__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

"Nálepková dospělost" aneb jak to vidím já

6. listopadu 2010 v 22:53 | Avis |  Žiju
(úvaha dvanáctileté, hah)

...

Dospělost. Neutrální tetička Wiki tvrdí bez emocí (jako by ona nikdy nedospívala), že "Dospělost označuje stav jakéhokoli zralého organismu".

Dospělí jsou ti, kterým je 18+
Připadá mi, že dospělost je jenom nálepka,která označuje ty, kteří můžou jít sedět, dělat si co chtějí (+ spustu věcí co MUSÍ), když je to v souladu se zákony (které stejně nikdo nikdy celé nepročetl), platit daně a volit politiky.
Žádná politická strana nezaměří svůj pohled na děti, protože děti volit nemůžou. Přestože některé děti jsou psychicky vyspělejší než někteří dospělí a naopak.
Je to jenom nálepka, která jakoby označovala ty, kteří by už měli být zralí na to vzít na sebe větší odpovědnost a vydržet větší nátlak na psychiku.


Je to jako zlý sen. Ze dne na den přestaneme být oficiálně dítětem. Navždy. Nikoho nezajímá, že nejsme připraveni, že chceme být dále dětmi a že dětmi stále jsme.
Jsme okradeni o své iluze, o možnosti, najednou jsme nečekaně odpovědní za své činy, najednou nejsme nedospělí. Najednou jsme úplně vyvinutí, úplně kompletní.
Všichni mlčí a čekají, že se zvednete na svoje vlastní nohy.

A když se včas nezvednete, uslyšíte na svoji osobu drby a narážky, proč a jaktože ještě bydlíte s rodiči, ještě máte na posteli pár plyšáků z dětsví, jaktože ještě nemáte rodinu a jaktože se ještě chováte, jako by Vám bylo pět.

A vám je najednou strašně špatně, nevolno z lidské společnosti.
Z lidské společnosti, která vás najednou bere tak jinak, tak hůř (kritičtěji?). Na společnost, která vám na čelo jednoho rána přilepila nálepku "Dospělý" a vy jste se stali někým jiním. Prohlásila za Vás, že už nejste dítětem. A najednou tak moc, tak intenzivně toužíte vrátit se zpátky, být bráni jako dítě.
Tak intenzivně chcete mít svojí dětskou fantazii, naivitu, představy a sny.

Jenomže máte svojí nálepku. Najednou toho musíte strašně moc, ztrácíte dětský pohled. Dětství se vzdaluje každým dnem. A najednou jsme dospělí, jako dospělí vypadáme a cítíme se a život jde dál. I ve vlastních očích jsme dospělí. Nepořádámě oslavu, ikdyž tahle dospělost je mnohem cennější než "nálepková dospělost". A pak je dětství něco vzdáleného, něco, co už máme za sebou.

Na věci se díváme z nadhledem, snad pesimističtěji než v dětství-reálněji, máme méně času, snad naučíme se s ním zacházet, z nostalgie se rádi podíváme v neděli na pohádku, pustíme si písničky poslouchané v dětsví a projdeme se kolem školky, kde se podíváme na "dnešní děti" a zavzpomínáme na svoje dětství.

Zavzpomínáme na to, jak moc jsme chtěli být dospělí, abychom mohli vydělávat a koupit si to "nejlepší nejmoděrnější auto" nebo "založit vlastní koupaliště a trafiku", stát se kosmonautem nebo pěveckou hvězdou. Abychom si mohli dělat co chceme. Abychom si mohli splnit své dětské sny.

A pak se vracíme společně se svým dítětem. A snažíme se, aby mělo ono lepší dětství než my, aby si splnilo i ty nejtajnější sny. Mám takový špatný pocit, že svému dítěti budu, ač neúmyslně, vnucovat svoje nesplněné sny z dětství.

Udivuje mě tenhle vztah - dospělí a děti. Vzájemně se nechápeme, snad protože jsme stejná období života zažili v možná tak odlišných dobách, protože chápeme věci z jiných pohledů jinak, snad proto, že jsme úplně jiní.
Protože jsou dospělí v našich dětských očích něco víc, víc než my, proto se k nim chováme tak, jak se chováme. A dospělí se na nás dívají a smějí se nám, protože se chováme tak dětsky roztomile naivně a protože jim připomínáme jejich dětství.

Myslím, že bych měla začít psát, co pro mě znamená dětství a jak se bojím dospělosti. Protože až budu dospělá a budu chtít pochopit, proč se moje dítě zachovalo tak, jak se zachovalo, bylo by nejlepší se vrátit a připomenout si, jak sem věci chápala já.
A vůbec by nebylo špatné, kdybych potom adresu tohohle blogu dala svému synovi, své dceři, aby se mohl/a podívat, jak jsem svět chápala já a víc mě pochopit a začít mě brát jinak. Ne jako dospělého, který je vůbec nechápe, ale jako někoho, kdo doufal (a doufá), že si bude se svými dětmi vždycky rozumnět.
Jestli tyhle slova teď čtete, "mí pokračovatelé", (Nevím, co napsat, připadám si mírně trapně, mírně "odhalená", když píšu někomu, kdo možná neexistuje. Někomu, kdo se narodí až za několik let.), jak se Vám se mnou dospívá? Vnucuju Vám svoje představy moc?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lapis lapis | Web | 6. listopadu 2010 v 23:55 | Reagovat

Tragéd by povedal: život nie je fér. Ja hovorím, život je taký akým si ho urobíš. Nálepky sa budú na teba valiť čím dalej tým viac pokiaľ tým čo ich na teba lepia nezatrhneš ich hobby alebo čo je ešte horšie ak tie nálepky prímeš. Možno že si pripadáš ako fackovací panák a z každej strany ti niekto hovorí že niečo musíš. Nemusíš. Môžeš ak chceš. Keď som si ja toto "kedysi dávno ešte za vlády Franze Józefa" uvedomil tak veľa vecí nabralo iné farby. Ale samozrejme nie je to zadarmo. Ako povedal Werich: "Za názor sa vždy trpí, tak prečo trpieť za ten druhý keď môžem za ten svoj." ;)

2 Melánie, Temný anděl Půlnoci Melánie, Temný anděl Půlnoci | Web | 7. listopadu 2010 v 7:53 | Reagovat

Souhlasím. Nejprve se těšíme na dospělost, a potom bychom se nejraději vrátili do dětství.
Ale nevybereš si.. za á to není v našich silách, za bé nikdy nevíš, jestli ses rozhodla správně..

3 Terinka Terinka | 7. listopadu 2010 v 10:05 | Reagovat

a jak to dopadlo s tou ženskou??????????? :-)

4 Great Mhery Great Mhery | Web | 9. listopadu 2010 v 16:04 | Reagovat

Není to fér. Ale já už o dospělosti nemám iluze, že to bude fajn a bůh ví co ještě.
Dospělost pro mě nic neznamená, myslím, že častokrát společnost naloží břímě dospělosti ještě dřív před tou osudnou nocí (mezi 17. a 18. narozeninami). Zkrátka říkají:"Bude ti brzy osmnáct, tak se nějak chovej". Neřeším to. Je mi to jedno - své stárnutí nezastavím a... snad mě čeká i mnoho hezkého.

5 Berry Berry | Web | 9. listopadu 2010 v 20:02 | Reagovat

Dokonalý nápad na článek. Pohled, kterým tě tvé děti pochopí, možná. Je to opravdu zajímavé, jak jsou naše světy rozdílné. Krásně jsi to vystihla. A poslední věc. Co se tkaabvím se staršími přáteli a pozoruju u sebe. Je celkem jedno, jaký věk máš pak napsaný v občance a tak, ale na kolik se cítítš a podle toho chováš a ostatní ať jdou  k šípku ;-).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama