__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Prosinec 2011

Ztráta hodnot

9. prosince 2011 v 21:16 | Avis |  Žiju
Jít.

Jít a šlapat po všem, co se Ti ocitne pod nohama. Šlapat po všem a nevědět o tom. Nevšímat si toho. Nepřemýšlíš nad tím, jdeš. Jdeš. A za sebou necháváš zlomené zbytky lidí, zničenou krajinu, obraz zkázy. A je ti to jedno - a to šlapeš i po svých snech.

Ach, ty už vlastně žádné sny nemáš. Už nejsi člověk. Jen lidská schránka, zvíře, tvor. Tvor, co existuje. A ničí. Nebo snad někde hluboko, hluboko uvnitř jsou zbytky tvé lidskosti? Ale jakápak lidskost, jestliže ničíš, lámeš a opouštíš a činíš tak bez jediné emoce v tváři? Pláčeš snad tiše, zloměně... bez slz?

Ne.

Nebo možná, ano. Trpcící člověk svázaný snad předsudky, snad návodem na žití, snad sám sebou nebo celým vesmírem. Co ztratil své tělo. Duše připoutaná k tělu jako traumata z dětství, kterých se člověk nikdy nezbaví. Jako jizvy po ránách. Nesmažeš je. Máš možnost smířit se s tím. S tím, že duše už neumí poručit tělu, s tím, že jsi tím, kým jsi. Nebo spíš nejsi?

Máš jenom tu cestu. Cestu co Ti bere a nic nedává. To jediné, co máš, to jediné, co přece nemůžeš ztratit.

Jít a nevědět kam. Jít a nevědět odkud. Jen víš, že jdeš, protože jdeš. A to je to jediné, co doopravdy víš, tohle je ta jediná skutečná hodnota, jediná skutečnost. Všechno ostatní může být, možná je lež. Ale jedno je jisté. Ty právě teď jdeš.

Jdeš a nevíš proč. Nepotřebuješ vědět proč, neptáš se proč. Jdeš a ta cesta, nekončící a prostá cesta bez cíle, pro Tebe znamená všechno. Máš jen tu cestu, o všechno ostatní jsi přišel. Nevíš, kdy jsi všechno ztratil, nevíš, kým jsi byl. Tušíš, že teď jsi nikdo a máš jen tu cestu.

Cesta. Bezohledná, smutná a nekončící. Destruktivní, dlážněná neštěstím, krví pokrytá. Jediná.
Příčina, důvod i následek.

Jdeš, jdeš, jdeš, jdeš, jdeš... Jdeš.



A najednou, znenadání, nečekaně...
... zjistíš, že jsi celou dobu stál.
Avis.