__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Únor 2011

Až budu dospělá...

24. února 2011 v 19:58 | Avis |  Žiju
...
Budu bydlet v bytě tak akorát pro mě. Až budu dospělá (ale ne zas tak moc), nechci domek, byť taky velký tak akorát. Domek - to je moc starostí (že bych podvědomě nechtěla v dospělosti přijímat více povinností než je nutné?) a navíc čistě prakticky (co je to za obrat - čistě prakticky?) je to moc daleko od centra měst.
Protože chci být novinářkou, nebo tak něco na ten způsob - a obávám se, že redakce nebývají tři kilometry za městem. A navíc to chci mít blízko i do obchodů a na nádraží, a k tramvajové zastávce a prostě k dalším místům, bez kterých si život neumím představit.(Ale o kterých kupodivu neměl pračlověk ani tucha.)
Jediné, co mě štve na bydlení v bytě, (kromě možnosti mít otravné sousedy) je, že nebudu moci mít kočku. Nejsem přece blázen, abych měla kočku v bytě uprostřed centra. Se psem bych mohla chodit do blízkého parku, ale s kočkou, co by ta kočka měla ze života?
Ale budu určitě přispívat na útulky. A na děti v Africe. Což mi připomíná, že budu kvalitní novinářka, jestli tedy budu novinářka. Než dělat v bulváru, to se raději vzdám psaní vůbec.
A nechci auto. A když, tak nějaké malé. Vidíte to také? Jsem maličkostí přímo posedlá. Myslím, že nechci velké věci, velké prázdné pokoje, které jsou prázdné a nesplňují svůj účel protože nic nepřináší. Mám ráda malé věci naplněné charakterem, náladou... Jak bych mohla toužit po paláci s velkými pokoji, ve kterém se můžu tak maximálně ztratit?
A budu se scházet s kámoškama a budeme dělat spolu šílený věci, jako děláme teď, ikdyž to už nebudou tak puberťácký a budou šílený jinak..
.. Budu chodit do knihovny a půjčovat si půjčovat dlouhé romány s hlubokou zápletkou i kratičké výtisky červené knihovny, které mají vždycky stejnou zápletku a kterých má babička v knihovně docela dost a které jsem už přečetla, ale už si vůbec nepamatuji, co v nich bylo...
...A budu volit. A třídit odpad a pěstovat kvetoucí kytky i kaktusy.. Větrat a nakupovat výhodně ve slevách a výprodejech a šetřit si na důchod aspoň 1 000 Kč za měsíc a budu nadávat na politiky se všema, kdo budou mít zrovna náladu.
A budu dělat chyby jako je děláme každý z nás. Banální i naprosto nebanální, ale budu se z nich učit a vzpamatovávat. A lidi budou přicházet a odcházet, ale z každého mi zůstane kousek v mém srdci.
A pak si najdu manžela a budu mít dvě děti, kluka a holčičku. A z toho kluka vychovám správňáckýho kluka a z té holčičky správnou holčičku a nebudu se hněvat, když kluk dostane poznámku a bude se za to stydět... A bude smutnej že jsem z toho já smutná.. A někdy spolu pojedeme do aquaparku nebo do ZOO a budem se mít rádi...
Ale to už nebudu bydlet v tom bytě, to se přestěhuji na okraj města do nějakého pěkného domečku se zahradou tak akorát, abych jí měla posekanou dřív než za celé odpoledne (zkušenost promluvila). A budu pěstovat rudé růže a hnojit trávu a v zimě krmit ptáky.
A budu učit děti číst a počítat a psát a žít...
A pak budu stárnout a dívat se, jak stárnou moje děti, začne mi ubývat energie, pamět a zaujetí. A budu umět víc vychutnat západ Slunce, Měsíc v úplňku i nedělní dopoledne.
A pak jednou těm dětem ukážu fotoalbum naší rodiny.. Svoje sourozence, svojí babičku a taky svojí svatbu.. Moje svatba... (Chci klasikckou svatbu s dlouhými bílými šaty) A pak ty děti vyrostou a začnou jít po své cestě, která už se nebude tolik překrývat s tou mojí.
A začnou mi šedivět vlasy, budu chodit na trvalou a nadávat na mládež. Ztratím přehled o tom světě, co bude za pár desítek let a bude mi to jedno, protože budu ráda, že jsem žila v době ve které jsem žila.
A pak se stanu babičkou a budu chovat svoje vnoučata a budu taková ta typická hodňoučká babička co umí rozmazlovat.. :)
A jednoho dne odejdu. A budu navždy spát (miluju spánek - je to jediná chvíle, kdy nemám žádné problémy a starosti). A zbydou fotky a vzpomínky. A jednou budu už jenom položka v rodokmenu, který možná ani nebude napsán. Ale já jsem tu jednou byla, a to mi stačí.
Přijde den, kdy neuvidím měsíc, přestože bude na obloze. A právě kvůli tomuhle dni stojí za to žít.
Avis. :)