce vymknout z rukou...

  A nenudíš mě, vůbec ne. :o) Kdyby ano, mám tu celkem širokou škálu někdy až nepřiměřeně krutých možností, jak Tvoje nudění mě přerušit :D... K umlčování Tebe si ale nezadávám ani sebemenší důvod. :)
  A asi ztrácím cit pro rozlišování "temnějších barev", nebo snad mám takové  vlastní temno, že se mi Tvé temnější barvy jako temnější nejeví... :)
  A nakonec své podle mě zmatené reakce bych přihodila i jednu "mimo otázku", totiž jestli někde nemáš svoje vlastní pískoviště. :o)

  No a na úplný konec omluvu (nějak frekventovaně se omlouvám :)), že jsem ještě nevyklopila novou bábovičku u svého nejnovějšího článku :), jsem teďka obklopená chaosem, řekla  bych...

10 Nobody Nobody | E-mail | 19. března 2012 v 20:20 | Reagovat

[9]: Musím říct, že Tvé pozastavení se nad tím, „zdali to v minulosti někdy bylo (a bude v budoucnu) jinak“ představuje výborný podnět pro to, abych podrobil některé mé „jistoty“ řádné kritice :o) Děl bych nicméně (v oné záležitosti), že obraz (nápodoba, zpodobnění, simulace) má v naší době rozhodně mnohem větší moc (anebo snad jen vliv), než jak tomu bylo dříve. Myslel bych, že to souvisí se „zrychlením“ naší doby (za nímž stojí nárůst informací, které je nutné zpracovat), a tak s nutností komprimovat sdělení do té nejstravitelnější formy – jíž je právě už hotový obraz.
Což je (ta potřeba té redukce) paradoxně v protikladu k tomu, kolik práce skutečně vynaložíme, a nebo jsme schopni vynaložit (třeba právě na zpracování informací).
Protože třeba když čteme knihu, nemůže si naše imaginace vzít volno a skočit si na hambáč do mekáče, ale musí si dát práci s vytvořením jednotlivých postav, popisovaných krajin a prostor, nálad atd. Televizní obrazovka ovšem předkládá už hotové obrazy, dokonce i se zvukem, takže si mozek kliďánko může hodit nohy na stůl. A s nástupem sitcomů už se dokonce ani nemusíme smát (což ovšem k smíchu je, byť k smíchu smutnému, laskavě „saroyanovskému“).
Takže bych myslel, že zatímco dřív panovala gesta, symbolika a řeč (to všechno vyžadovalo čas), dnes je to právě „zkratka“ v podobě předpřipraveného obrazu, a to je konzumentovi (divákovi každodennosti) předkládáno k jednoduché konzumaci – také ve jménu časové úspory. (Tedy ono to samozřejmě nebude platit absolutně, ber to prosím Tě tak, že to podávám bez nároku na absolutní platnost, že je to otevřeno diskuzi..)
Co dělá člověka člověkem? Myslím, že vedle toho „programu“ (té „zvířecí části“) třeba právě i Tvá otázka :o) Tedy to, že člověk je schopen se tázat po svém bytí – že vůbec je si vědom svého bytí jako bytí, ale především své smrtelnosti. Dále pak třeba to, že je nějak schopen tématizovat svou sexualitu (i když tohle je dnes taky poněkud zprofanované, jak dobře poznamenal třeba Michel Foucault už někdy kolem roku 1968, když napsal, že: „Od osmnáctého století máme sexualitu a sex od století devatenáctého. Předtím jsme určitě měli tělo.“ Čímž chtěl naznačit, že naše moderní „vyspělé“ přijetí celého tohoto fenoménu je jen zoufalým pokusem jak uvařit polévku ze sekyrky ;o) A pak tu máme také výlučně lidskou svobodu a s ní nutnost volby. Tedy to, že člověk je odsouzen k tomu, aby volil – vždy a za všech okolností, protože i zdržení se volby je už volbou, podobně jako i mlčení je výpovědí, které nese sdělení.
Jak píšeš stran té věci „vloženosti“ pochyby o vytvoření „tvořitelem“, tak v tom s Tebou určitě souhlasím. Právě: proč by to „tvořitel“ dělal? Pro nějakého takového potenciálního tvůrce by takový vytvořenec byl docela nezajímavý. Pravda, jako náhražka by to stačil mohlo, ale náhražka zůstává pořád jen náhražkou, simulací něčeho, něčím, co se pokouší (nutně ze své povahy) marně zastoupit něco skutečného. A to je přece „nůďo“, ne? :o)
S tím částečným utlačením skutečného charakteru to ovšem není nezajímavé. Nicméně neměli bychom pak už spíše hovořit o „utlačovateli“ než o „tvořiteli“? A nebo (ještě lépe) o manipulátorovi? Protože nebyla by to pak spíše manipulace? A vlastně: jestli ono by pak bylo ještě možné mluvit v tomto případě o člověku. Manipulovat lze docela dobře s něčím – hůře už s někým. Jakmile přistupuji k někomu s úmyslem manipulovat jím, už k němu přistupuji jako k souboru funkcí a pravidel, na základě kterých je možné docílit určitého výsledku. Zbavuji tím toho někoho jeho lidského rozměru – a to je (především) nelidské, ale také je to opět nudné, protože kde chybí svoboda, chybí moment překvapení, je to pak zkrátka nezajímavé, protože očekávatelné a docela trapně předvídatelné.
Otázka ovšem je, co když se někdo sám zřekne lidskosti (zredukuje sebe sama na pouhý výkon funkcí: student, dělník, ratolest, rodič, město, moře, kuře, stavení apod.) a to jak třeba vědomě (rezignace ve smyslu: už mě to neba, nemá to cenu, budu jednoduše /či bezduše?/ vegetit, jak okurka v pařeništi), tak třeba nevědomě (např. v důsledku propadnutí iluzi toho, že teď jsem vážený manažer úspěšné firmy a mým nejdůležitějším „lidským rozměrem“ je výkon této jediné funkce mistra světa)? Mělo by se takovému „tvorovi“ (který ale vlastně už nic netvoří – jen funguje) nějak (třeba i manipulativně) „pomoci“? :o)
A, jářku, pravil bych, stran toho temna... Čas od času je dobré pohýčkat si svou temnotu (každému rozednění předchází temná noc), ale je-li té temnoty nějak víc, nezačne to být až příliš monotónní? Jako když skladbu poskládáš ze samých molových akordů, bez sedmiček, devítek, nějakého toho sus4, dur...  
I taková „Boulevard Of Broken Dreams“ přece někdy někde končí, takže proč se vstáváním čekat třeba až na konec září? ;o)
Pískoviště nevlastním. Před cyberspace pískovištěm dávám přednost spíše realspace „pískovišti“, ale to už je pak spíše o živé řeči, než o blogu jako o pískovišti. Teď mě tak ještě napadá, zdali ten dotaz nebyl míněn vlastně jako takové jemné popošťouchnutí, tak nějak ve smyslu: pane, dosti již bylo mého „písku“, nyní zas na svůj si běžte chvíli hrát! :o) Nu.. A tak nevím.. ;o)

11 Avis Avis | Web | 1. dubna 2012 v 23:03 | Reagovat

[10]: Raději bych použila slovo 'utlačovatel', protože jsem měla na mysli nějaké "laboratorní" utlačení (laboratorní manipulaci?) skutečného převzatého charakteru, zmutování ho s našimi požadavky... Takže by odpadla ta část, kdy jdeš a u své oběti si musíš získat sympatie a pak jí přesvědčuješ o správnosti svých názorů (a nejen těch), se kterými by tvá oběť sama nejspíš nikdy nesouhlasila...
Byla by to pak vlastně manipulace velmi brzká, přepíšeš 'pár' odstavců, pár funkcí a pravidel ve tvé oběti ještě dřív, než oběť začne existovat s původními pravidly a funkcemi.
Musela by se nejspíš najít ta rovnováha, aby se Ti přepisování a tohle hrozné 'čisté přetváření charakterů' nevymklo z rukou.
Po nalezení rovnováhy bychom pak před sebou měli člověka, který by se choval přiměřeně (ne)předvídatelně, mohl by fungovat sám, aniž bychom mu naplánovali každý krok a každou větu, měl by naše požadované vlasnosti a neuvědomoval by si, že s ním bylo manipulováno. Takže by jeho skutečnost byla přinejmenším 'stačitelná', pro něho dokonalá, pro okolní nic netušící svět dostačující a normální a my bychom si radostně bouchali pěstičkama, že všechno jde podle plánů. A že by to tedy musely být plány...
Takže by si oběť, která o sobě ani v nejmenším neuvažuje jako o oběti v takhle velkém rozsahu, žila 'poklidně', netušíc, že s ní bylo 'hýbáno'. A co oči nevidí, to srdce.......
Kdyby ovšem nějak zjistila, že s ní 'hýbáno' bylo... A kdyby uvěřila, nebo začala brát v potaz.. Zůstal by život stejný, kdyby sis po každém kroku, každém nádechu říct, že to v tobě někdo nastavil?
Kdyby sis mohl být jistý, že teď už k tobě manipulátor tímhle způsobem nemůže, pak snad, pak klidně...
Ale kdyby měl pořád klíče k tvojí hlavě, k tobě, k tvým citům, činům a názorům, pak i kdyby ty klíče nepoužíval, i kdyby tvrdil, že je nepoužívá.. šlo by žít jako před objevením takové teorie?
  Než bych se rozhodla, zda pomáhat nebo ne, pak bych musela vědět, že situaci toho člověka chápu natolik, abych mu neublížila svojí volbou. A tím bych si asi nebyla hned tak jistá. Asi bych si s ním jen povídala, protože tím bych se nejspíš přibližovala k chápání a taky by nejspíš nevydržel mluvit se mnou jen jako "vykonavatel funkce", takže by jeho lidskost možná vyšla na povrch jako olej nad vodu...
  Monotónní? Asi ano. Hlavně už není temnota tak temná, oči přivyknou. A taky se stanou citlivějšími, takže si víc všímají každého zesvětlení a čeho víc, ztmavnutí...

  A né, nebyl! Ono já si myslím, že ani na to jemné popošťouchávání nejsem. :oD Spíš jsem zkrátka pocítila chuť hrát si na Tvém pískovišti.. :))), tak jsem se nejdřív musela otázat, zdali existuje, což neexistuje, takže už mlčím.. :)

12 Nobody Nobody | E-mail | 3. dubna 2012 v 12:49 | Reagovat

[11]: Takže pokud tomu správně rozumím, mohlo by to být míněno možná takhle: Máme nějaký proces, který je automaticky vykonáván (skutečný charakter). Na výstup jsou nám vraceny smysluplné hodnoty, funkčnost je ověřena a potvrzena (tvor vykazuje normální – nebo z/normalizované – lidské chování). Ten proces sestává z nějaké řady instrukcí (kdy určité situaci odpovídá konkrétní reakce) a je schopen se sám „krmit“ vstupními daty tak, aby mohl běžet (vnímat, žít), dokud jej nějaký neočekávaný nebo hloupý „error“ neshodí (smrt, protože ty kuasňoučké červené houbičky s bílejma puntíkama přece nemůžou být jedovatý). Pak ale přichází nějaký zásah zvenčí. Někdo proces stopne (utlačovatel), vloží mezi původní instrukce vlastní instrukční sadu (chovej se právě v této situaci tak, jak chci já) a ještě vymaže informaci o tom, že k narušení původního kódu došlo (ale mysli si přitom, že se chováš v této situaci právě tak, jak chceš Ty). Nicméně utlačovatelem vložená sekvence obsahuje část, která nově vnáší do chodu procesu prvek entropie, takže je možné, že se někdy v budoucnu během vykonávání procesu náhodně na výstupu vygeneruje zpráva o narušení původních instrukcí (náhle z/vím, že se nechovám tak, jak chci já, ale že se chovám tak, jak někdo – pravděpodobně nějaký utlačovatel/narušitel – chce, abych se choval/a).
Chápu to takhle dobře? Nebo se mám poohlédnout po komfortně hřejivém kousku hnoje, do kterého bych si měl hrncnout, na hlavu si vysypat půlku Olšan a starým hliněným střepem si z/drbat záda po způsobu starozákonního Joba, neb tomu pořád nerozumím správně? :o)
Nu ale pokud by to tedy bylo tak, jak to „přepisuji“ dle svého (ne)porozumění, pak jistě; než by se na výstupu (ve vědomí) objevila informace o tom, že k pozměnění došlo, oběť by si něco takového sotva mohla připustit (leda snad v rámci nějakého myšlenkového experimentu, ale taková „evidence“ by platila pouze v rovině tohoto experimentu). Pokud by však došlo k evidentnímu rozpoznání „narušení“ vlastního kódu, pak by asi záleželo na tom, co by bylo rozpoznáno jako to cizí a jak by toto cizí zasahovalo do toho autonomního.
Nicméně člověk (jestliže je – a nebo se snaží být – člověkem) není (domnívám se) nikdy hotovým (nebo snad uzavřeným, ukončeným, tedy vlastně mrtvým) procesem. Neustále vyjednává sám sebe (viz naše debaty o centru a já a „já“). Někdo pak snad namítne, že třeba i taková běžná výchova může (na výše uvedený způsob) někdy představovat moment, kdy jedinec (svěřenec) (po)cítí, že je takto utlačován. Ale už rozpoznání takového momentu (nebo pociťování takového momentu jako něčeho ne-přiměřeného) představuje spíše výzvu k diskuzi – a protože v tomto uvedeném případě by „utlačovatel“ byl znám, jednalo by se jen o nalezení cesty k utlačovateli. Jako třeba když skenuješ porty nějakého systému, např. abys prověřila bezpečnost firewallu (protože i každý jedinec – nejen introvertní povahy – si kolem sebe staví takový firewall, kdy je vůbec někdy těžké najít otevřený port; podobně i po rozchodu si každý z dvojice – třebas jen na čas – (po)staví kolem svého srdce „ohnivou zeď“, apod.).
Ale abychom se vrátili k Tvé otázce („Zůstal by život stejný, kdyby sis po každém kroku, každém nádechu mohl říct, že to v tobě někdo nastavil?“): život by pak stejný určitě nebyl, nicméně bych myslel, že toto „prozření“ by s sebou přineslo velkou výzvu a několik nových požadavků. Bylo by třeba zjistit míru „utlačení“, dále by bylo třeba neustále se sebe sama dotazovat, zdali v každé nové situaci opravdu konám na základě vlastního přesvědčení, anebo jen proto, že se to nějak očekává (že to utlačovatel – jakýkoliv, tj. třeba právě ta nějaká situace – vyžaduje); nakonec by tu nově vyvstal požadavek neustále se snažit uskutečnit sebe sama, tedy stát se nově své-bytnou bytostí, která si je plně vědoma vlastního bytí a která za toto své-bytí přebírá vlastní zodpovědnost.
I když... Jestli jsi to přece jen nemyslela ještě něco jinak.. Asi se přece jen půjdu (preventivně) porozhlédnout po tom hnoji... ;o)
Každopádně život by pak stejný nebyl – ovšem nebyl by pak vlastně ještě lepší, protože náhle by tu bylo to znejisťující, které by ale svou ne-jistotou osvobozovalo? Protože jistota už přece nedává možnost jiného. Jistota „neví“, rozhodla se tak a tak, už si neklade žádné alternativy. Je pře-(u)svědčená (čím nebo kým?) a tedy vlastně (sama ze sebe) strašně nejistá.
(Ačkoliv ona je jistota a „jistota“ - protože jsem si třeba docela slušně jistej tím, že nejsem v moři převalující se plejtvák obrovský, nebo třeba z kvítku na kvítek šťastně hopkající luční koník... Tedy alespoň prozatím si tím jsem docela jistej, protože kde je psáno, že nejsem třeba tím plejtvákem, kterému se jen zdá o někom, kdo píše tyhle řádky ;o)
Tvé „rozřešení“ se mi líbí, viděl bych to stejně. V rozmluvě obvykle opravdu mnohé vyjde na povrch „jako olej nad vodu“. Jde pak asi hlavně o to vydržet (naslouchat) a nenechat se (umluvit). Takové naslouchání je potom ale vlastně onou pomocí „k lidskosti“ - nebo není? :o)

13 Avis Avis | Web | 14. dubna 2012 v 8:58 | Reagovat

[12]:  Ano, myslím, žes to pochopil správně, navíc si tu mojí zmatenou myšlenku zaostřil a vytříbil... =)
  (Kupodivu?) jsem ani nezvažovala, že by ten příběh mohl dopadnout 'dobře' ("Teď už na mě nemůže, jsem to já a všechno co říkám a dělám, je jen moje rozhodnutí..."). Počítala jsem s možností, že se náš jedinec bude ztrácet v hlubokých tůních vlastních otázek, na které si nemůže nikdy dostatečně odpovědět. Zkoušel by si prověřit všechny city, co k někomu chová, přestal by s činnostmi, o kterých by si myslel, že k nim byl programován... Navíc, pokud by hned nějak nedostal vizitku se jménem  toho, "kdo mi tohle udělal", viděl by v každém kolem sebe možného viníka, takže by si podkopával (možná svůj) svět a skutečný viník by se řechtal na celé kolo a cpal se popcornem...
  Taky by celé utlačování mohlo být velkým výzkumem /lidskosti?/, takže by se náš jedinec nakonec dozvěděl, že celé jeho neštěstí bylo (alespoň na první pohled) pronic zanic, že si jenom nějaký šílený profesor v bílém plášti sedl a pohrával si se skutečným charakterem, snad zkoumal hranice kdy už je člověk zničen a kdy se jenom zdá být poražen, ale je spíš 'jenom' sražen, vstane a 'přenese se přes to', nebo snad zda si člověk všimne těchto rakovinných buněk... A co udělá, když jednoho sobotního rána zjistí, že je v kleci? (A jak moc záleží na tom, zdali je testovaný býk, štír nebo blíženec, cholerik nebo sangvinik, prezident, novinář nebo řezník, záleží na tom, jakou má krevní skupinu?)
Nebo třeba 'jen' dát chybnou informaci o 'utlačení' tam, kde utlačování nikdy neproběhlo...
  Zajímalo by mě, kolik by se toho změnilo, kdybychom byli utlačováni všichni, kdyby tohle testování a utlačování bylo součástí naprosto všech životů, že bychom všichni věděli, co je s námi prováděno a taky bychom věděli, že totéž je prováděno i sousedům, mojí zubařce a možná i křečkovi, co na mě teď nevysvětlitelně zírá...
  Zbořil by se svět, kdybychom takový světový experiment spustili v jeden den?  Hrozilo by utlačovatelům, že se lidstvo promění v jednu velkou ruku, která bude ukazovat na ně?
  Jak už jsem říkala, nevěřím ve šťastný konec, možná proto, že utlačovatel by asi nechtěl, aby příběh měl dobrý konec a pokud by to už nebylo v jeho rukách, pak by se člověk nejspíš zničil sám...
  Nemyslím, že se plejtvákům zdá, že jsou lidmi a ještě komentátory, myslím, že plejtváci, pokud lidstvo vůbec nějak vnímají, lidi vidí jako další živočišný druh, co z nějakého důvodu plave tam nahoře, kde se přece dýchat ani nedá?! (Naštěstí?) nemá plejtvák ani ponětí, co my lidé všechno umíme a dokážem (jak uvědoměle egoistické) (ale na druhou stranu, máme my ponětí, co všechno umí plejtváci?) A jak se asi budeš, jako plejtvák, cítit, až se z toho sna probereš? Pravděpodobně na mě někde mezi vstáváním a sháněním snídaně zapomeneš.. ;D
  Jako plejtvák, který sní, skutečně nepůsobíš. :'D Navíc pro mě plejtvákem nikdy nebudeš, pokud se tedy nezačneš chvástat, že jste nejtěžší zvířata na zemi a že miluješ drobné vodní korýše, samozřejmě v dostatečném počtu, třeba něco málo pod 50 milionů.. ;D
  Zkrátka má jistota, že plejtvák nejsi...

  Naslouchání je silný prostředek (nechce se mi napsat zbraň :oD), na druhou stranu, může být taky silným prostředkem k nelidskosti (bezlidskosti), když jsme špatnými posluchači a podáváme (třeba záměrně) 'špatnou' reakci... :)

14 Nobody Nobody | E-mail | 16. dubna 2012 v 14:45 | Reagovat

[13]: Tak to mě těší, že jsem nebyl mimo obraz (jen bych mínil, že Tvá původní myšlenka nebyla vůbec zmatená, ale že to spíše mé vědomí se zprvu dočista zmátlo ve snaze pochopit sdělené, takže si to jen muselo tak nějak přebrat „po svém“).
Napadá mě ještě k té problematice, že takový „skutečný viník, [který] by se řehtal na celé kolo a cpal se popcornem“ by možná svým smíchem maskoval (pokud by mu ovšem záhy nezaskočilo, takže by skončil někde na prkně) svou vlastní existenciální nejistotu, a hlavně svůj strach z odhalení, vždyť by se evidentně jednalo o zlo-čin (zlý čin); jako neexistuje dokonalý zločin, tak neexistuje ani jistota zlo-čince. [Stran „dokonalosti zločinu“ to Ti je teprve zajímavé téma.]
Celé by to vlastně bylo takové nešťastné – a osvobození „utlačeného“ poznáním by bylo (dle mého názoru) jediným možným a přirozeným východiskem (vlastně i pro toho viníka).
Za výzkum bychom takový proces asi považovat mohli, ale s tou lidskostí, resp. s výzkum lidskosti (jak i Ty sama ve svém textu naznačuješ) by to už pak bylo (přinejmenším) hodně diskutabilní. Zkrátka a dobře: od šílených profesorů v bílých pláštích raději dále :o)
Protože nevedl by takový experiment jen k jedinému závěru? Totiž k takovému, kdy by výsledky byly platné jen pro prostředí onoho experimentu, ale už nikde jinde? Pak vůbec není nezajímavé zvážit, co by taková (asi ale už by to musela být rovnou celá) banda šílených profesorů vůbec musela udělat pro to, aby prostředí experimentu (všechny ty laboratorní podmínky, tj. vlastně celé to nějak uměle simulované prostředí) „přenesla“ do přirozeného světa. Aby tím simulovaným prostředím nahradila ten přirozený (tedy původní) svět.
Ale jestli je to vůbec nutné. Protože my přece vlastně už utlačováni tak nějak jsme – je tu přece nějaká naše vrženost. Nikdo z nás si (alespoň v rámci myšlení tohoto světa) nezvolil kdy se narodí, kde se narodí, komu se narodí, jestli bude mít hnědé nebo modré oči, co bude mít rád apod. Takže „tlak“ (ale lépe asi „tíha“) té naši vrženosti na nás působí neustále. Ale to my víme a tak se naše vrženost pro nás (do jisté míry) stává čitelnou [třebas i v podobě výzvy (na)učit se ji (pře)číst]. Proto také můžeme vzdorovat řadě momentů, které nejsou tak docela v souladu s naším plánem (s nějakým naším vlastním rozvrhem). A tak se tenhle náš vzdor stává také naším potvrzením (potvrzováním nás samých). Protože jak dokládá třeba Albert Camus ve svých esejích (jmenujme v rámci naši debaty „Mýtus o Sisyfovi“ nebo „Člověka revoltujícího“), tak to je právě vzdor (resp. „revolta“), co dělá člověka lidskou bytostí. Sisyfos u Albiho Camusovic doslova praví: „Křičím, že v nic nevěřím, že všechno je absurdní, ale o svém křiku nemohu pochybovat: revoltuji, tedy jsem“.

Ale zpátky k utlačovateli... (A omluvně okopávám, s hlavou sklopenou, rukama za zády a v řádných rozpacích za odbočení od tématu špičkou své tenisky pomyslný obrubník :o)
Jak už jsem uvedl na začátku, myslím, že jediným přirozeným výsledkem nějakého takového experimentu by muselo být osvobození „utlačeného“, které by ovšem osvobodilo (na svůj způsob) i viníka samotného (ovšem nezbavilo by jej to v žádném případě viny!). Protože kdyby se člověk „nejspíš zničil sám“, znamenalo by to konec nejen pro člověka, ale i pro experimentátora, nebo ne? A nebylo by to tak vlastně selhání experimentu? Potvrzení jeho ne-možnosti?
Nicméně jiné ne-možnosti, než té, která stojí za ne-vysvětlitelností pohledu Tvého křečka? :o)

Musím (ale i chci :o) připustit, že Tvé tvrzení ohledně mé ne-plejtvákovitosti bude spíše nakloněno pravdě (než má úvaha nad mou plejtvákovitostí :o) Nicméně domnívám se, že pokud bychom měli hypoteticky (čistě hypoteticky) uvážit stav rozpoložení tohoto drobka (jehož jazyk váží necelé tři tuny), který snil, jistě by(ch) se snažil (pokud by/ch byl rozplývajícím se snem - i vědomím o tomto snu) podržet obsah o snovém – a jako si vědomí někdy ponechává obsah snu i ve stavu plně bdělém, nemyslím, že by mezi ranním protahováním se mé bezmála třicetimetrové tělesnosti a sháněním dlabance mělo (či chtělo) dojít k zapomenutí ;o)

Záměrná 'špatná' reakce by opravdu byla ne-lidská (přestože kdo jiný než člověk by se ji mohl dopustit..). Rád bych však věřil, že by se to v takovém případě mělo podobně, jako se to má v té výše navrhované „cause“ utlačovatel – utlačený. Mohlo by tomu tak být?

15 Avis Avis | Web | 28. dubna 2012 v 23:55 | Reagovat

[14]: Dost možná, že ano. Přece nelze nemít strach, když překračuješ zákony (lidskosti) a každou minutou ti hrozí, že se někdo dívá. Přijde mi reálně kruté (a krutě reálné), že by se náš profesor obával, že ten někdo dívající se patří pravděpodobně do řady policistů, soukromých detektivů nebo šťouralů na vlastní pěst. Zkrátka někoho třetího, kdo nečekaně přijde, vezme mu z rukou mísu popcornu, aby mohl jeho ruce uvěznit v poutech, překazí všechny jeho činnosti, omezí svobodu a ještě bude plivat do jeho tváře, jakou je (ne)lidskou zrůdou…
Pochybuji, že by se někdo s tak bezmeznou vírou v sebe jako vědce, tak bezmeznou, že se podílí na tak rozsáhlém složitém projektu, bál, že jednoho dne na dveře jeho laboratoře zabuší sám objekt výzkumu osobně a začne ho za
A) Ohrožovat na životě.
B) Umořovat pozváním na odpolední čaj, kde by mu dotyčný profesor mohl laskavě objasnit své důvody a zisky z celé věci, proč to všechno a jak vybírali oběti atd. atd.
(Protože buď by si to naprogramoval tak, aby se to "nemohlo stát" a stejně by měl pořád svůj „kousek“ pod dohledem nebo by naopak na přesně tuhle situaci čekal a pak by společně se strachem cítil i nepředstavitelná očekávání…)
Hrůzné by bylo, kdyby tento výzkum financovala „elita“, vrchnost, zkrátka ti, co tahají za všechny špagátky. Jaké rozsáhlé plány s výsledky výzkumu by asi museli mít, mě momentálně moc nezajímá (:D) (nechce se mi vymýšlet), ale vyvstává tu pak nová možnost, a to totiž, že by nějakého milého, hodného profesora vzali a nutili ho k téhle prácičce, samozřejmě za patřičný obnos, ale protože by se bránil, později by mu motivací byla pravděpodobně ohrožená manželka s dětmi… (Kdybychom přišli na způsob, jak tímhle způsobem upravovat lidi, byla by to nejhrůzostrašnější zbraň, kterou kdo kdy vyvinul. Třeba by se naše infrastruktura zřítila jako domeček z karet…)
  Vrženost světa jsem vždy považovala „jen“ za vrženost. =) Je zajímavé začít uvažovat o vrženosti jinak, když se mi zdá jako jeden ze základních ‚pravidel‘ o celém širém světě, nutná, očekávaná, snad vytoužená, milostivá a až učící (nás žít) (resp.  sama se stává naším žitím). Vrženost, kterou bych si střežila, kterou chci, kterou bych neobětovala ani nezničila, kdybych měla tu možnost… Spíš spolupráce nežli vzdor. :)
  Mě spíš popuzuje a štve vrhání mnou ostatními lidmi. Lidmi, kteří si zjednodušili svět do jednoduchých škatulek a zapomněli, že se jedná o pracovní zjednodušení. Kteří mě zkrátka vezmou, zařadí a vrhnou k ostatním stejně zařazeným. A i když vím, nebo doufám, že do té škatulky nepatřím (je jen málo škatulek, do kterých jsem vrhána ráda, do kterých chci být vrhána), stejně mám podvědomé sklony se škatulce přizpůsobit a stát se její skutečnou součástí a to bohužel i v případě, že se jedná o škatulku nemilou. Bohužel mě netrkne nějaká duševní hlubší síla doteď schovaná v bahně, která by ječela: „To teda ne!“ a pomáhala mi lézt do škatulek výš. Řeknu si „Hm, no tak jo,“ a dýchám dál, pořád v té škatulce. (Ale alespoň pak stojí za to ten okamžik, kdy znenadání otřesu jejich přeci neotřesitelnými koncepty.) Nejsem proti tomu vůbec odolná, někdy si přijdu jako houba, co nasaje všechno, co lítá vzduchem a která pak dlouho vysychá, aby se celý koloběh mohl opakovat. (Nevím, jestli jsem teď nevyklopila bábovičku úplně jinde od našeho z písku postaveného hradu, ale co se dá dělat…)
  Asi je jediným koncem osvobození utlačeného, ale jak by takové osvobození probíhalo? To by utlačovaný přišel s pomyslnou tajenkou a odešel…? Nebo by se jednoho dne probudil na operačním stole, nad jeho hlavou by se objevila divná persóna v lékařském plášti a oznamovala by mu třeba, že: „Došli finance, proto si tady den dva poležte, pak si vezměte věci a opusťte náš výzkumák,“ nebo: „Experiment skončil, pane Nováku, protože jste ohrožoval našeho pana profesora, byl jste vypnut a byla vám vrácena původní vrženost, původní konfigurace. Nepodařilo se nám vymazat vzpomínkovou stopu a než se s vámi rozloučím, chtěla bych vám za naší organizaci poděkovat za (nedobrovolné) podílení se na našem experimentu a popřát hezký zbytek dne.“ Navíc tohle odcházení, které by bylo, tuším, spíš příchodem zpátky k neovlivněnosti (kterou si ale nemůžeš být stoprocentně jist) by bylo ještě větší zkouškou než experiment sám, vlastně jeho volným pokračováním. Asi těžko by po přestání utlačování vrátili daného jedince do minulosti, aby si žil „nepoznamenaně“…

A nakonec, určitě by to tak být mohlo, ostatně obávám se, že teď už jsem schopna vidět tento vztah a jeho obdoby všude, kam se jen podívám. :D A ještě jsem schopná věřit (a věřím), že všude skutečně je. :o)

16 Nobody Nobody | E-mail | 30. dubna 2012 v 21:26 | Reagovat

[15]: Když pouvažuji nad tím, „že by se někdo s tak bezmeznou vírou v sebe jako vědce, tak bezmeznou, že se podílí na tak rozsáhlém složitém projektu, bál […]“, pak bych nakonec asi navrhl, že je to vlastně jak možné, tak pochybné :o) Že si tedy můžeme docela dobře představit vědce, který se slastně rochní na vlnách svého ega (namísto větrem pleskající plachty vzdouvající se plášť), ale že si stejně tak dobře můžeme představit třesoucího se vědátora, setrvale kradmo se ohlížejícího paranoika s vlhkým čelem, na kterém mu v horečnatém rozčílení vystupuje žíla tak silná, že by na ní utáhl tank (jak v jedné ze scén M.A.S.H. trefně poznamenává na adresu Franka Burnse Hawkeye).
I tak bych se však (alespoň) přikláněl k domněnce, že nakonec v každém prof. Jistotovi se bude ukrývat nějaký ten prof. Pochyba. Nu a pokud bychom pracovali s nějakou tou mírou entropie, měl bych za to, že bychom si beztak nikdy nemohli být jisti tím, že se ze skříně náhle nevykulí nějaký ten „kosťa“, který překvapí jak Jistotu, tak Pochybu :o) Tedy že nedojde k nějaké „mimořádce“, kterou by bylo možné přiřadit k „áčku“.
Spolupráce vedená vydíráním (nátlakem obecně) sebou (po)nese rozhodnutí, které bude hlavně věcí svědomí (jak se říká). Zůstává otázkou, nakolik může být v moci jedince předcházet situacím, které umožňují spřádat sítě, do nichž je možné jedince polapit (za předpokladu, že nadále bereme v potaz také náhodu). Téměř bych věřil tomu (nebo se přimlouval za to, abychom věřili), že vždy zůstává (zůstává-li ve hře náhoda) možnost zvolit takový postoj, který umožňuje bránit se i jiným způsobem, než zapojením se [bude ovšem nutné skutečně rozvažovat: např. podniknout kroky vedoucí k tomu, že možnost ohrožení blízkých bude minimalizována apod.].
I toto pak lze vlastně strukturovat optikou pojmů vrženosti a rozvrhu (tedy pojmů, jimiž se vracíme na pole filosofie Martina Heideggera) [Vrženost, která ukazuje k tomu, co vždy nějak předchází naše objevování sebe sama („svět“, situace) a rozvrhování sebe sama na základě porozumění této vrženosti.] Vrženost už „zde“ nějak vždy „je“, rozvrh teprve k něčemu míří – je veden naší volbou, starostí o naše bytí. A protože nikdy nejsme schopni obsáhnout celek toho, k čemu se vztahujeme jako ke světu, je i naše porozumění (a tedy i naše rozvrhování) vždy ne-úplné a náš život je tak otevřeností (tedy pokud se „nestopneme“ a neuzavřeme v koloběhu pouhého obstarávání, tj. abych měl co jíst, kde bydlet, v čem jezdit, čím se bavit – bez zájmu o to proč, leda snad „jak kvalitně“, „jak nejjednodušeji“ apod.).
A proč ne klidně spolupráce? Ovšem vzdoru bych se přece jen nevzdával úplně (viz dále :o)
Řekl bych, že když píšeš „vrhání mnou“, už vlastně víš, co Tě štve. Lidé, „kteří si zjednodušili svět do jednoduchých škatulek a zapomněli, že se jedná o pracovní zjednodušení“ bych navrhoval opět zkusit chápat na způsob výzvy. Což je sice někdy dost únavné [sám mám chuť kolikrát některé jedince v mém okolí poslat k čertu (silný eufemismus! :o)  /např. když se s někým dohodneš na nějakém konkrétním řešení, něco je domluveno, ale pak náhle vstoupí do hry něco ukrutně moc aktuálního, co zruší jakoukoli předchozí dohodu; co má ale zpravidla spíše charakter nějaké nedůslednosti a vlastně není zase až tak důležité (a co by do hry vůbec vlastně ani nemohlo vstoupit, pokud by se byly dohody dodržovaly vždy; je to pak tak trochu „train of consequences...)], ale snad právě v tom by se možná mohla spatřovat jistá „hodnotnost“: máme zde problém, který je předložen k řešení – a proto je třeba se s ním poprat (jenže nepřebírám tím tak trochu vlastně odpovědnost za toho, kdo si [třeba] myslí, že zodpovídá za mě? Zřejmě bude potřeba rozlišit nutné od možného :o)
A to, že Tě (jak píšeš) bohužel netrkne nějaká hlubší duševní síla bych si dovolil (s dovolením :o) nepatrně zpochybnit. Kde bychom totiž potom přišli k té větě, která říká: „alespoň pak stojí za to ten okamžik, kdy znenadání otřesu jejich přeci neotřesitelnými koncepty“? :o) Pokud tomu rozumím správně, tak hlubší duševní síla přece jen nakonec „trkne“ - snad si jen vše žádá svůj čas (jako třeba rostlina /květina/, která také nevyroste za den). Odolnost si je možné „vytrénovat“, mínil bych; hlavně se nenechat udolat a třeba do onoho „Hm, no tak jo,“ doplnit: „Hm, no tak dejme tomu, že možná jo, ale..!“, které přes „No ale proč vlastně možná jo, než ne?“ dospěje až k „Vždyť takhle přece vlastně vůbec ne, vždyť...“. A ono to tak podle všeho (tedy opět: pokud to chápu správně – chápu to správně? :o) v tomto stylu i probíhá, tedy jestliže je nakonec koncepty otřeseno..
Jak by to navrhované (očekávané, deklarované) osvobození mohlo vypadat? Co třeba tak, že rozpoznáváním mechanismů, které mají ovlivnit utlačovaného, jsou tyto mechanismy nakonec rozpoznány právě jako mechanismy, a tedy nikoli jako nutnost, takže pozbývají své moci ovlivňovat chování utlačovaného? Takže proč ne třeba podle toho příkladu/návrhu s tajenkou, který uvádíš - ale proč ne třeba i v duchu toho druhého uvedeného příkladu/návrhu, v němž figuruje persona v bílém plášti? Skvěle ovšem vystihuješ to, že ten „příchod zpátky“ by byl vlastně „ještě větší zkouškou než experiment sám“ (on by to tak vlastně byl příchod zpátky, ale zároveň také i řádné vykročení vpřed). A když nad tím takhle (na tento způsob) uvažujeme, neskrývá on (tak trochu) každý z nás v sobě jak tu personu v bílém plášti, tak autora křížovky, ale zároveň také objekt experimentu, nebo i toho, který zná tajenku? :o)
Pak by zde (možná ne)byl (jen) vztah čímsi zcela jasným a docela evidentním, (ale) byla by zde doslova jednota (jedno v mnohém, mnohé v jednom) ;o)

17 Avis Avis | Web | 8. května 2012 v 15:04 | Reagovat

[16]: Souhlasila bych (nakonec) s tím, že se v každém profesorovi Jistotovi bude ukrývat i Pochyba a stejně tak souhlasím a „cítím stejně“ i následující věty. =)
  Říkám si, jestli má cenu, jestli má hodnotu prát se s tím, že mě lidé mají ve špatné škatulce. Má cenu tím „marnit čas“? Stejně by (mi) nestačilo (k dokonalé spokojenosti) jenom vyřadit se z té určité škatulky, protože bych se pouze dostala do jiné, další škatulky a protože já sebe sama (ani nikoho jiného) neberu jako charakterně hranatou, přesně zapadající do nějaké škatulky („Promiňte, ale mohl/a byste mě prosím přeřadit sem, protože tady je to jako mně ušité přímo na míru!“), možná, že by má nová škatulka byla ještě „méně vyhovující“ než ta předchozí.
  Musela bych se snažit oprostit (vážně slovo odprostit neexistuje? -.-) daného člověka od skálopevného škatulkování, což jednak nedokážu a jednak na to nejspíš nemám právo. Většina mě naprosto nesedících škatulek je přidělena lidmi, kteří pro mě, suma sumárum, stejně (nic) moc neznamenají a já pro ně taky ne. Jak bych mohla přijít a snažit se o přehodnocení celého jejich systému klecí.
Takže mi stačí pobavený pohled, když si „jen tak za běhu“ všimnou, že jsem jiná, než jaká bych měla být podle toho, v jaké škatulce trčím. (Že dokážu víc, než bych měla být schopná dokázat.)
  Jenže mnoho lidí, co si budeme namlouvat, mě vidí mnohem lepší, než jsem. Nejde o to, že by se mi nechtělo zbavit je iluzí, jak říká jeden citát: „je lepší být nenávidět pro to, jaký jsi, než milován pro to, jaký nejsi,“ navíc bych sebráním iluzí předešla situacím, kdy je na mě z nepochopitelného důvodu skoro začínáno žárlit pro něco, co ve skutečnosti ani není hodno žárlení. (Provokativně napsáno, protože co je hodné žárlení…) Jenže většina lidí stejně neuvěří, že do té úžasné, krásné, luxusní škatulky nepatřím a skončíme prakticky u toho, že mě přemlouvají, že tam patřím, což jistě vypadá jako předem připravená zoufalá akce za účelem získat pozornost a vlídná slova.
  Netroufám si příliš hloubat nad tím, jak moc škatulkuji já (Co všechno je škatulkování?) (Kdy končí to „pracovní /zjednodušené/ škatulkování), každopádně mě to netěší a raději spíš otevřeně cítím a vnímám.
  Líbí se mi Tvoje: „ Co třeba tak, že rozpoznáváním mechanismů, které mají ovlivnit utlačovaného, jsou tyto mechanismy nakonec rozpoznány právě jako mechanismy, a tedy nikoli jako nutnost, takže pozbývají své moci ovlivňovat chování utlačovaného?“ *libuje si v té větě :o)*
A jak říkáš, každý z nás v sobě ukrývá všechny zmíněné role… „Všichni proti všem“, všichni stejní...  No, není to (zvráceně) uklidňující? :o)

18 Nobody Nobody | E-mail | 15. května 2012 v 22:45 | Reagovat

[17]: Měl bych za to, že by se možná nemuselo jednat jen o marnění času. Co když to přece jen nějakou cenu má? V přístupu k těm, kdo mají sklon chápat druhé na způsob do-určité-škatulky-padnoucích-objektů, jako k svého druhu „výzvě“, mám na mysli především práci se sebou samým. Nešlo mi ani tak o škatulky samy, nebo snad o ty, kteří svůj pohled na svět škatulkami zaškatulkovali (ač jsem to možná nesprávně napsal), ale o Tebe jako o tu, která se nechce smířit s tím, že by se měla stát pouhým objektem. Takovým objektem, který je možné někam zařadit, který lze nějak kategorizovat, redukovat na soubor vlastností – a dost. Člověka přece nelze jednoduše zaškatulkovat (snad možná jen pracovně, jen dočasně – třeba při profilování osobnosti hledaného zločince, nebo pro potřebu nastavení individuální výuky ve škole, samozřejmě také v rámci sociálního inženýrství nebo jiných „hravých aktivit“ ;o). I při mém (až ne-)řádně skeptickém pohledu na svět (a člověka v něm) pořád ještě věřím v člověka. A v to že nejsme opuštěné ostrovy – ani na opuštěném ostrově. Snahou zpochybnit (protože asi opravdu ne zcela oprostit [odprostit by klidně existovat mohlo, velmi rád pro to zvednu ruku, jenže vysvětluj to maníkům z Ústavu pro jazyk český :o) ] ) lidem, „kteří si zjednodušili svět do jednoduchých škatulek a zapomněli, že se jedná o pracovní zjednodušení“ jistotu jejich metody, mohu zjistit, co je (možná nejen) pro ně na mém chování a jednání (nikoliv výlučně nejvíce) zjevné (provokující, nápadné, iritující), což může představovat docela dobrý pramen informací vhodných pro srovnání s informacemi, pocházejícími z mého sebe-pojetí, ale také informací o tom, jak ten druhý uvažuje, myslí, vnímá... Určitě bych s Tebou souhlasil v tom, že s lidmi „kteří pro mě, suma sumárum, stejně (nic) moc neznamenají“ asi nemá smysl se příliš zabývat, ale v tom, že Tě „popuzuje a štve vrhání mnou ostatními lidmi“, jsem tak nějak „četl“ že pro Tebe tito lidé přeci nakonec alespoň něco znamenají.. Nu ale i kdyby ne – ono nakonec i takové notně pokřivené zrcadlo přece jen nějaký obraz vrací.. A tak i jeho pokřivená reflexe [obraz/odraz] možná může (min.) podpořit mou vlastní sebereflexi, způsob, jakým se orientuji v tom, co mi vrací mé vlastní zrcadlo (třeba právě vymezením se vůči „zobrazení“ tím druhým).
A to přemlouvání o tom, že někam patříš.. Dle mého názoru je i právě proto třeba „obhájit se“ jako ten, kdo nepatří jen tak někam, jako „něco“, co lze podle „potřeby“ označit tou či onou visačkou. Že právě proto je třeba přijmout tenhle něčí „fakt“ jako výzvu a s pomocí hned několika sekundantů (sebevědomí, víry v sebe sama – třebas i v hledání, vědomí správnosti a snahy o pravdivost vlastního postoje) se s tímhle „faktem“ utkat (byť by nemělo jít o souboj na život a na smrt, jako spíše o vyjasnění; ostatně souboje se obvykle odehrávaly za úsvitu – setkání účastníků proběhlo ještě za šera, ovšem po souboji bylo až tehdy, kdy už vše bylo „jasné“ :o)
Otevřeně cítit a vnímat (být otevřen mnohosti a vnímat [pokoušet se vnímat] pohyblivou hranici horizontu světa a jeho významů, jak bych si to [snad ne tak úplně mimo mísu] dovolil "přeložit") je rozhodně poctivější, ale i pracnější, než mechanické operace se škatulkami.. Určitě jsem v tomto (ale nejen v tomto) Tvůj velký fanda! :o)
Mínil bych, že jako škatulkování bychom mohli chápat všechno to, co operuje s předpřipravenými rámci významů a ignoruje živou a proměnlivou povahu bytí a jedince, účastnícího se na tomto bytí. Tedy toho, co „ještě není“ – ale také „už není“. Co se vyjevuje jen jako stopa a je vždy hledáním – nikoliv hotovým faktem (ostatně: co je fakt? Nebo spíš: kdy je fakt? Možná jen tehdy, když „škatulkujeme“..? :o)
Přiznám se, že příliš nerozumím (a to Tě mám uvádět do vzrušujícího tajemství šachové hry! ;o) té části textu, pojednávající o tom „zbavování iluzí“... Jakože Tě někdo chce vidět lepší? Lepší než...? Skoro žárlení pro něco, co ve skutečnosti ani není hodno žárlení? Tady bych poprosil o (snad dokonce) polopatické navedení k cíli zamýšleného :o)
Hodno žárlení není myslím nic. Děl bych, že žárlivost je jen notně atrofovaným rubem nejistoty, kterým proniká nouze vyjádřit pochybnou převahu nároku – na nic. Viděl bych tu jistou blízkost s vášní, ale vášeň je alespoň tak nějak opravdovější, než žárlivost, která čerpá svou „moc“ z vlastní bezmoci.
A k té věci rolí, které hrajeme (i „obsahujeme“ :o) Všichni jsme vlastně opravdu stejní – ale proto, abychom mohli být (nahlédnuti jako) stejní, musíme být jiní. Jde tedy o stejnost na způsob jinakosti. Aby něco bylo stejné, musí to být jiné, protože kdyby to bylo jenom stejné, nebylo by to jiné – jednoduše by to indiferentně zmizelo v nerozlišenu (ale jestli existuje nerozlišeno, tak já o něm určitě nevím, protože je nerozlišené ;o)
Takže ano – je to (zvráceně) uklidňující – ale je to uklidňující tak, až to zneklidňuje :o)

19 Avis Avis | Web | 22. května 2012 v 22:56 | Reagovat

[18]: (On člověk na práci se sebou samým tak snadno zapomene...:o)) Docela pech, že ač si rádi hrajeme s tím, co je tvárné a poddajné, tak pracujeme (a snažíme se přetvořit) raději s tvory okolo sebe (a nejenom tvory) (kteří by měli být /jsou/ těžčeji tvarovatelní), než abychom (vědomě) směřovali k práci se sebou samým... =)
Ale skutečně, zvykla jsme si do jisté míry, že objekt jsem. Možná rozmanitost charakteru shazuji do hlubokých propastí (propastí objektů) tím, že umocním svoji "zvířeckost", jsoucnost a jako by byla zvířeckost nebo cesta bez zastávek narození-smrt něčím méněcenným, jen trať, nezáleží, v jakém vlaku ji projedeš - tedy jakým objektem jsi. (Nebo tedy nejsi.)
Navíc kdy přestat "pracovat" (a škatulkovat a vnímat se jako do škatulky zařazený)?
Možná jsem tím chtěla říct, že mi na těch lidech (malinkato =D) záleží (třeba proto, že s nimi zkrátka musím být v kontaktu), ale sama si říkám, že mi můžou /nebo by raději měli/ být ukradení. Když zvážím míru pokřivení, měla bych být schopná odraz nějak využít, což zatím, pokud správně přirovnání k zrcadlům chápu, (nešťastně) dělám tak, že buď odraz jenom přijmu s otráveným: "Hm, tak teda jo..", popřípadě odraz víceméně odmítnu využít s tím, že by to bylo jen pachtění se za opravení pokřivenosti zrcadla (a pak tedy i odrazu). Což bych měla přehodnotit, protože... Když narazím na zrcadlo, obvykle nehledám svůj všední nejlepší odraz, nýbrž nedokonalosti, se kterýma dokážu něco dělat, abych k tomu odrazu spěla... :o)
  Takže utkávat se, utkávat a utkávat. :)

[ Dlouhé spřádání nití] ...
Mluvila jsem o lidech, kteří mě vidí horší, než "jsem". Horší, než jakou jsem (což je další škatulka, protože samozřejmě nejsem, nejsem najisto očekavatelná ani nějak dodělaná a úplná, jak teď jistě chápu, poté, cos mi nabídnul lepší úhel pohledu). Ale pak jsou tu lidi, kteří mi jako zrcadlo vydávají /značně/ lepší odraz, než jaký bych měla dostávat. Kteří mě vidí "moc vysoko". Kteří si mě dali do "vyšší škatulky", přemrštili moje dobré vlastnosti a silné stránky...
  A snaha vyšvihnout se na lepší místo u těch, kteří mě nějak podceňujou by se měla přetransformovat a tedy chtít snížit hodnocení a přesunout mě do nižší ("správnější") škatulky. A pak se stane, že na mě popř. určitou část mě začnou žárlit. Počíná to nutkavou touhou běžet vedle mě a pak nastane nepochopitelný propad, když mě nepřeběhnou/nedoběhnou... Což sleduji s nejistotou, protože si jednak všimnu až značně "pozdě", že se někdo snaží běžet v mých stopách (hloupé, když nemají stejně velkou nohu jako já), než aby se třeba jen "inspiroval a vyšlapával vlastní" a pak je tu ještě prostý fakt, že žárlí na zidealizovaný obraz a neuvědomují si, že jde o přemrštění... Jak můžeš vnímat víc 'dokonalost ostatních' než prosté vlasní já?
  Ághr, nejhorší je, že nevím, co tímhle odstavcem vlastně chci říct a kam tím směřuju '_'. (Ale to často vůbec nevím... :D)

  A k předposlednímu odstavci (který je mimochodem opět na potlesk ve stoje a volání olé): A nevyplývá z toho tedy, že je úplně všechno stejné?

20 Nobody Nobody | E-mail | 25. května 2012 v 21:27 | Reagovat

[19]: Práce se sebou samým bude představovat vždycky větší fušku, třeba i proto, že je nutné udělat před každým zhodnocením úkrok od sebe sama [od (ne?)jisté části sebe sama], podobně jako malíř, který poodstupuje (přestože to slovo asi ani neexistuje) od rozpracovaného plátna, aby přehlédl právě namalované v „perspektivě celku“. Kdežto od těch druhých nás vždy už odděluje tělo, chování a jednání tohoto těla, ale také rozdílnost světů, ve kterých bytujeme, takže ten úkrok ve jménu celku [a odstupu] odpadá; zůstává snad jen v rovině potřeby zdržení se, což už ale vlastně nijak nemusí zasahovat samotný akt (ú)kroku.
Navíc objektivace subjektu (člověka, individua), nemůže být nikdy úplná (jak už jsme o tom spolu debatili minule), vždy by měla „operovat“ v nějakém pouze „pracovním“ modu, a to je [zůstane-li intence věrna řečenému nároku] určitě více vyčerpávající, než jen jednoduše „tvarovat“ ty druhé – takže komu by se do toho nějak moc chtělo? :o)
    Škatulkovat (ale vždy jen pracovně) zřejmě asi nepřestaneme nikdy zcela [bezezbytku], na to se jedná o příliš svůdné zjednodušení světa, ale snad právě proto je třeba zbystřit pokaždé, jakmile se tendence [leckdy samotných „škatulek“] škatulkovat neškatulkovatelné vynoří na povrch (tj. stane se zjevnou), nebo možná i jakmile jen vystoupí coby pouhý náznak.
S tím zrcadlem a s využitím někdy i pokřiveného odrazu to „rozklíčováváš“ skvěle :o) Mám na mysli větu „Když narazím na zrcadlo, obvykle nehledám svůj všední nejlepší odraz, nýbrž nedokonalosti, se kterýma dokážu něco dělat, abych k tomu odrazu spěla...“.
Tleskal bych, ale to by bylo málo. Dovolím si proto jen obdivně se mlčky opájet obsahem i formou citované věty, nejlépe zpovzdálí, aby takto vyvýšené nebylo profanováno nějakou neuctivou blízkostí mysli prostoduché (rozuměj: m[dl]é ;o).

V případě lidí, kteří svůj pohled filtrují optikou spíše negativní, ale také v případě lidí, jejichž optika je zase až příliš „sluníčková“ (jestli tomu už teď rozumím alespoň trošku správně) lze (mínil bych) vrátit se ještě k tomu přirovnání se zrcadly a jejich odrazy... Tedy „utkávat se, utkávat a utkávat“, jak pravila Avis :o)

„Jak můžeš vnímat víc 'dokonalost ostatních' než prosté vlastní já?“ Řekl bych, že docela snadno – totiž jakmile ustane snaha vytvářet si svou vlastní stopu, vlastní cestu, určovat si svůj cíl, jakmile se najede na stopy někoho jiného [opět trefná metafora! ;o) ], jakmile se projektuje [domněle] vlastní já do já toho druhého... Tedy jakmile ustane boj, utkávání se, vlastně tehdy, kdy život „skončí“, protože se stane pouhou nápodobou života [někoho jiného].

Nakonec k té otázce „Stejné a jiné“.. Měl bych za to, že z toho vyplývá, že vše sice je stejné, ale právě že ne tak „úplně“, protože jedině na způsob jiného – což ruší i potvrzuje jak onu stejnost, tak onu jinakost. Identické nelze myslet jinak, než jako rozdílné od rozdílného (jiné od jiného). Dle mého názoru tak proto nelze jednoduše říci, že vše je stejné, ale spíše možná že vše je stejné, jen protože je jiné.

[Vysuzovat z toho potom vlastně můžeme to samé, co bylo možné vysoudit ze závěru předchozí re-akce. Vlastní sdělení by tak (alespoň se zdá) bylo stejné. I když aby mohlo být nahlédnuto jako stejné, musí být jiné – třeba právě tímto dodatečným uvedením.]

21 Avis Avis | Web | 16. června 2012 v 23:52 | Reagovat

[20]: Zajímavé by bylo, kdyby existovala sféra, kde by Tě od ostatních neoddělovala těla, chování ani rozdílnost světů. Sféra, kde bys mohl úplně pochopit, splynout s druhými... Sféra, kde bys "věděl, chápal a (dovolím si trochu Avatarovosti) prostě zřel''. Možná, že bys pak mohl ztrácet jistotu vymezení svého já, třeba by sis myslel, že do Tvého já patří i ostatní. Pak by to byla nevědomost trochu na způsob probouzejících se novorozeňat, která si prý (já toho o tom samozřejmě STRAŠNĚ vím ;)) neuvědomují hranice vlastního já, akorát je jim prostě divné, že se jim nedaří myslí ovládat mamku a neumí přinutit tátu, aby se jim konečně věnoval...
Navíc by se Tvé já vzhledem k bezpřekážkovému pochopení ostatních nejspíš dost rychle obohacovalo a ani by si nabytého bohatství nestihlo užít a akorát by se Ti rychle ztrácel přehled o sobě samým...
  A pak už by se rovnou mohli všichni lidé spojit. Spojit v něco... vyššího? A nebo taky v něco zle různorodého, rakovina peroucí se sama se sebou, kde se sice všechny části chápou, ale nemůžou se vystát....
  Děkuju za (vyseknutou?) poklonu, jsem ráda, že se Ti věta líbí (Nastává chvíle pro blbnutí radostného ega. ;D)

  Utkávat se, utkávat a utkávat... To jsem skutečně řekla? (Jak říká chemikářka: "Vždyť vy budete ve čtyřiceti úplně senilní!" Copak ve čtyřiceti, to by ještě bylo zlaté, evidentně solidně začínám už teď... ) Ale vlastně jo, jenom si paměť už osekala slova a nechala jenom myšlenku... Asi...

  Vždyť snaha vyšlapávat vlastní stopy by neměla nikdy ustat, už jenom pro trvání na vlastním já a na první pohled prudce vyditelným odlišnostem. Odlišnostem těla, které nejdou překonat a odlišností světů, které nejdou přiblížit... To musí být pořádná dávka neúcty ke svému já jako k takovému... Zvláštní vychýlení, tahle chuť jít ve stopách někoho jiného... (I tady díky za pochvalu :))))

  Dodatečné uvedení mě uvádí (no, to už je, jako kdyby mě napadl nápad :/) do stavu, že mám pocit, že tedy celou "tu věc se stejností a jinakostí (jiností?)" chápu, souhlasím a jsem zase na místě, kde už mě nenapadá, co dodat nebo do čeho rýpnout. :D

  (Znovu jsem trhla rekord v délce nechávání ladem :))))

22 Nobody Nobody | E-mail | 17. června 2012 v 23:23 | Reagovat

[21]: Existenci (nebo možná lépe: možnost výskytu) sféry, kde by bylo možné „úplně pochopit, splynout s druhými“ bych nepovažoval vůbec za nemožnou. Ona mnou v re-akci uváděná (a hrubě nedůsledně vyložená, za což měj mou omluvu) rozdílnost světů, vymezená (a vymezovaná) hranicemi těla (a těl), byla míněna především ve vztahu k otázce práce se sebou samým: tedy s obtíží nahlédnout na sebe sama s lehkostí, s jakou se našemu pohledu obvykle dává ten „druhý“. Viz třeba už jen to, jak snadno přijímáme samozřejmost někoho jiného na fotografii, v kontrastu k obvyklému „děsu“, který se nás zmocňuje, jakmile na fotografii vidíme nás samotné (já se tedy děsím naprosto spolehlivě vždy :o) . Ten druhý je pro nás vždy už někým jiným, snadno jej třeba i rozpoznáme v davu jen podle pro něj typické chůze, ještě dávno před tím, než jsme schopni rozeznat jeho tvář; zatímco moje obeznámenost se sebou samým je pro mě vždy něčím už tak samozřejmým, že nahlédnout na sebe sama v požadovaném odstupu pro mě představuje výzvu, vyžadující nemalé úsilí (a značnou práci ;o) Pro sebe sama jsem tak cizincem – sice vždy už důvěrně známým.

Protože jinak právě také díky tělu (a tělům) [i díky jejich odlišnostem] lze možnost splynutí vůbec myslet.

A ti ostatní, nepatří už možná také jistým způsobem „ke mně“ – totiž tak a tím, že nejsou mnou? Kdyby nebylo druhého, mohl bych být já sám? :o) Jsem ten, kdo nejsem, ale jsem tímto někým jiným mj. právě i proto, že nejsem tím někým druhým (na rozdíl od toho, který o sobě údajně říká: „Jsem, který jsem“ – a tečka. :o)

[No a teď hlavně „tak trochu“ nevím, jestli „jsem“ ještě vůbec v „logice“ textu – takže se raději vrátím k myšlení novorozeněte – tam se snad neztratím ;o) ]

Vybavil se mi, tím momentem textu, kde píšeš o nevědomosti na způsob probouzejících se novorozeňat, která si neuvědomují hranice vlastního já, ve filosofické literatuře, zabývající se časem, vědomím a pamětí, hojně citovaný úsek z díla Marcela Prousta, věnovaný probouzení se nejen novorozeňat, ale okamžiku probouzení se obecně. A to část z Hledání ztraceného času: „Tehdy se člověk probouzí z těchto hlubokých spánků do úsvitu, aniž ví, kým je, není nikým, je nový, připravený k čemukoli, jak se jeho mozek vyprázdnil od té minulosti, která byla dotud životem. A možná že je ještě krásnější, když přistaneme v procitnutí prud­kým nárazem a když myšlenky našeho spánku, nad nimiž se zavře závěs zapomnění, nemají čas postupně se znovu vynořit, než ještě spánek skončí. Tu se pak z té temné bouře, která jako by se námi přehnala (ale neříkáme ani, že tohle jsme byli my, naše já), vynořu­jeme ležící tu bez jakékoli myšlenky: ,já', které je bez jakéhokoli obsahu.“

[Ostatně o vyprázdněnosti mozku a o „já“ bez jakéhokoliv obsahu bych toho mohl z vlastní zkušenosti navyprávět tolik, že by to hravě „přepralo“ i tu nejdelší re-akci ;o) ]

Nastoluješ (i když pro neobvyklost výrazu „nastolovat“ by možná bylo lépe smést tento výraz ze stolu a najít nějaké „chutnější“ vyjádření), dle mého názoru, zajímavý problém větou o tom, že by se nejspíš „bezpřekážkovým“ pochopením ostatních rychle ztrácel přehled o sobě samém. Mám za to, že by záleželo na tom, jestli se jedná o „bezpřekážkovost“ žádoucí, nebo jestli jde o nekontrolovatelnou „hrozbu“ indiference vědomí já – oni. Protože bych mínil, že někdy právě ona „bezpřekážkovost“ v pochopení může vědomí vlastního já (přehledu o sobě samém) potvrzovat (utvrzovat?). Jestliže by se však jednalo o ten druhý případ, tedy „bezpřekážkovost“ jako „nevyhnutelnost“ (a tedy nemožnost kontroly ze strany „bezpřekážkovostí“ napadaného vědomí o sobě samém), pak by asi opravdu hrozilo to, co nakonec uvádíš.
Ten příměr s rakovinou by pak byl docela dobře vystihující možný závěr takovéto „události“.

3x se utkávat, pravda, nezaznělo přesně v té citované obměně (jsem zkrátka hulvát, který si Tvůj citát svévolně upravil [Gilotinovat! Zahřměl v té chvíli dav jako jeden muž]) , ale v devatenáctém komentáři, napsaném 22.05.2012 stojí: „Takže utkávat se, utkávat a utkávat. :) “

Chtěl jsem něco napsat k té senilitě...  Jen mi teď vypadlo, co jsem to chtěl vlastně říct...

Úplně souhlasím s tím, že chuť jít ve stopách někoho jiného, představuje opravdu zvláštní vychýlení. Považoval bych to taky za hodně zjednodušující „činnost“ – není už nutné trmácet se neznámým „terénem“, krajinou někdy třeba plnou stínů, stačí jen poslušně následovat – a pak se třeba ještě dokonce divit, kam jsem to vlastně byl doveden.
No je to prostě skandální! :o)

Dovolil bych si snad jen doplnit (nesměle navrhnout? ;o), že ty světy je možné přiblížit, ale vždy by mělo zůstat u toho, že každý ten svět bude mít svou vlastní tvář, nebude tedy zrušena jejich odlišnost. Měl bych i za to, že světy lze také sdílet (i když jinak než jako na fb, g+, vkontaktu apod.), a to právě pro jejich rozdílnost, a že tato jejich rozdílnost má být zachována právě z důvodu možnosti jejich sdílení, ale také i pro jejich neopakovatelnost, nebo možná spíše nenapodobitelnost (podobně jako je tomu v případě stop a těl).
Což jsem, jak je u mne dobrým zvykem, nenapodobitelným způsobem neopakovatelně zamotal. Inu.. I zmatenost mého „rukopisu“ má evidentně svou vlastní tvář ;o)

(K tomu nechávání ladem.. Kniha Kazatel se k tomuto tématu, mám za to, vyjadřuje [slovy „malebně“ znějícího vydání kralického z roku 1613], poměrně jasně: „Všeliká věc má jistý čas, a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli“ Takže i ono nechání (nechávání) ladem má jistě svůj vlastní – a nezvlastnitelný –  čas ;o)

(… A nápadů máš spoustu! „Smajlustus Scepticus“ je tam rozhodně nepatřičně! ;o)

23 Avis Avis | 2. července 2012 v 20:15 | Reagovat

[22]: Aha, takže jsem to špatně pochopila.:) Taky se děsím sebe sama na fotografiích, ba co víc, zatímco všichni ostatní jsou (v mých očích) zcela přirozenou součástí kolektivu a prostě do něj patří (a cesta ven z něj je pro ně celkem dlouhá a nepravděpodobná ← protože zkrátka do kolektivu patří), tak sebe sama vidím (chce se mi napsat: tak bych byla schopná se vidět) jako "naplavence", který ve skutečnosti do kolektivu nepatří, jen tu prostě pro tuto chvíli je a může každou chvíli vypadnout. Možná zkrátka proto, že si uvědomuju spoustu věcí, které bych mohla udělat, spoustu svých vlastostí, které bych mohla říct a spoustu skutečností, které bych mohla zmínit a rázem bych se vytěsnila ven. Což sice ostatní můžou taky, ale jejich potencionální pochybení (mi) není tak blízko jako to mé, byť taky potencionální. :)

Moc pěkná myšlenka... že ostatní patří ke mně. Souhlasím s ní a líbí se mi, nejenom pro "svojí pěknost" - krásu toho vyjádření (Ať nedám umřít kostrbatému vyjadřování se!), i proto, že jednoduše prohlubuje pocit, že sem patřím, jsou to takové kořeny (které můj strom kotví v lese), navíc takové sebevyhranění se. :)

  Díky za část z Hledání.., pěkně působivé, doufám, že než umřu, stihnu si Hledání přečíst. :o)

A gilotinovat se rozhodně nebude, jednak si to nezasloužíš, pak taky (sobecky) nechci tak nepěkně překazit diskuzi a co víc, cizí život - Tvůj. Navíc jsem četla, že hlava oddělená od těla je schopná pár vteřin ještě myslet a pak ještě dalších pár delších vteřin trvá, než... "úplně umře" a rozhodně bych Ti (ani nikomu jinému) nechtěla dát zakusit pocit, jak se beze zbytku těla válíš u katových nohou -  a to nejspíš u mých, protože kdo by se mi dneska přihlásil na takovou... černou práci, navíc nemám takovou odvahu, abych se do vrstev, kde by se takoví dali najít, vydávala...

  (Kdybych měla zabíjet, uspávala bych... Aby smrt přišla "klidně", abych neviděla přesně ten okamžik "je po něm" a z mnoha dalších důvodů :o))

:D Snad je ta má senilita hodně daleko a snad chemikářka nemá pravdu, protože se mi zesenilnět nechce, už mi stačí, jak zapomínám teď..

24 Nobody Nobody | 3. července 2012 v 7:50 | Reagovat

[23]: Ono je otázkou, jestli vůbec ztrácet čas „Hledáním ztraceného času“, totiž zdali se raději nevěnovat umírání, tedy životu, protože čím jiným by měl být život, nežli bytím k smrti (cestou „na konec“). A ani by pak nemuselo být podstatné, jestli hlava po oddělení od těla je nebo není schopná života, vzhledem k tomu, že leckterá hlava, i přestože pevně sedí na krku, disponuje stejnými „možnosti“, jako hlava od krku oddělená. Pak se ovšem poněkud rozmělňuje smysl slovního spojení „chladná hlava“, zvláště je-li ho použito v pitevně, směrem k „řezníkovi“ („Zachovej [si] chladnou hlavu.“).

Uspávat bude podle všeho asi opravdu příjemnější. Ovšem poté (v „posmrtném spánku“) už se způsob, jakým bylo smrti dosaženo, možná „vyrovnává“ (pomineme-li tedy právě onen vlastní smrtící okamžik) Právě to by naznačoval např. Hamlet: „Tak umřít – spát – Spát! Snad začít snít? Tady to vázne! Ty sny, co se nám ve smrti mohou zdát – když setřásli jsme tenhle světský shon – nás nutí otálet.“] „Výhoda“ smrti uspáním, oproti „výhodě“ smrti gilotinováním, by pak spočívala jen v tom, že nebožtíkovi netáhne nejen na krk, ale ani do krku.

Ale snad senilita bude milosrdnou a (přestože souhlasím s Tvým doufáním, že je na ni opravdu ještě dost času) včas nechá „do hrobu se hotovící postavu“ zapomenout jak na vlastní cíl cesty, tak i na možné obavy z případných následných nočních můr. A pokud ne – spolehlivě zapomenout lze, jak dobře víme, docela klidně i bez jejího přispění – kdykoliv a na cokoliv (a samozřejmě i na kohokoliv).

25 Avis Avis | Web | 3. července 2012 v 18:21 | Reagovat

[24]: Neměl by být spíš životem, který je přerušen smrtí, cestou, kterou přeruší konec...?

  Smrt je tím, co mě strašně, strašně děsí... A pak chvíli si zase říkám, jen přijď, vždyť já bych to přežila, hlavně, že jsem vůbec žila... Nemám ujasněno, co je pro mě smrt, ale zdráhám se věřit, že smrt není koncem, že pak ještě "budu". Smrt se mi teď prvotně jeví jako něco, co nezvaně vstoupí do mého života a překazí mi plány - na příští úterý, týden, listopad...
  Něco, co mě nutí žít teď, doufat a něco, co mě nutí uvědomit si, že můj duch, kterému se nechce umírat a který nevidí, proč by měl, má smůlu, protože obývá tělo, které je tak prudce náchylné a tak lehko zničitelné, a co je zásadní, jen jedno a nevyměnitelné...

  A senilita nechávající včas zapomenout je dobře nahrávající tomu,že pak už nebudu pokračovat jako já, když si už do snění neonesu své cíle cest. I když, samozřejmě to jde brát jako osvobození před přestoupením na jiný způsob života, nebo prostě jako velký skok dál, kdy nám osvobození od těch cest pomůže, abychom v tom dalším životě žili jinak a šli za jinými cíli...

26 Nobody Nobody | 10. července 2012 v 20:24 | Reagovat

[25]: Nepřesně jsem se minule vyjádřil, protože jinak souhlasím s Tvou námitkou, že by spíše měl být životem. A vůbec: u té mé věty o možném ztrácení času Hledáním ztraceného času navrhuji ověřit, že už vážně dodejchala (a protože měla na kahánku hned od začátku, půjde jen o pouhou formalitu), následně ji zabalit do nějakého hodně unaveného prostěradla a opatrně spustit do vápenné jámy (aby to necáklo, víme). Takovéhle věty prostě ne.

Bytím k smrti jsem mínil mít na paměti smrtelnost, totiž fakt, že náš čas je vymezen a že záleží především na nás, jak s ním naložíme. Což zní sice triviálně, ale sám občas použiju „argument“: neměl jsem čas, nedalo se to stihnout, rád bych, ale nemůžu, mám už to a to... Přitom každý (tedy alespoň pokud vím) máme v rámci dne jen 1440 minut, do kterých musíme nějak dostat jak činnosti, na které máme vliv, tak i takové aktivity, se kterými nic nenaděláme. Můžu ovlivnit to, kdy se ráno zvednu z postele (hm?), že třeba vstanu o 20 min dřív a v klidu se nasnídám. Nebo třeba to, jestli budu u noutu jenom hodinu nebo hned celou noc, takže nad ránem budu jak medvídek Pú a pak poběžím s vyvalenýma očima na tramvaj, u které se už už zavírají dveře, rozevlátej jak zběsile rotující lopatky větrného mlýna. Nebo jestli se naopak vydám loudavou procházkou k další zastávce přes park, protože jsem si to takhle naplánoval... Neovlivním ovšem náladu (např.) profesora, nevím, kdy mě (třeba) přejede autobus, ani že se (třeba) někdo rozhodne podívat se na vagón metra z kolejí. Takže jsem do značné míry schopen pracovat se svým časem a věta: „nedalo se to stihnout“ nebo „neměl jsem čas“ by asi správně měla znít: „chtěl jsem stihnout něco jiného“, případně „dělal jsem něco dalšího“.

Smrti bych navrhoval se spíše nebát (jak píšeš: „jen přijď, vždyť já bych to přežila, hlavně, že jsem vůbec žila...“). Víc by mě asi „strašilo“ to, jak vůbec žít? Jak se vůbec zeptat na to, jak žít? Když se totiž zeptáme třeba: „jak žít dobře?“, už tím život pasujeme do nějakého rámce, který je vymezen pojmy jako dobrý, špatný, správný, chybný, apod. Takže jak vůbec formulovat tu otázku správně? Protože co může být horší, než zvesela si chroptět na smrtelném loži a (řekněme) půl minuty před exitem se dopracovat k poznání, že jsem celý život vlastně pros – promrhal.

Jeden by z takového poznání mohl mít klidně i smrt.

Takže možná za to „něco, co mě nutí žít teď, doufat“, za to díky, ale vlastně i díky za to „a něco, co mě nutí uvědomit si, že můj duch, kterému se nechce umírat a který nevidí, proč by měl, má smůlu“, protože pak sice můžu tu a tam propadat určité skepsi, že s tím nemohu nic moc dělat, ale zároveň by mě to mohlo (do)nutit s tím právě proto něco (u)dělat – v té rovině, kde s tím něco dělat mohu, tedy v tom mém životě.

Ale zase: jak? Mějme papír, tužku. Nakresleme dva body, z nichž jeden představuje čas našeho narození, zatímco druhý označuje čas naši smrti. A tyto body spojme tak, že nám vznikne úsečka. Pak někde na té úsečce vyznačme, kde právě teď jsme. Ta část, která vede mezi bodem našeho narození a bodem, představujícím moment, který znamená "teď", je už neměnná. Jako sádra, která zatvrdla, nebo vosk, který vychladl – jen s tím rozdílem, že není žádná možnost, jak tuhle naši minulost opět „zkapalnit“. Všechno to ostatní, co ale představuje část, která vede od našeho „teď“ k momentu naši smrti, je zatím jako nepopsaný list. Jsou zde sice určité momenty, které nějak naznačují možné průběhy (jako třeba maturita, státnice apod.), naznačují strukturaci nějaké části té linky, ale co a jak opravdu bude, záleží, řekl bych, z větší části právě na nás.

Hm, nebo to možná třeba jen zbytečně moc „řeším“ a není vůbec podstatné se něčím takovým zabývat.

27 Avis Avis | Web | 15. července 2012 v 0:13 | Reagovat

[26]:   Při ověřování, zdali Tvá věta opravdu dodejchala, jsem zjistila, že možná nedodýchala, ba co víc, že kdybychom větu pohřbili, dopustili bychom se vraždy a zabili to, co je vlastně docela životaschopné, akorát jsme tomu nedali dostatečně velký prostor…
  Sice tím možná poničím jistotu půdy pod nohama mé otázce, zdali by život neměl být spíš životem, který je přerušen smrtí, ale jednám přece v zájmu možná ještě živé věty, tak ať. Jak sám říkáš: „Bytím k smrti jsem mínil mít na paměti smrtelnost, totiž fakt, že náš čas je vymezen…“ – takže pak život může být bytím ke smrti a umíráním, neboť umíráme přece každou vteřinou, plynule a pořád… takže budeme prostěradlo potřebovat nebo nakonec ne? :)) (Smrt je pak koncem, místem, kdy zkrátka naše umírání už chodí se džbánem pro vodu tak dlouho, až se ucho utrhne, nebo spíš až se džbán naplní do poslední kapičky a už není způsob, jak džbán udělat plnějším – a my se skácíme mrtvi k zemi, popřípadě je nám přidělen příjemnější, méně dramatičtější skon, při kterém není nutno sebou ještě praštit o zem.)

Co se týče otázky, kterou bychom se na způsob života měli ptát, zavrhla bych všechny otázky typu: „Jak žít správně?“ – protože, jak by mě samotnou asi hned nenapadlo, hned vytváříme onen rámec vymezený tak ožehavými slovy… Pokud bych otázku okradla o poslední slovo a zanechala ji tak, pak bych si vyčítala to, že je otázkou, kterou si můžou položit všichni lidé na planetě, což je sice nad očekávání veliká univerzalita, ale je to spíš ke škodě, než k užitku. Na slova: „Jak žít?“ by si zkoušel odpovídat každý z nás, také by nám mnohé hotové odpovědi předkládaly knihy a magazíny, ale byly by to odpovědi, které by nám nepomáhaly, nýbrž nás rozesmutněly a zklamaly – protože žijeme tak moc jinak nebo proto, že jsme žili podle návodu a jejda, máme ze svého života pěkně zlý pocit – a z toho poznání pak klidně může přijít i smrt. Kdybychom už nad takovými odpověďmi spráskli ruce a zaklepali si na čelo, asi bychom se od přečtených odpovědí neuměli oprostit. A následně bychom k podobným tíhli sami.
  Zkrátka univerzálnost otázky přímo nutí k univerzální odpovědi, která je…. nevhodná.
  Zkoušela bych sestavit otázku (a vyhnout se zmíněným zákeřnostem) tak, že bych se ptala nějak takhle: „Co můžu ve svém životě změnit, aby byl pro mě víc uspokojující?“ Nebo: „Co naopak ve svém životě nesmím měnit, protože pak bych byla ze svého žití nešťastná?“
  Z nějakého bleskového nápadu jsem se rozhodla pracovat s tím, že otázka „Jak žít?“ má další velkou trhlinu – zdá se, že pracuje s tím, že můžeme kdykoli svůj život změnit téměř od základu, bez ohledů napravo a nalevo (a na vlastní nohy) a ještě by nám to mělo přinést štěstí. Svým způsobem si život změnit od základů můžu, ale protože tím krokem zbourám všechno, co doteď na základech pevně stálo (k mé spokojenosti), ztratí se i ta spokojenost a vydám se do nejasné bitky za účelem vybojovat si spokojenost novou.
  Navíc se mi nechce zbavovat se svého nynějšího já nebo způsobu žití, rozhodně ne od základů, ale je tu jistě mnoho kroků, které musím udělat a které mi, už v průběhu, spokojenost můžou zaručit, nebo spíš slíbít.

  Suma sumárum, když se ptáme, jak žít, netoužíme po návodu na jakýsi (správný?) život, toužíme udělat pár změn, které by posunuly život,  který už žijeme… nebo ne?

  Když se tak dívám na svojí část, kterou jsem už nechala stát se neměnnou, pak si uvědomuji, že ani nepočítám s tím, že bych se nějak měnila, spíš se zkrátka budu přirozeně vyvíjet (svým způsobem růst jako dříví v lese, žádné bonsajovité orgie!) a nepočítám vlastně ani s tím, že bych žila nějak jinak po zbývající část úsečky. (Samozřejmě neuvažuji v rovině, že chci do konce konců žít s rodiči, navštěvovat svou momentální školu a nebýt ani dítětem, ani dospělým. :D S tou neměnnou částí jsem celkem spokojená, smířená a jsem taky připravená, že se bude část pořád zvětšovat a zvětšovat, ale jestli by se /ach, ta naivita/ úměrně s tím zvyšovaly i zkušenosti a taky radost z žití, prožitého, žitého i zatím neokušeného, pak bych neměla proč si hledat provaz, nadávat si a trhat si /asi už šedé, co?/ vlasy z hlavy.. )

  A na konec… Existuje vůbec zbytečné řešení něčeho, nebo je to jen kulhající fráze? :)) (Přikláněla bych se k tomu druhému, ale jestli je "správnou" odpovědí „Ano, zbytečná řešení něčeho existují“, pak bych se ráčila, či snad bychom se pak mohli ráčit, na to srá – totiž kašlat a řešit všechno dál i zbytečně moc. :))

28 Nobody Nobody | 20. července 2012 v 6:40 | Reagovat

[27]: Je osvěžující poznat, že ne každý je takový „tetřev hlušec“ jako já, jak je patrné z toho, že jsi citlivě dokázala zachytila puls (byť třeba nitkovitý) dosud žijící věty ;o) Být to na mě, už vrhám první lopaty hlíny na bublající vápno – jak snadné, ale také nemoudré.
A klidně mějme stále pevně ustavenou Tvou otázku (zdali by život neměl být spíš životem, který je přerušen smrtí), vždyť není vůbec v rozporu s tím (jak dokládá i Tvůj další text), co tvrdí Mr. Vše-rychle-do-vápenné-jámy. Totiž „bytí k smrti“ a samotná smrt mohou být docela dobře odlišeny (přesně v tom smyslu, jak dokladuje uvedený příklad s džbánem). Život jako bytí k smrti (pomalé umírání – nebo [lépe v souladu s příkladem, který jsi uvedla] pozvolné naplňování), a smrt (finalita), která toto bytí k smrti přeruší, pak mohou snadno ruku v ruce hopkat zeleným pažitem, rozprostírajícím se na dohled náhrobních kamenů [třeba Vyšehradského hřbitova]. Prostěradlo tak navrhuji uchovat, ovšem nikoliv pro funus. A případný pohřeb, pokud by přece jen něco „zhaslo“, lze snadno praktikovat i oním úsporným způsobem, který vymyslel pře[o]svícený vladař Josef II.

Otázku života jsi uchopila tak skvěle (mínil bych), že kdybych se pokusil k Tvé odpovědi něco doplnit, jen bych do jasného a srozumitelného textu vnesl momenty plně dokládající nedostatečnost takto mnou přidaného. A akt převedení na otázky: „Co můžu ve svém životě změnit, aby byl pro mě víc uspokojující?“ nebo: „Co naopak ve svém životě nesmím měnit, protože pak bych byla ze svého žití nešťastná?“ je (jedním slovem) brilantní :o)
Takže na větu: „když se ptáme, jak žít, netoužíme po návodu na jakýsi (správný?) život, toužíme udělat pár změn, které by posunuly život, který už žijeme… nebo ne?“ – nemohu napsat nic „duchaplnějšího“, než jen jedno-duché: přesně (resp.: ano :o)

Určitě se hlásím k tomu, že nechceme měnit nás celé, to by asi opravdu bylo poněkud marné, jak naznačuješ. Kdo by měnil koho? Nebo spíše: v koho by se změnil kdo?
Souhlasím s „přirozeným vývojem“, jen bych ono „svým způsobem“ (u dříví v lese) hodně zdůraznil, protože pokud by to měl být čistě jen vývoj přirozený, obával bych se možnosti absence něčeho ne-přirozeného, tedy absence něčeho výlučně našeho, tj. lidského. Ty však zmíněným „svým způsobem“ toto „své“ do vývoje dáváš. Univerzální přirozenost (stejně jako univerzální otázky a jejich případné univerzální odpovědi) bych považoval za nezajímavé a nepravdivé právě pro jejich unifikující (promiskuitní?) povahu – různé převádějí na stejné, obecně platné, „dávají se“ každému [řešení a problému].

Možná se lze na onu část, která už je neměnnou, ohlédnout jako na něco, co může sdělovat: aha, támhle jsem šmajdal pěkně nakřivo – a támhle chvílemi dokonce lezl po čtyřech... Tady jsem se vracel a tady to nikam nevedlo.. Takže pokud bych někdy v budoucnu měl „kráčet“ podobným způsobem, dopadlo by to asi zhruba stejně.. Anebo by to naopak právě proto mohlo dopadnou docela jinak: už vím, že tudy je sice možné jít, ale že je nutné kráčet spíše pomalu, zlehka našlapovat a každému pohybu se věnovat s maximální péčí.
Ačkoliv bude asi dobré neohlížet se do „zpětného zrcátka“ příliš často – aby to zase celé nebylo jen „o couvání“, o „reflexi“ (protože pak se snadno může stát, že v důsledku setrvalého pozorování toho, co bylo, bude přehlédnuto to, co teprve „vyvstává“.)
A skoro bych se přimlouval za to, že naivita (ale právě jen tato zde uvedená) by si mohla sbalit  závorky, které ji obklopují, hodit si je na záda a vyrazit na dlouhou štreku do krajů hodně dalekých. Měl bych za to, že „zkušenosti a taky radost z žití, prožitého, žitého i zatím neokoušeného“ ji do takových krajů rádi vyšlou :o)

Tvůj návrh, rozsuzující otázku „zbytečného řešení“, budiž bez jakýchkoliv připomínek přijat ;o) Připouštím [co víc: přiznávám! ;o) ], že se jedná než o kulhající frázi, takže směle do vůbec ne zbytečných řešení, ale hlavně do dalších řešení čehokoliv, co se nám řešit zlíbí ;o)

29 Avis Avis | Web | 26. prosince 2012 v 22:42 | Reagovat

[28]: S hrůzou trnu a zjišťuju (po několika uherských letech a dobách ledových), že naše konverzace umrzla, doslova, na mojí straně. V tuhle chvíli si mám chuť zděšeně trhat vlasy z hlavy, protože... oh, sem vážně blbka.
   Je mi jasné, že teď už na odpověď nečekáš, ale stejně ji tu zanechám.. S velkou omluvou,(trochu postrádám slov) tohle jsem opravdu udělat nechtěla... I když to neslyšíš, omlouvám se.. :-( /Je to zvláštní, mám chuť Ti teď začít vykat./

Nevyzdvihovala bych sebe jako "netřeva", neboť jsem to byla já, kdo proti oné myšlence pozdvihnul zbraň a kdo už už mačkal spoušť. Jsem spíš trochu jako nerozhodný hráč, který bez stálé strategie tahá figurkou tu sem, tu tam. Na tom by se dala odcenit přizpůsobivost, ale ne v případě, že málem odpravím kvůli vlastní neschopnosti vidět celé pole stále žijící myšlenku. Takže jsem byla trochu jako neschopný detektiv. :)

Přestože sebe nechceme měnit celé, je ta myšlenka celkem lákavá. Stejně jako je lákavé, když jdeš po mostě, skočit dolů, a stejně jako je lákavé odpovídat zásadně na něco jiného, než na co se lidé ptají, když se Ti úplně nelíbí, k čemu dotyčný chce Tvou odpověď využít. Bezmyšlenkovitě, jen z toho náhlého popudu, jen z neodhaleného tajemství, co by se stalo, kdyby člověk vystoupil z vyjetých kolejí a co víc, místo vlakem cestoval s vlastním hnědákem. Nebo na oslovi nebo, ještě líp, sám nesl osla.
Jak se říká, změna je život... a zvednout hrot pečlivě ořezané tužky sjíždící po papíře přesně podle plánu a vyměnit jí za prsty namočené do prstových barev, za prsty, které se dotýkají papíru tak, jak se jim zrovna zamane. Kdyby člověk potlačil svou chuť ulpívat a setrvávat na té nejmenné části, byla by to... zajímavá zkušenost. Přinejmenším.
Ovšem měnit uprostřed divadla vlastní scénář je poměrně velký risk. Je v tom trocha (?) schopnosti být samostatný, aniž by ses bál neohlížet se na ostatní a na to, co udělají se svými scénáři, když změníš svůj. Žádný strach udělat z neměnného znova proměnné. Nechat si opravdu jen to základní neměnné, jen tu část svého já, se kterou chcem zrovna hrát. I když tu část sebe jsme třeba ještě nikdy nepoužili.
Zapomínat, že ostny růží píchají, bychom asi neměli. Ale na to, že jsme kvůli tomu růže netrhali nebo na to, že pro nás ostny růží byly jenom zlem, na to bychom zapomenout klidně mohli.

Není neštěstí, když nad žitím (moc) přemýšlíme? /Závorky jsou v té větě jen na půl úvazku, řekla bych./

S dodatkem k přirozenému vývoji souhlasím a beru ho všemi deseti. :) (A také raději nic nedodávám. O páté kolo u vozu přece nestojíme...)

(Skládám úhledně prostěradlo a s myšlenkou, že o[d]prostit se od 'důstojných' pohřbů je docela nepříjemné, nám ho nechávám po ruce.)

30 Eruvië Eruvië | Web | 21. února 2013 v 9:38 | Reagovat

Velmi pěkné. Zařazeno do výběru. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama