__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Zpověď ze dna

5. září 2011 v 19:29 | Avis |  Žiju
Přišlo takové zvláštní období. Nejradši bych od všeho utekla a byla tak nějak.. sama. Jenomže utíkat není dovoleno. Když se podívám na blog, mám takový zvláštní abstraktní pocit. Mám chuť teď napsat, že někteří lidé jsou skutečně povedení přátelé, ale to se sem nehodí.. No, zpátky k věci. Přidávám článek, který píšu vždycky, když mě rodina totálně dožere. Zrovna před chvílí mě opět dožrala a dala tak vznik tomuto "vylití".
Chci, abyste věděli, že tak se necítím pořád a že je jsem to psala tak, jak se mi to zdálo ve chvílích, kdy mi nebylo nejlíp. ;-)
Cítím se sama, tak sama. Jo, nemám právo si na cokoliv stěžovat. Jsem materiálně zajištěná, nic mi nechybí. Jenomže pak je tu citová péče. Nevím, co přesně čekám jako citovou péči od rodiny v mých téměř čtrnácti letech, ale rozhodně víc, než co dostávám teď. Připadám si v rodině zbytečně, jako odpad nebo jako špatná součástka. Nebo spíš jako cizí těleso.

Je mi vážně MOC líto, že se mě rodiče NIKDY neptají, jaký je můj názor na "rodinné záležitosti". NIKDY se mě nezeptali, jak bych si já představovala naši zahradu, jestli se mi líbí nové kytky, jestli mi náhodou nevadí, že několik příštích víkendů nebudeme doma. Nečekám, že by se můj názor stal jediným a vše by bylo podle mě… Ale mohli by se snad aspoň zeptat! Nebo je jim skutečně jedno, co si myslím? Je jim snad úplně jedno, co si myslím, jaké mám plány a kým vlastně jsem?


Chápu, že po světě chodím jenom čtrnáct let. Jenomže už nejsem jenom dítě, kterému je úplně jedno, co se s ním děje a co dělá o víkendu. Já vím, jak bych chtěla strávit víkend. Jenomže to nikoho nezajímá. Když už je totálně jedno, co bych chtěla dělat já, pak se, milí rodičové, nedivte, že jsem pěkně otrávená, když musím jet na chalupu a sekat tam většinu víkendu trávu nebo natírat plot (je to třeba udělat), když sem totálně unavená a ještě se musím učit.

Nesnáším člověka, který je mým otcem. Možná, že ho jako dcera někde uvnitř miluju, ale jako člověk někdy až cítím chuť zvracet, jen ho slyším promluvit. Často si říkám, že má fakt nejednonuchej život, chci ho pochopit a ne odsoudit, ale někdy už vážně nemůžu. Nemůžu se dál snažit o pochopení jeho situace, když ve mně jeho chování vzbuzuje vlnu odporu. Nenávist, zlost nebo možná jiný cit mě naučil odhadnout, snad i znát, co udělá v příští vteřině, co řekne a jak se zatváří.

Mám pocit, jako bych ho skutečně nikdy nezajímala. Jako bych mu byla jedno.

Dobře, Tati, když Ti tak záleží na tom, aby všude bylo všechno dokonale uklizené, a určitě stoprocentně trváš na tom, že každý den prostě musí všichni z rodiny jít a "něco udělat" pro rodinu, protože nemůžeš rodinu táhnout jenom ty, pak si uvědom, že bych do té rodiny také ráda patřila i jinak, než že každý den uklízím… Taky bych ti ráda někdy řekla, že nádobí od snídaně se klidně může nechat do oběda a umýt se, až když ho bude víc - svět se nezboří a ty bys to určitě taky přežil. Ve skutečnosti jsem bohužel srab a radši mlčím a nořím ruce do jaru i pro jedinou pánev, na kterou mamka uvařila tvoje vejce k snídani. Je to totiž jednoduší, být zticha. Kdybych kecla, hned bys řek: "Mámo, pojď sem..", a kolotoč by skončil někde za tvojí větou: "Já si prostě myslím, že to tak má být!"

Uvědom si, ksakru, že ač říkáš, že mě bereš jako dospělého člověka, že mě bereš jako úplně malou, blbou holku. Nebo co si jako jiného mám myslet, když mi vysvětluješ, jak vysávat s vysavačem, který máme už léta a vysávám s ním často? Bože jak si můžeš myslet, že jsem tak… hloupá?

Často se mi stane, že když se bavím s tátou, všimnu si, že jeho zájem mluvit se mnou je povrchní a ve skutečnosti je mu jedno, co řeknu. A víte co je srandovní? Pak se mám chuť SAMA SEBE ZFACKOVAT. Snad zato, že pro něj nejsem dostatečně dobrá. Jako bych někde uvnitř doufala, že to pouto kazím jenom já. Nebo když jsem pracovala na své nové povídce na notebooku, který se vypne hned po vypojení ze zdroje a táta ho omylem vypojil a po mém zděšeném ozvání se mi začal zvysoka nadávat, něco ve mně se samo vzepřelo a já sem byla ta špatná a jemu se začala omlouvat. Později, když mi to došlo, jsem měla chuť se doslova zboxovat.

Věz, že nejsem jenom špatná část tvýho života.

Bože, víš jak mi bylo, když sis myslel, že mám deprese a jsem.. nemocná? Když jsem byla JEDNOU totálně znavená a chtěla jsem spát, no a co že nebyla noc. Víš, jak mi bylo, když si mě objednal k psychiatrovi a k psychologovi a já se cítila jak úplnej kretén?
Víš, jak sem se cítila, když jsem seděla na tý židli, kde seděj lidi s opravdovýma depresema? Ne, kdepak ty nevíš, jak jsem se cítila a cítím, protože tě to prostě vůbec nikdy nezajímá.

Proč je tvoje představa domácnosti automaticky naše?

Ha, ha, ha. Chápete děti, které při sporech s jinými dětmi vezmou do školy své rodiče, aby jim "udělali prostor" - vyčinili těm dětem, se kterými má dané dítko problém. No chápete to? Já osobně tedy SKUTEČNĚ ANI TROCHU. Vůbec. Je to pro mě nepředstavitelné. Lituju takových dětí a zároveň jim závidím.

Lituji je, protože nejsou schopni vyřešit si své problémy sami a pokud se to nenaučí, budou mít závažný problém se svou další existencí. Lituju je pro jejich nedospělost. Ale závidím jim to pouto mezi nimi a jejich rodiči.

Stokrát si rozmyslím, jestli se můžu a mám o svojí rodinu opřít. Nedělám to ráda. Nevím, možná "těm lide" (pane Bože, skutečně mluvím o své rodině?) nevěřím. Každopádně raději svůj život, své problémy a výhry utajuju a nechávám si je pro sebe, řeším je v ústraní a "neobtěžuju" s nimi rodinu.

Nesnáším, jak rozdílně mluví a činí. Říká, že považuje ženy za rovnocenné mužům. Kecá, to se nedá vyjádřit jinak, než že kecá. Jsme ve dvacátém prvním století a proto doufám,že naše ročníky už nebudou čekat, že se JEDINĚ ženská postará o děti (to že chce asi jako koníček dělat pracovní kariéru je její věc - nebo snad problém?), že jedině ženská se postará o domácnost. Jsme ve 21. Století a předmět pro dívky "Nauka o vedení domácnosti" se už dávno nevyučuje a proto doufám, že najdu někoho mužského pohlaví, kdo se nebude zdráhat vyzvednout dítě ze školky a dát věci do pračky i bez pocitu, že to dělá za ženskou, tedy za mě.

No, a jestli ne, pak raději umřu totálně sama obklopena jenom vlastní samotou. Mnohem raději, než abych se ocitla v takovém manželství, v jakém jsou moji rodiče. Zvedá se mi žaludek, jenom na to pomyslím. Na to, že bych svázala svůj život s někým a za dvacet let bych byla stejně nešťastná jako mamka. Panebože, ochraň mě a dej, ať si nevyberu někoho jako mého otce!

Ale má to nezpochybnitelná plus. Díky téhle situaci se dokážu mnohem víc utlačovat (což budu v životě jistě hodně potřebovat, hahahaha), o to víc se soustředím na co nejlepší výsledky své práce (což se mi také může v životě hodit) a procvičím si díky těm výbuchům vzteku, pláče a zlosti své pisatelské dovednosti.

P.S.: Byla bych moc ráda, kdybys s okamžitou platností přestal srovnávat naši rodinu a jednotlivé členy s normálními obvyklými rodinami a jejich členy. My totiž NEJSME NORMÁLNÍ rodina. V normální rodině jsou totiž někdy šťastní všichni, někdy si někam jedou jenom odpočinout a neutlačuje se osobní rozvoj jednotlivých členů. Děkuji.

Avis
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Bojíš se smrti?

Nepřemýšlím nad ní. 4.5% (1)
Občas. 18.2% (4)
Ano. 40.9% (9)
Ani ne. 18.2% (4)
Já a smrt? :D 18.2% (4)

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 30. října 2011 v 17:15 | Reagovat

Jejda Avis... Když se článek podobného stylu objeví jednou za čas, je to skoro zdravé, prostě se to děje. Ale u tebe to trvá poměrně dlouho a mě to trošku začíná děsit.
Nevím co dodat, když takovou situaci naštěstí pro mě neznám. Ale nezávidím ti...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama