__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Ztráta hodnot

9. prosince 2011 v 21:16 | Avis |  Žiju
Jít.

Jít a šlapat po všem, co se Ti ocitne pod nohama. Šlapat po všem a nevědět o tom. Nevšímat si toho. Nepřemýšlíš nad tím, jdeš. Jdeš. A za sebou necháváš zlomené zbytky lidí, zničenou krajinu, obraz zkázy. A je ti to jedno - a to šlapeš i po svých snech.

Ach, ty už vlastně žádné sny nemáš. Už nejsi člověk. Jen lidská schránka, zvíře, tvor. Tvor, co existuje. A ničí. Nebo snad někde hluboko, hluboko uvnitř jsou zbytky tvé lidskosti? Ale jakápak lidskost, jestliže ničíš, lámeš a opouštíš a činíš tak bez jediné emoce v tváři? Pláčeš snad tiše, zloměně... bez slz?

Ne.

Nebo možná, ano. Trpcící člověk svázaný snad předsudky, snad návodem na žití, snad sám sebou nebo celým vesmírem. Co ztratil své tělo. Duše připoutaná k tělu jako traumata z dětství, kterých se člověk nikdy nezbaví. Jako jizvy po ránách. Nesmažeš je. Máš možnost smířit se s tím. S tím, že duše už neumí poručit tělu, s tím, že jsi tím, kým jsi. Nebo spíš nejsi?

Máš jenom tu cestu. Cestu co Ti bere a nic nedává. To jediné, co máš, to jediné, co přece nemůžeš ztratit.

Jít a nevědět kam. Jít a nevědět odkud. Jen víš, že jdeš, protože jdeš. A to je to jediné, co doopravdy víš, tohle je ta jediná skutečná hodnota, jediná skutečnost. Všechno ostatní může být, možná je lež. Ale jedno je jisté. Ty právě teď jdeš.

Jdeš a nevíš proč. Nepotřebuješ vědět proč, neptáš se proč. Jdeš a ta cesta, nekončící a prostá cesta bez cíle, pro Tebe znamená všechno. Máš jen tu cestu, o všechno ostatní jsi přišel. Nevíš, kdy jsi všechno ztratil, nevíš, kým jsi byl. Tušíš, že teď jsi nikdo a máš jen tu cestu.

Cesta. Bezohledná, smutná a nekončící. Destruktivní, dlážněná neštěstím, krví pokrytá. Jediná.
Příčina, důvod i následek.

Jdeš, jdeš, jdeš, jdeš, jdeš... Jdeš.



A najednou, znenadání, nečekaně...
... zjistíš, že jsi celou dobu stál.
Avis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 23. prosince 2011 v 8:54 | Reagovat

To s tím stáním jsem nějak čekala.
Připomíná mi to, když jsem na puťáku. Nědky jsem strašně unavená a je mi už dost zle, ale musím jít, sunout nohy, protože vím, že brzy dojdu na místo, kde bude voda nebo tam budeme mít přestávku na jídlo nebo už spát. A čím víc se snažím držet krok s ostatními, tím je to horší. Ale až se pak zastavím, švihnu báglem na zem, sednu si na něj, napiju se a zvednu hlavu, všechno ve mě zaplesá, protože pod sebou vidím kopce a cestičky, co jsem zrovna ušla. Překrásnou přírodu a většinou se vrhu do borůvek a jím a jím...
Myslím, že to jde krásně převést do myšlenkového života ;-).

2 Nobody Nobody | E-mail | 29. prosince 2011 v 23:23 | Reagovat

Opět dobře napsáno (smím-li posoudit)..
Snad bych si jen dovolil navrhnout: uvědomit si, "že jsi celou dobu stál" vyžaduje učinit nemalý krok. Pak i toto "stání" (v tomto smyslu) může představovat pohyb, či spíše vede (sic!) k pohybu - a tak nakonec nějakým takovým obyčejným "stáním" ani vlastně není, nebo je..?
Osobně spíše někdy mívám pocit, že leckdo raději jen tak "přešlapujeme" (i já sám), než abychom alespoň v textu způsobem uvedeným "celou dobu stáli" - a tak vlastně postupovali.
Takže především: ani v tomto (svým způsobem) stání se hlavně nezastavit! ;o)
K samotné ztrátě hodnot (resp. k tomu, co sděluje sám nadpis), to je moment vskutku nesnadný.. Domnívám se ale, že samotný fakt uvědomění si jakési ztráty hodnot už je sám "voláním" toho "prázdna", které se náhle vynořilo (jako důsledek neuspokojenosti čehosi dosavadního, nebo třeba jako absence něčeho..?), a že to prázdno, které takto "volá", už se ozývá hlasem hodnot nových (nebo jako nově požadovaných, či vůbec požadovaných). V tom se ostatně skvěle odhaluje provázanost začátku textu s jeho koncem.
Protože jsme už zase (à mon avis :o) vlastně u toho pohybu – prázdno, jako důsledek ztráty, která je ovšem plná toho, čím není ono prázdno, a stání, jež je vlastně pohybem.
(Snad to není příliš zmatené a snad se "hodnota" příspěvku sama neztratila ve svém vlastním "příspěvkovém prázdnu“ :o)

3 Avis Avis | Web | 9. ledna 2012 v 23:01 | Reagovat

[2]:
Jsem si sice dost nejistá, jestli Tě chápu, ale pokud ano, pak s tebou musím jen souhlasit. :o))))
  Ono i to neuvědomělé stání je krokem, resp. rovnou ustavičným plynulým posunováním se "dopředu", nebo lépe řečeno "dál".
  Náš život - krokování by se (vlastně, jak mě zrovna teď napadlo ;D) dal zakreslit do grafu, protože krokujeme zároveň na dvou úrovních - jednak posunování se časem a naše vnitřní posunování se.
  A i když duševně (třeba neuvědoměle) trčíme na místě, stejně se hýbeme. Kdyby tomu tak nebylo, tak by nám to tu trochu uvázlo - všichni bychom se zastavovali, abychom se neblížili ke konci... Třeba já bych stála pořád, protože si někdy až zoufale moc uvědomuji to posunování se ke konci a mívám pocit, že se nestíhám "duševně vyvíjet" (resp. tak aby mě to uspokojovalo) úměrně k tomu posunování se.... (Nejsem si jistá, jestli vůbec má cenu tahat tenhle aspekt, ale nemohla jsem ho sem nezanést ;))

Ztráta hodnot. Vlastně jsem původně měla v plánu napsat úvahu, polapila jsem i nějaké myšlenky a nápady, ale nakonec původní plán vzal za své a vzniklo toto.  Měla jsem v plánu hodnoty tak trochu podrazit, podkopat, podupat se po nich a tvrdit, že vlastně nejsou, že nic nemá hodnotu... Lpět (či snad připomenout, apelovat na uvědomění si), že hodnota je jen námi přiznaná důležitost té (třeba) věci. (Vynechávám myšlenku, kdo tedy vlastně určuje skutečnou hodnotu věcí - nejspíš nikdo a skutečná hodnota pak neexistuje...) A protože "nejsme nerozbití", tak může (a někde patrně i je) naše přidělená hodnota být směšná (...ale co je vlastně "směšné", že..?), alarmující. Ale měli bychom si alarmující a "směšné" hodnoty brát, když hodnoty tvoří jeden ze základních kamenů naší existence?
  Možná třeba jen poupravit, nebo si jen uvědomit... A pokud už pro nás hodnoty není hodnotami (ať už tím, že si sami důležitost-hodnoty přepíšeme nebo k tomu dojde přirozeně časem, popř. nějakým vnějším krokem) a nastane to "prázdno" - a   už jsme (naštěstí) zase u něho-....
  ...Není to prázdno prostě... chyba? "Nemělo by to přece být tak" (hrozný obrat), že se hodnoty sami ztrácí, doplňují a upevňují            (a zase dokola), protože bez hodnot by byl člověk vrhán do nejistoty (což by pak mohl stagnovat systém - ne, že by nemohl existovat nestabilní svět, ale tenhle se v tomhle už snad stabilizoval a hodnoty jsou podle mě celkem stěžejní) a s hodnotami z dětství by se zase nemohl stát dospělým... Prázdno by vlastně člověk neměl mít nikdy, v životě by se to prázdno asi nemělo vyskytnout, protože není jen tak si to "prázdno" uvědomit a není lehké ho naplnit.... A nebo je?
  Mám dojem, že výsledek celého tohoto komentáře je, že říkám to, co je naprosto jasné a všichni to víme, což mě trochu "svléká" a v tomto okamžiku mi zabraňuje klást další otázky... Navíc mám pocit, že se má reakce už ve svém vlastním příspěvkovém prázdnu ztratila... :)

  ...A že bych tady tušila vracejícího se návštěvníka? :) Jsem ráda, že tě tu "vidím" a moc děkuji za všechny reakce a náměty... :)

4 Nobody Nobody | E-mail | 11. ledna 2012 v 21:05 | Reagovat

[3]: To je dobrý nápad s tím životem-krokováním a grafem :o)
A souhlasím s Tebou, že také „neuvědomělé stání“ je „ustavičným plynulým posouváním se“. Určitě je, ale oproti „uvědomělému stání“ (které vlastně může být třeba i chtěným „zdržením se“, a to například i v takových podobách jako „zdržet se nějakého názoru“ nebo třeba „zdržet se odsoudit něco nebo někoho“) je pak ten někdo, domnívám se, spíše posouván, nebo možná lépe: je vláčen – a tedy vlastně ve skutečnosti stojí; nehýbe se, ale je jím pohybováno. Mění sice polohu, ale bez vlastního přičinění. Podobně jako list, který je nesen proudem vody. A kdo by chtěl být pasivně se vezoucím listem v proudu (času), bez možnosti ovlivnit své vlastní směřování? :o)
Chtít zůstat stát na místě je leckdy velmi silným „chtěním“, ale (jak se jistě spolu shodneme) je právě lepší (i přes tu obavu z toho, že nestíhám – a to cokoliv – úměrně k tomu posouvání se; kdy ale, mínil bych, je právě tato obava naopak jistou zárukou toho, že stíhám více než jen dobře ;o) snažit se vědomě „krokovat“, třebas i kroky nevelkými; dá to sice více práce (než se /nechat/ jednoduše vést), ale je to přece jen můj vlastní po-krok, ne? :o)
    Ještě mě tak napadá otázka (vrátíme-li se k té představě grafu), jaké jednotky by měly (nebo mohly) být na osách X a Y. Totiž co by měl představovat jeden každý dílek. Tedy vlastně otázka měřítka - ale s ní se dostáváme zase k té otázce hodnot..
    Souhlasím s Tvým tvrzením (v závorce :o), že „skutečná hodnota pak neexistuje...“. Ono ale totiž co je „skutečné“? Tedy co je nějak samo ze sebe, bez toho, abychom tomu museli teprve přiřadit nějaký smysl (třeba právě smysl hodnoty – hodnoty pro nás), a takto to teprve „u-skutečnit“? Vždy jsme to my, kdo něco vnímá, náš svět je vždy už světem nějak vnímaným skrze nás samé. A cítíme potřebu nějak se v tom našem světě „zabydlet“, takže si hledáme to, co vyhovuje našemu vkusu (viz Tvá věta z jiného textu: „Udělat si svět správnější a pochopitelnější alespoň pro mě“). Jenže ani náš vkus není něco, co je statické, neživé, co se nevyvíjí.
    V důsledku hledání, vývoje, v procesu zabydlování se, pak klidně může nastat situace, kdy se rozhodneme, že v tom obydlí, v němž jsme si až do teď náramně lebedili, už nám to nevyhovuje, že je vlastně tak nějak prázdné, že se v důsledku „vývoje vkusu“ postupně vyprázdnilo (na skládce skončilo to i ono) – a že tedy potřebujeme něco nového, čím bychom ten náš svět znovu zabydlili. Takže, domnívám se, tu nemáme prázdno bez hodnot, prázdno jako nějakou chybu, ale prázdno právě díky hodnotám (byť třeba i těm, které ještě „nejsou k mání“); právě na tento způsob jsou hodnoty vše-zakládající. A určitě není lehké (jakékoliv) prázdno zaplnit - ale stálo by to ještě vůbec za naši pozornost,  kdyby to šlo nějak „samo“, kdyby to bylo lehké? :o)

(BTW říkat „to, co je naprosto jasné a všichni to víme“ neznamená nutně říkat něco, co je samo-zřejmé – proto bych se určitě nebránil čemukoliv dalšímu :o)

(nonBTW: I já děkuji za odpovědi na reakce; ovšem co je to reakce? Jen nějaká reaktivita na předcházející aktivitu, tedy nic než jednoduchá re-akce. V první řadě si zaslouží dík reakci předcházející akce: tedy vlastně Tvé příspěvky, na něž mé re-akce pouze reagují ;o)

5 Avis Avis | Web | 29. ledna 2012 v 18:14 | Reagovat

[4]: ...dobrovolné unášení proudem (času) bez využití možnosti se posunout "dál"... Snad jen v případě, že by na ose času byla nějaká destruktivní překážka, která by s jistotou časem zmizela. - to bych se pak nechala jen unášet, abych se nezničila.
  Tady ale narážím na problém spojený se zjednodušujícím nápadem grafu.
...Proč je to všechno tak propletené, smotané a zašmodrchané, proč nemůžu nalézt konec nitě, zatáhnout a "vědět"? (Otázka vhodná k napsání tam, kde lidé nemají o co /myšlenkou/ zavadit... Možná ještě připsat pár podotázek, jako například kde by byl ten konec nitě?)
Vrátím se k tomu problému, na který narážím - jaká destruktivní překážka by musela být na ose proudu času, aby pořád na tu osu patřila?

Kdyby to byla třeba nějaká společenská krize (=ovlivňující okolnost na kterou nemáš vliv), pak by tu stejně bylo nějaké (nečinné) stanovisko, které bys sice prvotně aktivně nezastával ale byl bys tam "vškatulkován", takže by tě to nakonec taky posunulo v tvém vývoji - vlastně bys (a tady se dostávám zase k Tobě :)) přešlapoval na místě, či snad krokoval.

On je ten nápad s grafem skutečně zjednodušující a nedomyšlený a je tu příliš možností, kam můžeš zabloudit a v mém případě taky kde bloudím. :-)
  A co se týče jednotek, no, páni, tak to už je asi na mě příliš vysoký lvl (:D). Jakými jednotkami vyjádřit náš vnitřní pokrok, abychom pak mohli vzít tu naší hodnotu a porovnat ji s hodnotami ostatních? Pokud bych tu jednotku měla nadefinovat já, pak bychom skončili u jednotky složené z mnoha podjednotek, abych co možná nejjemněji vystihla vývoj - protože se vyvíjíme, posunujeme v mnoha "věcích" najednou a tak bych chtěla odlišit ty jednotlivé úseky vývoje.
  Vyvíjení v každém úseku vývoje je ale pro každého z nás trochu jinak obtížné - a jak tohle zohlednit ve výsledných jednotkách?
A navíc, pokud bych rozdělila vývoj na víc menších částí, pak by měly být ty menší části zohledněné zase v tom grafu...

Ještě že "život je život", takže se snad nikdy nedostaneme k rovnici života, k definování a vysvětlení každého okamžiku v našem životě - a konečně taky k návodu "jak žít" (a na to podle mě nejsme připravení - no ale kdy vlastně na nějaký krok JSME připravení? :D)

A co je skutečné (bez toho abychom tomu přiřadili smysl)? ... nejspíš nic (nebo právě to nic). (← že by můj nikoli bravurní útěk z role odpovídajícího? ;D)

A po dočtení Tvého (pro mě) osvětlujícího příspěvku se nezmůžu asi na nic víc než na šťastné "no jo!" (takové to nové vědění ;D) - tudíž že s tebou tak asi 100% souhlasím... :)

P.S: Možná, že si v první řadě zaslouží dík moje "akce", rozhodně bych ale Tvoje komentáře neoznačila za "pouhé re-akce". :)Pro mě je to rozhodně víc než "pouze" to, dalo by se říct -  a tak to tedy říkám - že to mé akce posunuje na novou, vyšší úroveň. Okamžik kdy si uvědomíš, že si nepovídáš se zdí, s neexistujícím němým, který ti ani nemůže říct, abys přestal (protože už to nemůže dál poslouchat) a kdy si uvědomíš, že plodíš něco, co se... dá číst, popř. nedá, ale někdo zatne zuby a čte tě, dočte a ještě mu zbude psychická síla a chuť reagovat :)  Zkrátka nesmírně povznášející pocit autora, co dostal zpětnou vazbu. Takže jako stvořitelka "tohohle" jsem ráda za každého, kdo se tu zastaví - za toho kdo se vyjádří mnohokrát víc. ;)
  A radost z... rozvětveného reagování už ani nechci popisovat, nějak by to pak ztratilo svou (abstraktní) krásu. :)

6 Nobody Nobody | E-mail | 8. února 2012 v 13:23 | Reagovat

[5]: Nějaká společenská krize (=ovlivňující okolnost na kterou nemáš vliv), „vškatulkovávající“ charakter určitého dění – souhlasím, i toto bude „posouvat“, ovšem z pozice „vškatulkovaného“ opravdu spíše půjde o to, že „vškatulkovaný“ nejde, nýbrž byl/je něčím (tou nějakou okolností) někam nějak „vškatulkován“. I když pokud si svoji „vškatulkovanost“ „vškatulkovaný“ (začínám tomu slovu propadat :o) uvědomí, považoval bych toto uvědomění si za krok, kterým ten „už-náhle-ne-tak-úplně-vškatulkovaný“ překračuje původní „Mr. Vyškatulkovatený“ „vyškatulkovatelnou mocí“ vymezenou „škatulku“ (škatulku? ;o).
    A ještě mě tak napadá, že jistě je řada takových okolností, rozprostírajících se okolo nás, na které sice nemáme vliv, ale že potom nejsou ani tak důležité tyto okolnosti, jako spíš to, jak je na nás necháme zapůsobit.
    Nemůžu ovlivnit to, jestli zítra slunce vyjde nebo ne (i když údajně s velkou pravděpodobností prý mohu očekávat ještě nějakých 5 – 7 miliard let – pokud mě to tedy dřív neomrzí - , že si na svou denní tůru zlatavej nebeskej drobek přeci jen vyšpacíruje), ovšem mohu ovlivnit to, jestli mě zhnusí, že ve zkouškovém jeho východem po probdělé noci přichází nějaký další probdělou noc předcházející den, nebo jestli si oddechnu, že je sice za mnou probdělá noc, ale že přicházející den ukrajuje ze zdánlivě nekonečně dlouhého zkouškového období (obvykle období temna).
Nebo jsem-li třeba Ludvou XVI. a vedou-li mě ke gilotině, s velkou pravděpodobností mohu předpokládat, že se záhy setkám s „okolností“, která mi ani nedá možnost ji nějak ovlivnit (gravitace jak známo nechybuje a také ostří sekery zpravidla nezklame očekávání davu – ani očekávání odsouzence). Mohu si ale vybrat, jak na sebe nechám tuto okolnost zapůsobit; mohu být sťat způsobem, který je vlastní hloupému hovadu, a  nebo mohu přijmout v této chvíli již neodvratnou odluku mého těla s mou hlavou ve stylu, který jedině je hoden krále (byť sesazeného). Ludva to prý dal na ten druhý způsob.
    Já u toho tehdy nebyl, takže to nepotvrdím, ani nevyvrátím ;o)
    K tomu měřítku..  Takové nějaké super jemné měřítko pro ten náš graf bychom určitě potřebovali – a i kdybychom (alespoň dočasně) odložili problematiku jednotek jako takových, tak jestliže vyvstane problém, který otevíráš svou další otázkou („Vyvíjení v každém úseku vývoje je ale pro každého z nás trochu jinak obtížné - a jak tohle zohlednit ve výsledných jednotkách?“), pak vůbec myslím bychom potřebovali takový graf, který by se nerozprostíral pouze na osách X a Y, ale který by vedle případné další osy Z vyžadoval přidat celoou řadu dalších pomocných os, skrze které by pak už bylo (snad) umožněno (alespoň přibližné) zohlednění uvedeného.
    Nicméně jak praví Tvá další věta („Ještě že "život je život", takže se snad nikdy nedostaneme k rovnici života, k definování a vysvětlení každého okamžiku v našem životě - a konečně taky k návodu "jak žít"); každý takový graf nebo každý takový pokus vyjádřit nějakou rovnicí život, pokrok apod., vždy asi zůstane, co do své „vypovídatelnosti“ pouze v rovině při-bližné (nějak na-pomocné), protože život (a tedy i toho, kdo žije) sotva lze uchopit, resp. vzít nějakou jednu jeho „část“, tuto umístit na patřičné souřadnici v síti os, pak vzít nějakou další „část“ atd. (Tak asi kdybychom se ještě vrátitili k tomu příkladu s Ludvíkem XVI.; tam bychom nějakou jen jednu jeho „část“ podle všeho vzít mohli – ale to už by vlastně nešlo o Ludvu, resp. o žijícího Ludvu :o).  Rozkouskovat život nelze právě protože „je“ to život (a žijící), něco (či spíše někdo) neustále se dějící, někam se ubírající, navíc náramně komplexní, jak i sama uvádíš, („posunujeme [se] v mnoha "věcích" najednou“) takže zkrátka vždy zachytitelný jen ne-úplně.
    Nu ale třeba jako taková pomůcka, která může být (i ve své částečnosti) nápomocna a platna třeba i vlastní sebereflexi (jestliže je této třeba – ale kdy není?), bych původní nápad s grafem i nadále vedl a opečovával pod položkou „dobrý nápad“ :o)

7 fsr fsr | 12. ledna 2014 v 0:57 | Reagovat

buzeranti

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama