__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Červen 2010

Dětství

19. června 2010 v 22:08 | Avis |  Žiju
...

A věřte nebo ne, strašně mě tenhle fakt uklidňuje. Být dospělým je takové svazující, takové pěkně svobodné, nebezpečné a... Prostě mi přijde lepší být dítětem. Zatím. Nemůžu spoustu věcí, ale také mnoho mnoho věcí nemusím.

A to je krásné.
A jednou to skončí.

Jenomže, co jsem, když jsem dítě? A jak poznám, že dítě nejsem? Přestanu být dítětěm, až sama uznám, že jím nejsem? A můžu přestat být dítětem i jinak? A jak, aby se mi to, náhodou, nestalo? A není tohle ptaní se prvním přízrakem, že přestávám být dítětem?

Říká se, že děti, blázni a filozofové mluví pravdu. Proto se děti bijí, blázni zavírají a filozofové nechápou.

Pravda. Děti říkají pravdu proto, že nejsou svázáni mindrákama, pravidlama a podobnými věcmi. Děti jsou kráné i pro svojí bezprostřednost. Pro svojí dětskost. A nejroztomilejší na tom je, že každý byl dítětem.

Každý byl bezprostřední, nevzdělaný, což neznamená neinteligentní a byl tak hrozně roztomilý. Každý. Jenomže se něco změní, něco, co z dítěte udělá někoho, kdo není roztomilý, není jako květina přírody, někoho, koho si jako dítě neumíme ani předatavit. Co to je?

Dospělost?

Jsem strašně ráda, že jsem ještě dítě, že nejsem dospělý. Že nemám maturitu, řidičák, manžela... Protože takhle můžu říci: Mám ještě celý život před sebou". Tedy, hodně velkou část svého života, snad.

Připadám si pozadu, jako bych byla pozadu za některými vrstevníky. Připadám si plachá vůči novým lidem. Říká se, že štíři potřebují mít cíl. Ano, v mém případě ano. A to cíl, který za něco stojí.

Přidala jsem další větu do své "filososie":
Stejně jednou umřem, ale do té doby musíme nějak žít.

( + Pokud chceš, aby někdo přestal zářit, začni zářit sám.)

Ehm, takovýchle vět bych mohla sestojit ještě spousty, že? Nebylo by škoda slov?


P.S.: "Kdo chce mít přátele, musí být sám přítelem."

Avis

Směska

15. června 2010 v 21:07 | Avis |  Žiju
Jednoho dne jsem si řekla dost: Už nechci, aby velkou složku zdejších návštěvníků tvořili angínou nemocní a tak jsem z plačtivého článku o tom, jak se mi vrací angína, udělala článek s líčením ročních období. Jenže ouha, zjistilo se, že mám ještě jeden článek s podobně zavádějícím obsahem, a pokud chci zredukovat počet nešťaslivců, kteří na moje stránky museli přijít, aby zjistili, že to, co hledají, u mě rozhodně nenajdou, musím předělat i ten - tedy tento.

SNÍH
Nebe se s odcházejícím podzimem proměnilo v jednu ucelenou šedobílou plochu, plochu, která se v jeden okamžik otevře, aby zemi pokryla bílou peřinou.
A tak se tisíce, ba miliony vloček snášejí pomalu, nikam nespěchajíce na zem. Pokrývají louky, lesy, střechy domů, dopadají na Tvojí hlavu a usedají do Tvých rukou, kde se teplem Tvých dlaní mění ve vodu.
A ty s opojným zaujetím dál sleduješ clonu pršících vloček, opěvuješ jejich krásu, ledovou krásu, kterou nacházíš ve třpytu sněhu na Slunci, v čistotě bílých duchen na všech vodorovných plochách, v neopakovatelnosti každé té z vloček, které se v milionech snášejí na zem a které uhranuly Tvé oči.
Sněží. Sněží celý den a celou noc, celou zimu, rok co rok. A sníh přesto zůstává tak krásným, nezšedne, ba naopak, vrací se každý rok, zas a zas, stejně oslepující svojí bělostí, svým půvabem a se stejnou schopností Tě uhranout.
Aby ses znova díval z okna dlouhé chvíle do dálek, které sice přes záplavu vloček nevidíš, ale u kterých jsi si přesto jist, že také mizí pod bílou peřinou.

A láska rozbíjí se v slzy, jež se v chladu noci mění na krystalky ledu, ledu, který zmrazí Tvoje srdce, Tvůj srdcebol, aby mohla znova přijít láska a zahrnout Tvoje zmrzlé srdce teplem.

MODELÍNA
Usedám za svůj psací stůl, kde je na rozložených novinách položeno pár krychliček modelíny. Mají čisté, jasné až křiklavé barvy a lákají mě k práci se sebou.
Beru modelínu do rukou a teplo mých dlaní dělá z ní poddajnou hmotu, kterou ovládám. Dávám z ní vzniknout panáčkům s nevyváženými proporcemi, zvířátkům, věcím, tvarům a vůbec všemu, co si zamanu. A ona se nebrání.
Barvy se míchají, kontrasty odchází společně s tvary, jak modelínu dál a dál žmoulám v dlaních. Na převaze začíná mít hnědá, hnědošedá, barva starých oprýskaných zdí, barva sychravých dnů. A já začínám litovat, že jsem krabičku modelíny vůbec otevřela, že jsem ji nenechala v regálech, kde mohla počkat na někoho, kdo by barvy tak hloupě nesmíchal.
S mírným vztekem na neschopnost sebe sama vstávám zpoza stolu a odkládám hroudu modelíny zpět na noviny. A odcházím od ní se vzpomínkou na ty krásné, jasné a až křiklavé barvy, které mě lákaly, abych k nim šla blíž.

Volám ke svým minulým i budoucím já: Kým jsem? Kým mám být?

VZKAZ V LÁHVI
Ze svého dětství si vybavuju jen pár vjemů. Vůni smrkového lesa, praskot lámaného dřeva, ostří pil, velkou manufakturu, úsměv šedovlasého pána, který mě předal námořníkovi s větrem ošlehanou tváří, jehož mohutné ruce mě pečlivě uklidily do malé kajuty v podpalubí. Pak už jen houpání vln, tu věčnou ukolébavku moře, moře, jež umí zabíjet.
Jednoho dne, schylovalo se už k večeru, oblohu zaplavila masa těžkých, šedočerných mraků a můj námořník přišel do kajuty se zvlášť zachmuřeným výrazem. V očích měl předtuchu, která mě zneklidňovala a děsila.
Uprostřed noci naše loď narazila na útesy. Neozýval se křik, nebyli jsme kocábka křehkých ženušek, byli jsme velkolepá loď mužných námořníků, jejichž pýcha jim nedovolila jít vstříc konci jinak než s kamennou tváří.
Já a můj nomád moří jsme měli z pekla štěstí. Ze spárů smrti nás vyrvaly milostivé vlny a zanesly nás na malý, opuštěný ostrov. Nebylo na něm ani sladké vody, ani stromů, jejichž plody by se daly jíst. Hodiny ubíhaly a ztrácely se v minulosti a každou další minutou bylo nad Slunce jasnější a jasnější, že náš ostrov je ostrovem opuštěným, na němž zůstávat znamenalo umírat.
A tak mě vzal můj pán do svých mohutných rukou, vyškrábal na mě pár slov - vzkaz, utěsnil mě v láhvi, kterou na ostrově našel a udělavše na láhev kříž, poslal mě po vlnách pryč, dál. Dál za obzor, k lidem, kterých tady nebylo.
Bloudím mořem již velmi dlouho, těžko říct, jak moc, neboť přes skleněné stěny lahve se všechno zdá být jinačí, i Slunce ještě větším a moře ještě nekonečnějším. Často přemýšlím, jaký vzkaz na svých řádcích převážím. Jenže já, pouhý vzkaz v láhvi, přece nemůžu umět číst.
Ale to, co mě zajímá nejvíce: Zdali ještě dokážou číst oči mého námořníka, jestli se nezavřely navěky, zklamané nesplněným očekáváním, které do mě vložily.