__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Červenec 2011

Chci zastavit čas

18. července 2011 v 15:01 | Avis |  Žiju
Chci, aby se nic nezměnilo. Nechci změny. Chci se zastavit na místě, na kterém stojím právě teď. Chci být tím, kým nyní jsem. Chci si dalších pár let užívat téhle role, chci dál milovat rýžový jogurt, chci dál nemít občanku a zastavit stárnutí všech lidí kolem.

Nechci, aby se něco změnilo. Nechci teď projít změnou, nechci, aby se to krásné co v životě mám vytratilo a bylo nahrazeno něčím jiným. Nechci, aby jakákoli součást mého života odešla...

Vím, že se měním každý den a mrazí mě z toho, že to ani nevnímám... Bojím se okamžiku, kdy najednou budu stát na nějakém mezníku a nebudu tušit, jak jsem se tam vlastně dostala. A budu vědět, že jsem jiná než jsem byla v těchle letech.

(Při cestě domů) Vlastní
Nechci se zaseknout do konce života na tomhle bodě, nechci se zastavit a nepoposunovat se vpřed. Ale zároveň chci, aby věci zůstaly takové, jaké jsou teď. Není to možné, některé okolnosti se přece musí změnit. Ale já nechci, aby někteří lidé odešli z mého života navždycky, nechci, aby zbyly jen vzpomínky. Nechci NIKDY ztratit možnost obejmout je a říct jim, jak moc je mám ráda a jak moc mi na nich záleží.

Nesnáším, jak rychle dokážu pro nové zážitky zapomenout na staré. Jak málo vzpomíne zůstane. Jak moc rychle zapomínám. V adresáři mám jména lidí, která mi nic neříkají, která neponávám. Ať se snažím jak moc, prostě nevím, kdo ten danej člověk je. A už vůbec bych neřekla, že jsem ho někdy potkala.



A to nejsem ani trochu stará. A už teď letech zírám na jméno a nevim, kdo to ksakru je. Už teď si nedokážu VŮBEC vybavit svojí vedoucí na jednom táboře před dvouma rokama. Ani už nevim, jak vypadala, kolik jí bylo a jak dobrá to byla vedoucí. Natož její jméno. Pamatuju si jenom ty "dvě další" vedoucí z dalších roků. Ale jak jsem na ní mohla zapomenout, když "na mě dohlížela" tři týdny??? Nechápu.

Nechci ztrácet ponětí o dalších lidech, se kterými se teď stýkám, nechci zapomínat a nechci, aby lidi, pro které teď něco znamenám, zapoměli na mě.

Jednoho dne mi bude padesát. Budu jiná než jsem dnes, třeba budu vychovávat děti a bydlet v menším rodinným domku na pokraji města a budu nevýslovně šťastná. Ale když mi někdo řekne rok 2011, pokrčím rameny. Celé tohle období mýho života se mi sleje do jednoho snad velkýho pytle. Osmiletý gymnázium. Podívám se na zašedlou školní fotografii a zavzpomínám, kdo ti lidé vlastně jsou.
Kdo jsou ti lidé, kteří se mnou kdysi - tedy teď - chodili do třídy? Kolik se mi toho asi vybaví?

Vím, že se mi "někteří nesmažou". Oni se smazat nemůžou, to prostě nedovolím.

Oni, tedy naše čtyřka. Moje BF, kamarádky navždy.... :) Vy víte ♥.

Chci zastavit čas. Protože, jak řekl Marcus Tullius Cicero; Časy se mění a my se měníme s nimi.