__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Září 2010

Miluji déšť

26. září 2010 v 10:25 | Avis |  Žiju
To I v nadpisu mě trošku dráždí, ale přesto (a možná proto) tam zůstane.

Miluji déšť. Těch nekonečně mnoho kapiček vody, které umí svlažit zemi, a které jsou zárukou života. Miluji déšť, protože má v sobě něco nesmírně vyrovnaného a zároveň strašně vratkého. Těch miliony kapiček vody, co umí potěšit, zničit, zachránit i zabít.

Jako by se to ani nedalo popsat. Popsat tu krásnou pravidelnost, zvuk kapek dopadajících na střechy našich domovů. Jako bych ani neznala slova, kterými popsat to, jak na mě déšť působí. Popsat, že déšť je jako pláč. že kapky jsou jako slzy. Slzy štěstí, nebo smutku. Že déšť jako by plakal štěstím nad tím, co všechno světu dává a jaký zázrak je žít, jako by plakal smutkem, protože jednou tohle všechno skončí, jako by plakal za všechna vyhynulá zvířata, za všechny nepravdy a utrpení.
Jako by déšť plakal s námi.

Když prší, jsem zhypnotizovaná, často koukám z okna, a ať už jsem doma, ve škole nebo v tramvaji, déšť mě uklidňuje. Nechápu lidi, kteří chápou déšť jako něco, co umí zkazit náladu, co nikdy za žádných okolností nmůže potěšit. Ano, když déšť zničí úrodu, zmáčí tě na cestě do práce či z práce, způsobí povodeň, která ti vezme domov či ještě něco cenějšího, pak je důvod déšť nemít rád a nesnášet.

Ale proč déšť nemají rádi ti, kteří při dešti sedí doma, u knížky či počítače, a jako by se vnucovala možnost dívat se z okna na těch nekonečně mnoho kapek vody... Proč oni říkají, že déšť nemají rádi? Možná proto, že v nich déšť vyvolává vzpomínky, vzpomínky na události, které bychom byli raději, kdyby se nestali, nebo části našeho života, které už skončili a nikdy se nevrátí.

Nebylo by špatné být kapkou vody. Zatímco my chápeme jednu jedinou kapku vody jako něco nepatrného, něco, co rychle spadne na zem, jako něco, čím bychom rozhodně nechtěli být, protože bychom žili strašně krátkou chvíli a neměli ze života nic..
Jenomže kdybychom byli kapkami vody, myslím, že by pro nás okamžik padání na zem trval dlouho, viděli bychom velkou část světa, byli v klidu a nemuseli nic. Jen se dívali (možná trochu smutně) na zem pod sebou, abychom mohli spadnout na zemský povrch a vsáknout se do země či spadnout do moře, abychom se mohli vypařit a být znovu tou jednou jedinou kapkou vody.

Miluji déšť. Miluji déšť pro to, co nám dává, proto, jaký je. Miluji déšť, který teď buší do střechy nad mojí hlavou, déšť, který mi ještě mnohokrát znepříjemní život, který mnohokrát dá vláhu našim zahrádkám a všem lesům země, déšť, který mnohokrát omyje můj hrob.

Miluji déšť.

Avis
(Pokud jste se dočetli až sem, blahopřeji, jste asi první a poslední. Nevěřím, že by tyhle věty někoho zaujaly.)

Takže

5. září 2010 v 22:45 | Avis |  Žiju
...

Vezmeme to bez úvodu. Prvního září sem trhla rekord v běhu na nádraží, toť 12 minut, byla udýchaná jak slepice po 60 metrech za 3 vteřiny, abych se dozvěděla, že máme nejhorší třídu na (světě) škole - ve fyzice, že sedím v poslední lavici u dveří a svojí "oblíbenou" (hahaha, já jí tak nesnáším) učitelku máme na další předmět.

Všichni jsme si pobrečeli nad tím, že nemáme na občanku profesorku Smrtku, kdo čte tenhle blog pravidelně, tak ví (xD). Já jsem dostala učebnice (Ach jo, takové saláty) a vysvědčení (Cože, i dvojka z češtiny?) a pak jsme šli dom. Hm. A letošní primánci mi přimomínají (až moc) mě samotnou před rokem.

Jojo, ještě před týdnem byly prázdniny.
Jenomže dneska není před týdnem. Škoda.. (After that jsme uložili holiday do rakve a byli sad...)

Slíbila jsem si, že zlepším průměr svých známek, a že nebudu mít na výzo žádnou, žádnou trojku. Což půjde samozřejmě na úkor volného času. Sbohem blogu, sbohem výlety ke kamarádkám, sbohem simicí, kteří se (díky ty tam nahoře) po kompletním přenainstalování počítače a výměně mechaniky podařilo nainstalovat. No, reálně.. Prostě to znamená, že budu psát jen velmi řídce a asi to ovlivní kvalitu článků. (To snad kecám)

Moc se omlouvám, že jsem vám za posledních asi deset článků neodpověděla na žádný komentář, ale pochybuji, že jsem si je vůbec všechny přečetla, ale snažila jsem se... Slibuju, že odpovím na každý komentář, co se ocitne pod těmito tak nesourodými větami.

Tak nějak ze všech stran se k nám dostává fakt, že dospíváme..
A život jde dál, tak no a co?

Budu usínat klidně, protože /snad ne tak naivně/ věřím, že tenhle blog nečte nikdo koho znám a kdo by mi vadil... (vadí mi hodně věcí a lidí)


A začla nosit rovnátka... Aby vypadala v rakvy dobře.
Tak žijte a nezapomeňte, že smrt není zlá, zlá je totiž jen cesta k ní. (A kdo je autorem si fakt nevzpomenu...

Avis