__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Září 2011

Víc než jen smutná a lhostejná

16. září 2011 v 23:42 | Avis |  Žiju
Je smutné, že v naší rodině není nikdo šťastný. Ani ten, kvůli kterému jsem aspoň já pořád na dně, není šťastný. Je to ale jeho chyba. Nemůžu zato, že neumí ve svých padesáti letech konečně pochopit, že život není o dokonalosti všeho, na co šáhneš, že život není jenom o tom, že se někam ženeš. Nemůžu za to, že se neumí smířit s tím, že lidé kolem něj jsou takoví, jací jsou a ne takoví, jaké by je rád viděl. A nemůžu za to, že jsem jeho dcera...

Říkám sama sobě, ať nebrečím kvůli němu, že si moje slzy "nezaslouží". Jenomže pak stejně propuknu v pláč, už je to prostě tak, ubližuje mi. Ubližuje mi a dělá to rád, rád se do mně naváží, rád se na mě obořuje, rád se mi snaží něco dokázat.

Jo, přátelé, to jsem taky chtěla. Chtěla jsem mu dokázat, že se nezměním jak by chtěl, že se před ním nebudu přetvařovat, že se mu nepodřídím. Teď už nechci. Je to ztráta času, slov... nemá to cenu. Tahle rodina je prostě jeho. On přece na tohle všechno vydělal, on ty děti splodil, je to JEHO rodina a má právo říct, jak to tady bude. Já se samozřejmě také MŮŽU VYJÁDŘIT.

Ztratila jsem zájem být skutečnou součástí toho spolku. V mých skoro čtrnácti letech je to ztracené. Dívám se na fotky, kde jsem byla malé dítě tahající za sebou kočárek a nepřemýšlela jsem nad ničím a ptám se: "Nebylo mi tehdy líp?"

On si myslí, že vztah rodič-dítě je synchronní se vztahem nadřízený-podřízený. A ani já to už ani jinak brát neumím. Je pro mě otrava hrát s nima karty, zavírám se do svého vlastního světa, nesnáším otevřené dveře svého pokoje, jsem nejradši sama, sama se svým životem a problémama. Nesvěřuju se jim, proč bych taky měla? Jeho zájem je povrchní a neopravdový a na ní, na ní nezáleží.

Nechápu, jak si ho mohla vzít? Jak s ním mohla randit, bavit se, pane bože! Jak se s nim mohla líbat, jak mohla svůj život svázat s tím jeho? Jak něco takového mohla udělat? Proč teďka nemůže být šťastná?

Je mi líto, že kvůli němu nebudu mít s Ní nikdy takový vztah, jaký bych chtěla mít. Nikdy to nebude takový ten opravdový vztah matka-dcera. Nikdy. Možná, že až budeme starší a otupělejší, všichni budeme společně drkotat zubama a řekneme si, že to vlastně bylo pěkný dětství a že jsme měli všechno.Jenomže ne, každou minutu přicházím o dětství v rodině, která skutečně je rodinou.

Jako bychom se propadli na nižší úroveň. Náš domov je tak neosobní. Jsou mi tak cizí. Můj otec, má matka, mí bratři. Tak cizí. Nemůžu udržet slzy. Možná jsem změkčilá, nemožná a tak dále, ale nemůžu. Ničí mě to, spaluje.. Je zvláštní dívat se, jak to spaluje ostatní.

Starší brácha, dvojče, se tátovi podřídil, změnil se k jeho obrazu a teď neumí nikomu říct ne. Také si něco kompenzuje tím, že nechce doma vůbec jíst. Mladší brácha se chová, jako by měl IQ o 60 stupňů nižší než má, chrochtá, nechápe nebo nechce chápat souvislosti, nikam nepostupuje. Jako vy každá část naší rodiny měla rostoucí kaz.

Moje dětství tu mizí každou minutou a vlastně už zmizelo - tedy za předpokladu, že tu někdy bylo.

Tohle pro mě totiž není dětství. Dostala jsem se do stavu, že je mi VŠECHNO TOTÁLNĚ JEDNO. Tedy doma, ve škole jsem úplně jiný člověk, ve škole jsem to já. Skutečně já. Doma bloudím po domě jako tělo bez duše, bezbarvě čumím na stěny, hypnotizuju detaily, mozek mám vypnutý a je mi totálně jedno, co se stane, co řekne, co ode mě bude chtít.

Je mi jedno, co a jak se mi bude snažit dokázat. Může vzít počítač a rozmlátit ho, může mě zfackovat, může mi začít vyhrožovat, může říct, že mě dá zpátky na základku, že mi zakáže všechno, JE MI TO PROSTĚ JEDNO. Ani nehnu brvou. Jako bych byla strašně daleko. Jenom pořád koukám do zdi a říkám si "No a co?" a jsem šťastná, svým způsobem. Jsem mimo a on tim svým ředitelským tónem vysvětluje že řídit čtyři lidi není jednoduché (tím myslí zbytek rodiny a ano, je přeci jeho povinností nás ORGANIZOAT, že..) a že chce, abych to udělala HNED... Jenomže já ho vlastně ani neposlouchám.

Někdy si říkám: "Sebevražda? No, jestli ano, tak kdy jindy než teď?" Jenomže je pak vždycky ještě hůř. Nesnáším jeho tvář, jeho výrazy, jeho slovní zásobu, jeho mluvu, jeho citoslovce, jeho projevy. Skutečně mi běhá nenávist po zádech, když ho spatřím.
Unavuje mě, jak se mi snaží dokázat, že jsem špatná a že se mu já něco snažím dokázat? Jemu? A propánakrále, k čemu by mi to tak asi bylo?

Jen vyhrožuj, zkaž mi dětství, jo, dupej po mé tváři. Do toho. Znič mi startovací rampu ke štěstí.
Avis

Zpověď ze dna

5. září 2011 v 19:29 | Avis |  Žiju
Přišlo takové zvláštní období. Nejradši bych od všeho utekla a byla tak nějak.. sama. Jenomže utíkat není dovoleno. Když se podívám na blog, mám takový zvláštní abstraktní pocit. Mám chuť teď napsat, že někteří lidé jsou skutečně povedení přátelé, ale to se sem nehodí.. No, zpátky k věci. Přidávám článek, který píšu vždycky, když mě rodina totálně dožere. Zrovna před chvílí mě opět dožrala a dala tak vznik tomuto "vylití".
Chci, abyste věděli, že tak se necítím pořád a že je jsem to psala tak, jak se mi to zdálo ve chvílích, kdy mi nebylo nejlíp. ;-)
Cítím se sama, tak sama. Jo, nemám právo si na cokoliv stěžovat. Jsem materiálně zajištěná, nic mi nechybí. Jenomže pak je tu citová péče. Nevím, co přesně čekám jako citovou péči od rodiny v mých téměř čtrnácti letech, ale rozhodně víc, než co dostávám teď. Připadám si v rodině zbytečně, jako odpad nebo jako špatná součástka. Nebo spíš jako cizí těleso.

Je mi vážně MOC líto, že se mě rodiče NIKDY neptají, jaký je můj názor na "rodinné záležitosti". NIKDY se mě nezeptali, jak bych si já představovala naši zahradu, jestli se mi líbí nové kytky, jestli mi náhodou nevadí, že několik příštích víkendů nebudeme doma. Nečekám, že by se můj názor stal jediným a vše by bylo podle mě… Ale mohli by se snad aspoň zeptat! Nebo je jim skutečně jedno, co si myslím? Je jim snad úplně jedno, co si myslím, jaké mám plány a kým vlastně jsem?