__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Plačtivě

29. března 2011 v 20:16 | Avis |  Žiju
A další minuty mého života mi protékají mezi prsty, aniž bych je prožila. Ale protékají a ztrácejí se. V nenávratnu.

Proč jenom nemůžu být pěna na vodní hladině. Hvězda na obloze. Vločkou, co už roztáhla. Květ keře, který nikdy nekvete.

Bejt mrtvá je lehký. Horší je žít. A nejhorší umírat. Umírat a litovat každé minuty, co Ti protekla mezi prsty, aniž bys je prožila. Nepláču proto, že jsem uvězněna v lidské schránce, ale proto, že jsem uvězněna v lidském systému.

Je mi to jedno. Všechno. Všechno je mi absolutně fuk. Chvíle mýho života utíkají, podívej. Utíkají odněkud, kde nikdy nebyly. Ztracené chvíle.

Proč prostě nemůžu být vlnou na vodní hladině, vlnou, kterou nikdo nesoudí, kterou nikdo nesrovnává, která prostě JE.

Některý lidi trpí syndromem sednout si na podlahu ve třídě, chodbě a podobně, dát si do uší sluchátka... a snad čekat, že za nima někdo přijde a pomůže jim se zvednout.
Já bych se nejraději zavřela do skříně, sama, jen s tichem. A tmou.
Ano, srovnejte mě s ostníma a zjistěte, že jsem špatná. Ukazujte si na mě a zavrhněte mě, mě je to fuk. Mě je to vážně jedno. Stejně se nestanu motýlem, částicí vzduchu.

Je to jako pokažená hra.

Muhehehehe. Ironický smích. Deprese. Ani ty posraný prášky na tyhle stavy už nezabíraj. Už jsem otupěla, asi. Čím výš vylezeš, tím víc můžeš spadnout. A když už spadneš, máš se zvednout a jít dál.

Ale já nemám proč. Nechápu, proč bych měla vstávat. Nechápu, kdo by čekal, až se zvednu. Každej by mi jenom přečet seznam, kdo už se zved, a jaký to měli těžký děti, který už v mým věku museli... blabla.

Já... Byla bych strašně ráda, kdybych teďka.. Vystoupila ze svý role, ze svý zasraný role, která nemá budoucnost.
Nemá to budoucnost.

Ale já nemůžu. Nemůžu vystoupit ze svý role. Musím šlapat jako stroj, jako ostatní. Musím se snažit být lepší než ostatní. Nemůžu být se svou duší někde, kde bych chtěla být. Nemůže to nikdo. Ale jenom mě to tak strašně vadí.

Nevděčnost?

Je to jedno. Úplně fuk.

Jdeš a nikdo si tě nevšímá. Cítíš se nepopsatelně fajn. Usměješ se. A sedneš si na vlastní hrob.
Avis.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Berry Berry | Web | 3. dubna 2011 v 10:54 | Reagovat

Tohle neříkej. Vždy je pro co žít. Co tvůj brácha? Co vzpomínky na těšení se před nějakou dobou? Kdy jsi byla tolik šťastná, tolik...
Jsou chvíle, kdy jsme hodně na dně, nemáme sílu žít a ani ji už mít nechceme. A ano, ty chvíle často trvají i několik let. Ale pak odezní a my najednou zjišťujeme, že měly nějaký smysl. Že jsme si to museli prožít proto, abychom si více vážili svého života, přítomnosti. Abychom dokázali být větší oporou pro své přátele, intenzivněji dokázali vnímat lásku. Abychom mohli vstát aukázat světu, že nás jen tak něco nepoloží, protože my máme sílu...

2 Leanne Leanne | Web | 4. dubna 2011 v 21:51 | Reagovat

Uhm. Tvoje články mě vždycky donutí se nad vším tím zamyslet.
Občas mám chvíle, kdybych radši vůbec nežila. Kdy jsem úplně na dně. Sedím, zírám do zdi a nechávám čas volně plynout.. a pak lituju všech těch uplynulých minut, hodin. Protože i když mi to tak nepříjde, i když nemám všechno to co bych mít chtěla, vždycky je pro co žít :-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama