__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Květen 2010

Dívám se zpátky.

31. května 2010 v 13:33 | Avis |  Žiju
...

Dneska je krásně, protožde je pondělí, a já nejdu do školy. Jsem ráda. Chápete to? Já ne. Nejdu do školy, a jsem  R Á D A . Nechce se mi tomu věřit.

Asi nevíte, že jsme se přestěhovali a já změnila školu. Bývalá škola byla bezvadná, a dovoluj si říci, téměř bezchybná. Učitele bavilo učit, škola byla v centru Prahy, a přesto měla velký areál, který jakoby do toho rušného světa ani nepatřil. Skvělá, prostorná školní jídelna, kde se vařilo opravdu dobře..

... My, žáci, jsme tam nestáli na místě, to nám nikdo nedovoloval. Oni nás doopravdy rozvíjeli. Ta škola za něco stála. Nebyla to jenom budova, kde jsme strávili školní rok. Bylo to studium, bylo to zajímavé tudium.
  Nesnášela jsem dny, kdy jsem byla nemocná.

A potom jsme se přestěhovali. Do zapadákova, kde jsme ale měli svůj dům. Upřímně řečeno, ŠOK. Kolektiv před zhroucením, většina učitelů k "ničemu". Obědy ve školní jídelně mi teda ""moc nešly"".
  Byla jsem ráda, když jsem po tolika týdnech konečně našla zpřízněnou duši.

Ale divím se, co jsem tam vlastně těch 2 a půl roku dělala?? Upřímně, když se kouknu zpátky, připadá mi, že jsem hloupla. Začala jsem postávat, nebyla tolik žádostivá, začala jsem lenivět, šíleně rychle lenivět. Začala jsem se odvolávat na různé okolnosti kolem mě.
  Ale já vím, že to byla lež.

Minulý rok jsem udělala přijímačky na gymnázium. Byla jsem šíleně lenivá, až mě to teď děsí, jak jsem ty přípravný testy flákala. Není to tak, že by mě to nezajímalo, ale prostě se mi nechtělo začít. Lenost.
  Když už jsem začala, tak to bylo OK. Když jsem dělala zkoušky nanečisto, dala jsem do toho všechno.

Když jsem nastoupila, línost mě opustila. Bavilo mě to, a neodpustím si napsat, jako za starých časů.
  Poprvé mi sklaplo, když jsem viděla učitelku na občanku. Protože jsem si už zase uvědomila, že i tady budu prostě jen držet hubu a učit se věci, které nepotřebuju.

Šílenost. Ano, (ší)lenost mě zase pohltila. Pořád si jen tak přemýšlím, pozoruji všechno z různých pohledů. Stejně pořád jenom DRŽÍM HUBU. Ale to já nechci.

Já nechci celý život držet hubu.
Já chci prožít ten život podle svého.
Já se nechci jenom přizpůsobovat těm, co jsou "výš".
A nechci nikomu dělat osobu, před kterou se bude člověk chovat jako někdo jiný. Nechci, aby kvůli penězům či jinýmu "svinstvu" skrývali své pravé já.

Avis.

Běžte volit, jde o moji budoucnost.

28. května 2010 v 22:57 | Avis
...
Tři tečky plné očekávání, nejistoty a děsu. Zítra je sobota, jak krásný den. Snad vysvytne sluníčko a nebude lejt, snad. To slovo sobotka mi připomíná, bohužel, Bohouše Sobotku, tu hlavičinku bez vlasového porostu.
Jsou všude. V novinách, rádiu, na ulicích, telefonech, složenkách, hrách.. A dokonce i u bráchy v pokoji na mě kouká očima ospalého dítěte K. Schwarzenberg. To jméno jsem si musela skopčit z googlu, sama bych ho nenapsala. Tedy, nenapsala bez chyby.
Bradavice, bradavice, Paroub(ek). Věří, že to tu vyhraje. Já teda ne. Já ho nesnáším. Aneb poslední laciný trik k vítězství. To se nám snaží nakecat, že na našem hlase nezáleží, protože ON to všechno vyhraje?

Prosím lidi,

BĚŽTE VOLIT!

Má to cenu. A hlavně, vy můžete. Vy jste Ti, co rozhodnou o svém osudu. A i o našem. Já třeba nemůžu dělat vůbec nic. Jenom to sledovat. Sledovat očima dítěte, někoho, kdo nemá právo volit. Protože na to není vyspělé. Protože je, alespoň podle norem, úplně blbé. Tak tedy díky.

A to mám sledovat, jak lidi kolem mě hází kostkama, rozhodujou podle gulášů a párků v rohlíku a nebo na to všechno serou? To mi přijde špatné.

To jsem fakt tak blbá? Mám chuť nakopnout je, politky, všechny. Poslat je dělat něco neobyčejného. Jsou to oni, kdo kazí náš stát, jsou to naši zástupci. Jste s nima spokojení? Ne? Tak volte, ksakru.
Už mě nebaví poslouchat, že jsme slabí. Nejsme. Nebuďte okrádané ovce. Protože to nejsme. Ukažte jim svým jedním hlasem, že s nima nesouhlasíte. Že nic nezměníte?

NESOUHLASÍM. Možná, že Váš názor nevyhraje. Ale může to být vaše vítězství. Kdyby tohle řekl každý.., no jen si to představte! Běžte volit, tady jde o moji budoucnost. Vždycky při volbách šlo. Jde o budoucnost nás všech.

Je pravděpodobné, že se nedožiju důchodu, že třeba žádný ani nebude. Je možné, že potom bude pozdě na to změnit to. Měňme tedy teď, měňme 28. a 29. května..
Já už jsem je ve své mysli vyměnila všechny! :D :D

Nebuďme ovcemi, buďme občany ČR,
Avis.

Přátelství

27. května 2010 v 17:27 | Avis |  Žiju
...

Pro mě je přátelství jedna z nejdůležiějších věcí na světě. Poslední dobou mám tendenci na všechno, slušně napsáno, kašlat. Ale u přátelství nemůžu. Protože přátelství, to je pro mě důležitý pojem.

Bez přátelství by nemohl existovat svět. Kdyby neexistovalo přátelství, neexistovalo by ani nepřátelství.
A kdyby neexistovalo přátelství, neexistovali by ani přátelé, ani nepřátelé. A kdo by potom zbyl? Já jsem dospěla k názoru, že neexistují lidé, kteří by byli ke všem kolem sebe lhostejní. Nikoho takového neznám.

Co musí člověk prožít, aby mu bylo všechno jedno? Mě je hodně věcí jedno, ale všechno? Tak tak hluboko nejsem a doufám, že nikdy neklesnu.
Kdyby neexistovalo přátelství, zůstali by na nší planetě pouze lidé bez zájmu a bez citů? Ano? Možná. A jak by to tady, pro toho, kdo je na nebesích, vypadalo?

Tě pic. Bez přátelství by nemohl existovat svět. Bohužel, pořád častěji a častěji se potkávám spíše s povrchním kamarádstvím, jako by měl pravdu citát: Člověk nemá přátele. Jen jeho úspěch je má. (Napoleon)

Když se nad tím hlouběji zamyslím, mohla by to být pravda. Ale já tomu nevěřím. Nechci věřit. Pro mě přátelství existuje.

A jak být přítelem? Návod neexistuje. Já Vám ale můžu dát jednu velmi cennou radu. "Kdo chce mít přítele, musí být přítelem." Přátelé jsou poklad, přátelé jsou andělé. Buďme tedy pokladem, buďme anděly, buďme přirozenými anděly. Přátelství není přetvářka, přátelství není lež.
Přátelství je věc pravdy, věc života, věc živých. Nevím, co si mám myslet otom, když se o něčem říká, že vydrží až za hrob. Když člověk umře, zanikne jeho vlastní vesmír. Přestane existovat. Vždyť potom je to přátelství jednostranné, ne? Mě nikdy smrt žádného přítele ani vrstevníka nevzala, naštěstí. A protože nevím, o čem mluvím, raději končím tento odstavec.
Není tak těžké za přítele umřít, jako najít takového, aby umírání stálo za to. - Nevím, kdo tento citát napsal. Ale poté, co jsem si ho přečetla, se mi vryl do paměti, a už tam zůstane.

Avis. :)

Prokletí Simíků

26. května 2010 v 11:13 | Avis O_O |  Žiju
...
Varování: Tento článek je "pahýl", je příliš ovlivněn okolní teplotou, a možná, ale to je nepravděpodobné, i náladou autorky.

The Sims. Jak moc jsem tuhle hru chtěla,
a jak moc se mi to vymstilo.

The Sims je počítačová hra, která vytvořila nový samostatný žánr - simulátor života. - Praví Wikipedie.

Simíci pohltili svět okolo mě, včetně mě. Líbil se mi nápad, zpracování, prostě všechno. Moc jsem chtěla tuhle hru, ale bylo to spíš snění.
  Protože chápejte, na mém notebooku, kde nejsou ani 3 GB volného místa by tato boží hra rozhodně nešlapala.

Potom brácha dostal počítač, na kterém by simíci šli, nebo lépe řečeno (nacož jsem přišla později) měli jít. Hru jsem dostala k Vánocům 2009, pochopitelně dvojku, trojka tou dobou už byla na světě, ale svět je svět a náš počítač je další svět, a my na něj musíme brát (nejenom) ohled.

Sklaplo mi, hra na počítači prostě nejela, velikost počítač jí nechce brát na vědomí, a to prosím, má čistou obrazovku, není na něm prach a dáváme mu spravedlivý příděl elektřiny. Nejenom lidé mají někdy svojí hlavu, protože i náš počítač se dokázal postavit na tu svojí.

Jak dojemné, že? Svět se nezbořil, a tak jsem naspala na podporu. Rozumějte, na email podpory. Uběhl měsíc, dva a odpověď NIKDE. Dokonce ani v prd.. ne!
  Mezitím jsem prohrabala velké množství stránek o simících, ale nikdo jiný nikdy neměl problém jako já.

Napsala jsem jim ještě několikrát, z několik emailových adres, pochopitelně zbytečně. No, a já je dokonce ani nezahlcovala sprostými slovy a jinými zbytečnostmi.. A to že jsem na to měla nekolik stovek chutí.

Chuť se zněkolikanásobila, když bráchovi konečně odepsali, něco v tom smyslu, že:
"Bohužel, emailem již nemůžeme ospovídat na všechny problémy, prosím vyplňte formulář + odkaz."

V Y B O U CH L A   jsem. Mně to samozřejmě neposlali. Mnula jsem si ruce, u formuláře si dovolili napsat, že do 24 hodin odpoví. A kdyby ne, tak bych si je vážně podala. Takovou mě svět snad ještě nespatřil, a zatím jsem takovou pomstu plánovala pouze Českým drahám.

Včera jsem napsala svůj problém, dnes kolem osmé mi přišla odpověď.
Chyba je buď v DVD nebo v PC. Zjistila jsem, že chyba není v DVD, takže nakonec za všechno může náš počítač - UŽ Z A S E . Mechaniku jsme v počítači už několikrát, muhehehe, měnili, protože se vždycky nějak potencovala ,posrala.

A na konci toho emailu stálo:
Za potiaže sa ospravedlňujeme.

Mám chuť se na to všechno, ehm...... Vykvajznout? Už mě to dojímá. Už je to 122 dní, co hru dostala, a počítám, že to nakonec stejně nevyřeší již několikátá výměna mechaniky.

Tak s konečnou platností,
sbohem, The sims 2. Na přinejmenším dlouhou dobu.

Avis.

Líčení (roční období)

25. května 2010 v 10:13 | Avis |  Žiju
(Aktualizace, nebo spíš naprostá přeměna: Září 2012)
Dřív tu visel (mnou vysetý) článěk o angíně, který nechtěně způsobil, že sem přišla hromada zrovna tou nemocí sužovaných chudáků, aby zjistili, jak se angíny zbavit, jak ji rozchodit, popřípadě aby našli pár osvědčených babských rad. Ty tady ale rozhodně najít nemohli a protože mě už nebavilo dívat se, jak ve statistikách vytvářejí angínou nemocní velkou skupinu mých návštěvníků, rozhodla jsem se, že sem raději hodím... vlastní pokusy o slohová líčení.

Počítám s tím, že pravděpodobně chcete líčení (s)prostě ukrást a vylepšit si s ním své známky z českého jazyka... Toleruji to, navíc mě svým způsobem zvráceně těší, že půjdete na trh s mojí kůží, jen bych byla nerada, kdybyste šli prodávat kůži na trh, kde už prodávána byla. :D Takže pokud chodíte na gympl, kde papír na utření rukou na WC není už v devět, kde se do klece nesmí a vaše profesorka je levačka, neriskujte svůj (a můj) život (a Léto si napište sami)! :D

Líčení:

Léto

Nejlépe se budou tyto řádky číst a chápat, až se rok přehoupne do své druhé poloviny, paprsky vykouzlí neúnosná vedra, kukuřice bude dozrávat a ještěrky vylezou z pod kamenů, aby z té atmosféry nasály něco i ony...
Léto je výbuch. Exploze, kterou nedokážeš popsat, protože jsi sám její součástí. Chvíle činů, období s největší koncentrací žití. Nezáleží na tom, že za pár týdnů přijde podzim a navrhne světu usedlejší koncept způsobu existence, teď je léto, vítr čechrá rozpálenou zem, z koupališť se ozývá nadšený křik a léto podává další a další adrenalin, aby zbyla energie na zesládnutí jablek v sadu, hlasité zurčení potoků a potůčků a na úsměv, než půjdeš spát.
Léto je. A to stačí. Na prodloužení dnů a oddálení nocí, na radostný ptačí zpěv. Na symfonii napsanou střípky výbuchu. Létu nedokážeš zavřít dveře, podat zklidňující prášky nebo před ním uprchnout. Léto je tu pro Tebe, tak neváhej a užívej si toho, co na jaře nebylo dostupné a na podzim bude už jen ve vzpomínkách.
Protože vlčí máky kvetou teď.

Líčení:

Podzim

Podzim. Jako zvolnění po dlouhém sprintu, kterým nám bylo léto, jako šednutí vlasů před smrtí, kterou nám bude zima, jako opak jara, jako epizoda, kterou nelze přeskočit.
Další a další sychravá rána, rána, která přicházejí stále později a později, jako by se jim nechtělo pohltit spící města, probouzet jejich snící obyvatele a vyhánět je do ulic. A když konečně přicházejí, lidé zachumlaní do stále tlustší vrstvy oblečení, ztrácejí se v mlze, kličkují mezi kalužemi a schovávají se pod deštníky, ještě rozespalí.
A přesto máme podzim rádi. Přes neustávající dešťovou clonu, přes večery, které končí dřív, než začínají, přes špatnou náladu, kterou může podzim probouzet. Náladu, kdy si člověk připadá jako strom, orvávaný podzimním větrem o listí, o hřejivé dny, o rozkvétající záhony a zpívající ptáky.
A přesto máme podzim rádi. Pro ty hromady listí ze stromů orvaných a utopených v tisíci odstínů teplých barev, pro sladká jablka, pro melodii hranou kapkami deště na střechy našich domovů.
Pro to, co se vznáší ve vzduchu, to, co probouzí náladu vzpomínat. Pro ten druh "královského smutku", který nám podzim servíruje na zlatém podnose.

Líčení:

Zima

Ne tak krásná jako na Ladových obrázcích, ne tak sněhová jako v pohádce o Mrazíkovi, ne tak málo zimoucí jako v Anglii, taková je česká zima. Tichá a rozvážná, klidná a mírná.
Příroda spí, oddávajíc se chladným snům. Větve stromů obalují se sněhem, rybníky zamrzají, pole a louky ztrácejí se pod vrstvou sněhu, noční mrazy dělají život obtížnějším. Vlaštovky vědí, proč na zimu odlétat.
Dny jsou krátké, vstává se těžko do neprobuzených rán a hned, jak vykročíš ze dveří, udeří na Tebe mráz, vzduch je suchý, dráždí Tvé plíce a při vydechnutí sráží se do páry, zatímco Ti suchý sních křupe pod nohama a Ty kráčíš tichými ulicemi.
Děti radostně cumlají rampouchy, staví sněhuláky a sní o tom, co jim nadělí Ježíšek. Vánoční výzdoba pohltí naše domovy i celá města. Na náměstích kádě s kapry, betlémy, horký grog a melodie koled. Lidé podléhají atmosféře a stávají se přátelštějšími, hodnějšími, myslí na své známé a blízké, vstupují do obchodů a vybírají důkazy lásky, aby pak o Štědrém snu mohli společně usednout ke stolům a poskytnout si tak důkaz největší.
Jenže zdejší zima je příliš krásná a slabá, než aby mohla nepřekážet našemu způsobu života. Bělavý sních promění se v šedé břečky pod našimi kroky a koly našich aut, dny s teploměrem ukazujícím teploty nad nulou nutí sních roztávat a mrazivé noci mění sních v led. Křupavé štěstí promění se v nebezpečné zlo, v časovanou bombu. Silnice kropíme solí, modleje se, aby zima už skončila. Vždyť už jsme si ji užili dost.
A ona přeci odchází. Vždyť ta skutečná zima, zima s vánicemi a chumelenicemi, zima půvabná a důstojná, vždyť ta už je dávno pryč.

Líčení:

Jaro

Jaro. Něžné, skvostné a půvabné. Vyzdvihávající krásu přírody, která se probouzí, vkládající čistotu do bělostných sněženek, sílů do rozkvétajících stromů a neprůraznost do slabých jarních dešťů.
S úsměvem budící snící zvířata, která radostně šílí, radují se z oteplujích se dnů, z vlastní blízkosti, hledají si protějšky, laškují a milují se navzájem. Slabé sluneční paprsky a rosa líně povalující se všude vítá nové dny. Obloha svěže modrá, k obzoru pokrytá slabou poduškou bílých mraků je skvělým kontrastem k zeleným lukám a polím pokrytým zlatavou řepkou nebo obilím. A vzduch je svěží, voní pylem a nutí se radovat z bílých okvětních lístků jabloní a z růžových korun třešní pohupujících se do rytmu větru, ze zpívání ptáků, z roztomilých mláďat.
A z vlastní lásky ke světu a k lidem, které milujeme.

Ano, vím, že se všude opakují ptáci, spánek, snění a radost a že jsou všechny na stejné brďo. Ale co se dá dělat; nejsem spisovatel.

Život je zbytečný...

22. května 2010 v 20:10 | Avis |  Žiju
...
Život je zbytečný...
... Možná...

Výlet za Řekou, asi 13 xD

Pořád znova a dokola pokládám si otázku, jestli žití není zbytečné. Je úplně jedno, jestli existujeme nebo ne, vesmír stejně nezměníme. Lidstvo - Je to jen zbytečné nic, něco, co nemá význam? Když něco nemá cíl, je to nic.

Já nevím, proč a pro co žiji. Nevím, proč každé ráno vstávám v půl sedmé, abych šla do školy vzdělat se. Proč? Proč píšu tenhle blog, proč jsem se musela narodit? Není to všechno zbytečné? Proč mám bojovat?

Proč mám bojovat? Protože v tomhle boji nemůžeme vyhrát. Můžeme pouze dobře hrát, a to je ta výhra. Musela bych chtít hrát tu hru, musela bych to brát jako hru. Ale já nechci hru, já chci život. A život je hra.

Ptám se sebe sama, zda-li je sebevražda útěkem. Co by se stalo, kdybych udělala sebevraždu? Všichni by plakali a diskutovali, proč "to" udělala. Zajímala bych je.
Zajímala bych je doopravdy, poprvé a naposled. Poprvé by přemýšleli o tom, co jsem prožila já a jak jsem viděla tenhle svět. Naposledy, poté bych odešla od lidí, byla bych minulostí.

Já jednou minulostí budu. Budou zde lidé, kteří budou navštěvovat "má místa", budou svět chápat stejně jako já, ale nebudou tušit, že jsem existovala, protože já budu nic. Jinak to ani nemůže být, já vím. Je to smutné. Někdo přemýšlel podobně jako nyní já, ale už tu není. Určitě někdo takový byl. Přemýšlím o Tobě, zaniklá existence.

Nikdy jsem si nemyslela, že existovat je zbytečné. Vždycky jsem si myslela, že je blbost, že život je zbytečný. Není. Život je tak nepředvídatelný, že nic nelze vyloučit, ani povrdit. Třeba vůbec neexistujeme.

Proklepávám sebevraždu dost dlouho. Není to tak, že bych se já chtěla zabít. Vůbec ne, ale...
... Jak o tom přemýšlím, je mi nanic, je mi smutno, jsem opuštěná a nic nemá cenu.

"Všichni jsme jen výsledkem toho, o čem jsme přemýšleli." (Buddha)

Pravda. Ale to JEN mě tam nějak dráždí,
Protože jen je málo, a málo je nic.
A nic, to pak nemá cenu žít.

21.5.2010

21. května 2010 v 19:37 | Avis |  Žiju
...
Výlet za Řekou, asi 12 xD

Už je pátek. Tento týden u nás probíhali maturity, což znamenalo, že jsme měli jenom čtyři hodiny, dneska pět.

První dvě hodiny jsme měli tělocvik. Docela jsem se těšila, že nebudu muset "spát" v nudných hodinách, ale sklaplo mi. Měli jsme tělocvik, ale v AULE. Měli jsme tělocvik na místě, kde se konají všechny besídky, oznámení atd.. Samozřejmě, že jsme tělocvik prakticky neměly. Tedy my, holky. Kluci měli tělocvik normálně v tělocvičně. A víte proč? Pochopitelně nevíte, já vám to teda řeknu.. xD Naše tělocvikářka nás mít nemohla, tak jsem očekávala, že si nás vezme tělocvikář kluků, jako tomu bylo v pondělí.

Nevím, jestli jsme ho v pondělí naštvaly svojí ženskostí, svojí slabější stránkou než mají kluci, každopádně nás zřejmě odkopnul. Musel říci, že NÁS nechce. Píše se mi to špatně, protože jsem tohle vydedukovala a je to jenom moje domněnka. Ale nevidím jinou možnost.

To, že o nás nemá valné mínění, víme. Nebo má "prostě jen" raději kluky? Měl by respektovat rozdíly po naší fyzické stránce, ale on s námi v to pondělí spokojený nebyl.

Voodoo panenka

Nejenom v to pondělí. To je neustálé: "Běhejte, běhejte", "..Přehazujte a vy běžte dál od té čáry..". Není to ale tím, že by nás chtěl zlepšit, alespoň to tak nevypadá. Mám chuť mu rozbít držtičku za těch 90 minut nudy v Aule. Díky, fakticky.

Možná, že mám způsob, jak mu to oplatit. Dnes jsem neodolala, a koupila si za 35 Kč svojí první Voodoo panenku. Také jsem si už stačila vyhledat, jak se vyrábějí, takže začnu s výrobou. A budu je používat. Když jsem se ale podívala na svojí Voodoo panenku, došlo mi...

Došlo mi, že nevím, co chci, aby se jim stalo. Jsem milosrdná, nechci, aby zemřeli v krutých bolestech nebo měli tříleté průjmy nebo něco podobného. Pokud jde o ženy-(m)učitelky, přeji si, aby otěhotněly. To je dobré řešení pro obě strany, ne?? :D
   Ony odejdou a začnou si užívat mateřské a my budeme od nich mít pokoj..

Jsem ještě dítě, naštěstí. Chci, abych svůj život prožila, abych byla šťastná. Abych uměla řešit problematické situace.

Avis.

Škola

13. května 2010 v 20:54 | Avis |  Žiju
...

Pozdě, ale přece jen na téma škola. Tento článek je myšlenka autorky v depresivní náladě...

Chce to duševní klid. Každý den děláme spoustu věcí, které ve skutečnosti nejsou  VŮBEC  důležité. Někteří dělají takové věci neustále. Smutné. Říkám si, jestli povinnost školní docházky je tak "důležitá". Pro chod státu určitě, pro jedince určitě...

Ale všechno má svá ale. Učitelé žáky hodně ovlivní. Učitelé se o nás, žáky a studenty, starají několik hodin týdně, ovlivňují nás, učí nás. Měli by nás učit. Škola mě vždycky šíleně bavila. Dříve mě bavilo všechno. Bylo to moc hezké období. Ale už skončilo.

Teď mě nebaví v první řadě nic a až v druhé všechno. Všechno se to ve mně pere. Chodím na gymnázium bez zaměření, což mě hodně poznamenalo. Nevím, co chci dělat, až budu velká. - Mám sny, mám přání, ale neumím je srovnat se svými možnostmi + poslední dobou jsem dost pesimistická vůči sobě.

Ksakru, co se to stalo? Já už nejsem já. Já už jsem někdo jiný, strašně mě to štve. Jenomže já nevím, jaká jsem teď doopravdy já. Pere se to ve mně. Připadám si jako chvíli před Velkým třeskem. "Otřesný" pocit.

Všichni učitelé se nám snaží co nejvíc vetřít svůj předmět. Ptám se sama sebe, jak se člověk stane učitelem. Někdy je i poznat, že to člověka prostě NEBAVÍ, nebaví ho učit ty malá děcka. Tedy nás. Někdo učit neumí. Nevím, jak je ideální učit děti, studenty, ale mám několik případů, o kterých můžu říci, že to rozhodně dobří učitelé nebyli.

Jenomže učitelé jsou učitelé. Jsou to sládci a my jsme pivo, které vaří. A pivo je hořké, že?

Říkám si, jak by to vypadalo, kdyby školní docházka nebyla povinná. Já osobně bych chodila do školy. Kdyby škola nebyla povinná, zřejmě by se daly vybírat předměty. A tím pádem i vyučující. Já bych chodila na všechny předměty, i matematiku.. Ale nechodila bych na FYZ, VOB a DĚJ. Ty profesoři jsou hrozní a jejich předměty my zato nestojí. To raději sama zjistím, kdo to byl Alexandr Makedonský, než poslouchat špatný výklad a učit se z učebnice něco úplně jiného než co chce. Je to v prdeli, a to bez omluvy. Prostě to tak je.

Jenomže to by stát neměl žádnou kvalitu, celé kontinenty by se hroutily. Je to takhle lepší, být v povinné docházce, je mi to jasné. Ale prostě mě to štve. Musím poslouchat každý den ty neuvěřitelné kecy. Nic nevysvětlí, stejně se potom bichluju z učebnic. Nebylo by rovnou lepší samostudium?

Proč chodím do školy? Abych se vzdělala, abych měla lepší zaměstnání. A proč chci mít lepší zaměstnání? Abych měla co nejhezčí plat, a proč chci mít hezký plat? Abych si užila život?
Život je věčné dolaďování a koncert nezačíná nikdy, to řekl.. Nevzpomínám si.

Říkám si: Se na to můžu vysr...

A není to pravda?
Proč tak naštvaná? Jednoduše, dostala jsem plný počet z zkoušení. Kdo neví, že plný počet je pětka, tak teď už to ví. Učila jsem se, fakt. Byla jsem stresovaná a potom.. Šok. Měla jsem děják tak ráda. Teď ho nemůžu vystát. A já fakt nechci propadnout z dějepisu. Je to ubohé. Říkám tohle. Tohle bych nikdy neřekla JÁ, protože to NIKDY nepotkalo takovou šílenou, mladou učitelku.

Všechno je jednou poprvé.
Tak se nedivte, že se tu tak vylívám. Můžu to případně přiřknout horečce. Jsem jako v ohni. Jako nepoctivá, žebravá a beznadějná čarodějnice upálená na hranici.

Tak zas někdy příště,
snad s lepší náladou,
(Nyní závislá na tomhle songu)
Avis.

A co takhle (týden) bez masové komunikace?

9. května 2010 v 16:57 | Avis |  Žiju
Otázka (týdenního) bytí bez masové komunikace je bezesporu velmi zajímavá, přesto bych se nevrhla s touto představou rovnou do hlubin své fantazie a zeptala se nejdříve sama sebe: Proč jsem byla postavena právě před toto téma a proč přede mě bylo položeno zrovna tak, jak přede mě bylo položeno? Jsem přeci jenom nucena pro zdárné dokončení úvahy klást své existenci nějaké nepříjemné omezení (v tomto případě ji na celých sedm dní sebrat ovladač k televizi, přístup k internetu, tisku atd.) a tak bych měla - i přesto, že se vše odehrává jen v rovině čisté imaginace - alespoň tušit, proč to mám udělat, resp. k čemu by má úvaha měla vést. Již způsob, jakým jsem byla předhozena před věc, mi odpovídá: je třeba se přesvědčit, že mám k masové komunikaci zdravý vztah a popřípadě své přístupy přehodnotit.
A čeho že se to na týden chci vlastně stranit? Míním, že masmédia se dají definovat jako řeky, které mají k našim nohám naplavovat informace a data. Jejich činění má pak vícero cílů, které se musí navzájem balancovat, aby mohly být aspoň do jisté míry splněny všechny. Masová komunikace musí najít rovnovážnou polohu mezi kvalitou a kvantitou dat na straně jedné a mezi objemem posluchačů na straně druhé. Pokud mám tuto vlastnost zavést do metafory masmédia jako řeky, připodobním ji ke korytu, které je sice neskutečně široké, ale o to musí být mělčí. Nelze zkrátka šířit informaci, která kvůli své složitosti jen těžce oddechuje a čeká na někoho zasvěceného, kdo si s ní bude lámat hlavu pěknou řádku minut a kdo ji nakonec při troše štěstí dekóduje a přijme. Ideální masová informace vypadá jinak, je jako chmýří pampelišky, do kterého stačí trochu fouknout a už je pryč, už je všude.
Musí mi povaha informací nutně vadit? Proboha ne. Jen bych neměla zapomenout, že nejsem jenom ta, která si ráda foukne do pampelišky, ale že jsem také ta, co dokáže pracovat i s těžšími myšlenkovými konstrukty, které mi masmédia před nos nestrčí. Tedy jinými slovy: Neomezovat se úrovní přinášených informací a nesnižovat se na ni.
A vůbec všechny informace číst a přijímat s úctou k sobě samotnému. S úctou, kterou ke mně mnohá média nemají a na kterou je třeba si dát o to větší pozor. Narážím na to, že ač by médium mělo být pouze přenašečem, zprostředkovatelem, nositelem informace a méně by je už mělo hodnotit, mnohá média mi informace přesto "předžvýkávají". Automaticky mi vytváří postoj, který mám zaujmout. Jak si vůbec médium může dovolit předpokládat, že nemám dostatek rozumu, abych si informace zpracovala sama?
To je zlomový okamžik, odhaluji, že si médium vlastně ani nepřeje, abych uvažovala samostatně, neboť už se mnou má své plány a sdělovacím procesem se mě snaží vychovat. Nebo pokud chcete, tak oblafnout, omezit, zploštit v názorech.
Teď mám samozřejmě celou situaci takzvaně na háku - mám přeci ten týden bez masmédií. Hádám, že se zatím týden ani nepřehoupl do druhé poloviny a že se mi přesto zdá, že už od zahájení experimentu uběhla věčnost. Vyhnout se totiž veškeré masové komunikaci je totiž v dnešní době pekelně složité, osobně míním, že dokonce nemožné. Abych byla důsledná, nejspíš sedím celé dny doma a koukám jen do zdi. Což rozhodně není dlouhodobě únosné řešení.
Celoživotně je třeba situaci pojmout s rozumem, rozvahou.

Jednoduše - není v silách člověka, aby všude byl a všechno viděl na vlastní oči. Proto jsou tu média. Je třeba si ale vybírat. Uvědomit si, co pomocí médií chcete vidět a co už vás nezajímá (a je tudíž zbytečné to číst, přestože se to okatě nabízí). Být si vědom všech plusů i mínusů tohoto způsobu komunikace, nezapomenout na problém věrohodnosti informace, na její původnost, dávat si pozor na způsob, jakým je ke mně přinášena a kolik se na ní po cestě nalepilo dalších sdělení. Mít se na pozoru před levnými triky a před snahami naverbovat nás někam, kam se nám vlastně vůbec nechce. A nakonec umět se vůbec oprostit z té nutnosti stát nad kvantem zpráv a vybírat z nich kvalitní, nekvalitní, ty, co za něco stojí, a ty, co nikoli, zkrátka ponechat si schopnost někdy vystoupit z mas, které jsou informovány; zavřít oči a žít tady a teď. Totiž nezapomenout, že to bezprostřední "tady a teď", o kterém masmédia nepíší, má největší cenu a největší věrohodnost. A to právě díky tomu, že zde vůbec žádný zprostředkovatel není třeba. Dotýkáte se reality vlastníma rukama, což je hodnotnější než jen cítit ozvěny a dozvuky toho, jak se jí dotýkal někde daleko někdo jiný.

Země Le désir

7. května 2010 v 10:00 | Avis
Takže tuhle jednorázovku jsem psala již před hodně dlouhou dobou, a dávám jí sem pouze s jednoho důvodu, který vám zaručeně neprozradím.. xD Obvykle sem své povídky nedávám, ale tahle tu bude a konec šmitec.. Psala jsem to zřejmě v říjnu 2009 na motiv mého snu, který si dodnes živě pamatuji. Vidím hodně věcí, které bych změnila, ale..

Malá země, země Le désir, se schylovala ke svému konci. Pomalu, ale jistě. Slunce vycházelo. První paprsky dopadly na hlavní město, město La peur. Město se probouzelo k životu. Nikdo nic nevěděl. Nikdo nevěděl, jak tradicky zkončí dnešní den. Všichny se bavili, smáli a dováděli. Nevěděli nic.

Pán, jménem Pluie, nastoupil do tramvaje X2Z a začal si číst noviny. Čekala ho dlouhá cesta, cesta do La peur. Bude první, kdo bude tušit. Bude tušit, ale bude stejně nevědomoucí, jako ostatní.
Pluie vystoupil. Vydal se na náměstí přes kvetoucí park, odkud jel autobus do Lapeur.

Nostalgie s příchutí deprese

3. května 2010 v 20:55 | Avis |  Žiju
Vysvětlivky:
Líza
Popadla mě divná nálada. Už zase mám divnou, přesněji řečeno temnou náladu. Když je tohle období, nemám chuť nic dělat, zhorší se mi průměr ve známkách, vidím všechno v tmavých odstínech a je mi tak nějak nanic. Špatné je, že tohle trvá už pár měsíců, a nenacházím východisko, přestože se tak moc snažím.

A tím to dělám snad všechno ještě horší?

Čas jakoby pro mě ztratil hodnotu. Nejela jsem dneska autobusem. Bylo mi úplně, ale úplně jedno, jestli přijdu v jednu nebo ve dvě, protože mi bylo jasné, že den stejně bude nanic.Ne, cesta domů mi netrvá hodinu.. Jen tak pro puntičkáře..

Proč se to stalo? Dříve jsem tyhle temné nálady neměla. Byla jsem tak veselá, tak jiná. To byly zlaté časy. Paradoxem je, že za pár let budu říkat těmhle časům zlaté. Jo, mnohem lepší než zlato je sůl. A přesto má zlato mnohem vyšší cenu než sůl. Říkám si, že nemá čas, totiž minuty a hodiny celkem žádnou cenu. Protože cenu mají skutky a činy, které uděláme. A já předem vím, že neudělám nic. Dostává mě to. Opravdu. A bude hůř.

Líza

 Vybírala jsem na tento blog nový vzhled. Poté, co jsem prolezla několik designů, vybrala jsem dva, které se mi nejvíc líbily. První, který byl typický pro mé nálady, temné nálady. Tmavý, kouzelný, krásný. Taková jsem. Druhý, který je sice také nádherný, ale je moc veselý. Původně jsem chtěla něco s "lepší náladou". Ale potom jsem pochopila, po přečtení pár zpráv, navštívení pár blogů, že pro mě je lepší náladou, lepší volbou první vzhled.

Navštívila jsem několik blogů. Navštívila jsem několik jiných galaxií, přečetla si spoustu myšlenek. Někdy jsem si říkala: Chtěla bych být taková.

Ale potom jsem si řekla, jestli vlastně neříkám, že chci být kopií? Jsem taková, jaká jsem. Já jsem já. Je pravděpodobné, že každému někdo závidí nějakou jeho vlastnost. I moje a tvoje vlastnosti by někdo chtěl. Každý by si měl cenit víc vlastností, které má, než těch, které mají ostatní. Říká se tomu sebedůvěra? Rozhodně to není samolibost.

Líza
Vzpomínám. Vzpomínám na minulé bydliště, vzpomínám na svojí minulost, na svojí přítelkyni. Na mojí přítelkyni, se kterou nejsme ve spojení. Ona ale zůstala v mém srci, v mém vesmíru. A když vzpomínám, chce se mi strašlivě brečet. Myslím, že mi rozumněla. I beze slov. Možná se Vám to bude zdát bláznivé, ale to proto, že jste nikdy nic podobného nezažili. Kdo zažil, ví, jak takové pousto může být silné. Nevím, jestli její vesmír je ještě živým vesmírem. Ale v mém srdci, mém vesmíru, rozhodně nezemřela. V mém srdci nezemře.
Kočka Líza.

Je mi hrozně smutno. Není tot tak dávno, vlastně je to jenom pár dní, co moje kamarádka, ba snad i přítelkyně, řekla: Myslím, že "B.", mi rozumí víc než vy. Přemýšlela jsem nad tím. Hodně jsem nad tím přemýšlela. A nevím, jestli před tím, než řekla tu větu, dostatečně rozmyslela další možnost: Totiž že ona nerozumí nám.

Mám chuť zařvat si. Ale jsem na to moc, jak jsem si uvědomila poslední dobou, moc moc slabá a plachá. Tak řvu aspoň tady, kde se zdá, mi, naštěstí, někdo porozumí.

Řvu a poslouchám písničky, dojemné písničky. Neposlouchám slova, poslouchám melodii. Poslouchám své srdce a snažím se najít..

... Snažím se najít kompromis, klid, smysl a hlavně sebe...

Avis.

Čas

1. května 2010 v 19:53 | Avis |  Žiju
...

Tak trochu po vzoru rima-san.blog.cz :)

Protože se poslední dobou ptám, někdy až moc nesmyslně, jestli "daná věc" existuje, musím se i u zde zeptat:
Existuje vůbec čas?

Existuje, ale zároveň ani neexistuje. Čas není, hýbeme se jenom my, což říká v jednom svém citátu Talmud. Čas není, jenom my se hýbeme, popř. nehýbeme a říkáme tomu čas. To je pak lehké si stěžovat a neuznat své chyby, svoje lajdání. A takoví jsou lidé, taková jsem já a i ty.