__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Duben 2010

Lidé

28. dubna 2010 v 19:44 | Avis |  Žiju
...

Mimo mísu: Všimli jste si, že když nenapíšete článek, tak se Vám drasticky sníží návštěvnost? Neznamená to, že tenhle článek píšu por návštěvnost... :D

Lidé... Neočekáváný druh. Když vidím lidstvo a to svinstvo kolem lidstva, říkám si, že tohle už neřídí příroda... Přikláním se k názoru, že jdeme sami, všechno máme ve svých rukou. I kdyby jsme byli dílem přírody, myslím, že po několika stoletích naší lidské existence pochopila, že jsme jiní, než chtěla, že jsme neovladatelní a že nakonec stejně všechno skončí a že už není cesta zpět. Vzdala boj o vytvoření nového dobrého světa, protože už neměl šanci být dobrým a odletěla do jiné dimenze, do jiného vesmíru...

Odletěla do jiného vesmíru. Odletěla, aby vytvořila dobrý svět. JINDE.

A takoví jsme asi my, lidé. Kdybychom tu nebyli, něco by tomuto světu scházelo. Ano, byli bychom to právě my, právě ta špína a obrovské množství nespravedlnosti. Dvě věty před touhle poukazují na to, jak si všichni myslíme, jak jsme nepostradatelní, jaká jsme podstata a že bez nás by prostě... Že by vesmír neměl něco hodně důležitého.
Souhlas, neměl by druh Homo, neměl by jeden velký omyl a jeden velký problém

Jsme takoví divní, takoví jiní.. Takoví tupci, snad? Dostává mě to. Ovládli jsme země, vzduch, rozrýpáváme zemi ale hlavně všechny špatné okolní vlivy ovládli nás.

Lidé jsou ovlivněny spoustou věcí, po spoutě věcí touží. A hlavně se skoro nikdy neptají proč dělají to co dělají. Dělají spoustu důležitých věcí, bez kterých by nejenom mohli fungovat, ale byli by i šťastnější.

Smůla, prostě lidé. Myslíme si o sobě mnoho. Příliš mnoho.

Celý svět se točí okolo nás. Celý svět patří nám, lidem. Jenom my jsme vládci tohoto světa, jenom my jsme životně důležití a my bychom byli tím, kdo by měl být posledním na této planetě. Jenom my jsme důležití a ostatní jsou jenom doplňky tohoto světa, jenom něco, co doplňuje záři nás.

Jenom my jsme důležití pro tento svět,
a právě proto tento svět není dobrým.

Poznatek. Možná

26.4.2010 - (Pondělí) Dum vivimus, vivamus. :)

26. dubna 2010 v 19:44 | Avis |  Žiju
... Dum vivimus, vivamus. - Dokud žijeme, žijme naplno. - Latinské.

Původně jsem měla psát o něčem úplně jiném, ale pondělí je prostě "jenom" jednou za týden. Naštěstí.
Pondělí je začátkem něčeho nového a bohužel musím napsat, že hrozným začátkem. Dnešek není vyjímkou. Dnešek byl zblázněný a proti pravidlům.


Svoboda

25. dubna 2010 v 17:04 | Avis |  Žiju
Podstatou člověka je svoboda.

Ano, svoboda hýbá lidem. Lidé touží po svobodě, a když jí mají, tak si jí neváží. Lidé jsou takoví,. Je to smutné, ale je to pravda. Všichni chtějí svobodu. Zajímalo by mě, jak by ale definovali slovo svoboda. Zapátráme nejdříve na internetu:
Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat "podle své vůle" a nést za to přiměřenou odpovědnost.... - Odpoví mi po chvilce pátrání a myšlení velice inteligentní paní Google a stejně i celosvětový chytrák Wikipedie.

Nejvíce se mi ale zamlouvá názor: Nikdy jsem si nemyslel, ře by svoboda člověka záležela v tom, že může dělat to, co chce, ale v tom, že nemusí dělat to, co nechce. (Rosseau)

Svoboda je krásná, protože dává prostor duši a tělu. Svoboda je boží a jsou to lidé, kdo v jejím žáru konají zločiny a nepěkné věci. Lidé si neváží svobody, když nepoznali nesvobodu, otroctví, svázanost, když nepoznali tu trýzeň. Když nepřemýšlí, co je svoboda. Když si neuvědomují, co jim umožňuje svoboda. Když je nenapadlo, jak lehké je svobodu ztratit.

Svoboda. Musím se usmát, vzpomenu si na čtvrteční exkurzi do nejmenovaného města a pivovaru. Všichni obědvali v tom pivovaru, ale protože já a mé kamarádky jsme věděli, že na náměstí je pizzérie, rozhodli jsme se, že si dáme pizzu. Koukaly jsme, jak si všichni obědnávají svá jídla a my nic. Rozhodli jsme zeptat, jestli bychom do té pizzérie nemohli "už" jít. Bylo velké, převeliké štěstí, že s námi jeli učitelé a ne učitelky, ty by nám to totiž nikdy nedovolily. Ale učitelé s tím neměli problém. Když jsme vyšli z poněkud zasmrádajícího pivovaru, rozběhli jsme se přes silnici k chodníkuk náměstí, kde byla pizzérka a křičely: Svoboda! Trochu jako blázni.. A potom jsme se začali chechtat, protože máme spolužáka s totožným jménem. Byla to malá svoboda ve velké svobodě.. Bylo to nádherné.

Svoboda je obdivuhodná. Svobodě nejde nic vytknout, protože je dílem přírody. Je přirozená. Jenom lidé dělají ve jménu svobody zločiny, jenom oni si myslí, že mají právo svobody ve svých rukou a jsou to oni, kdo se stali nepřirozenými.

Svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nevím, kdo tohle řekl jako první, ale já to mám spojené s jednou velikou moc hezkou vzpomínkou, kterou zde nebudu zmiňovat. Nemusíte o mně vědět všechno - vlastně nesmíte.

Vezmi mu svobodu, a již není člověkem, ale polním živočichem. - Jan Kollár. Proč, pro Boha a pro živé, polním živočichem? Copak ostatním živočichům nepatří právo svobody? Ochočili jsme si vlky. Vzali jsme jim část svobody a udělali z nich psy. Psi, nejlepší přátelé člověka. Heh, naivní. Možná. Ale co by řekli psi, kdyby uměli mluvit? Jsou i lidé nejlepší přátelé psa?

Beru první odstavec a další části článku zpět. Svoboda nepatří lidu.

Svoboda patří všem.

Blog zn. O mně

24. dubna 2010 v 19:42 | Avis |  Žiju
...
Píšu blog. Zn. O sobě.

Dostává mě lidská blbost a lidská naivita. Musím se tomu smát, i přesto, že dobře vím, že je to spíše k pláči. Jak tak brouzdám po internetu, abych se odreagovala od učení, dostávám se na spoustu nejmenovaných stránek, které mám sto a ještě víc chutí vyjmenovat, ale raději to neudělám. Nemělo by to smysl. "Je to jako házet hrách na stěnu." A hrachu je škoda, nemyslíte? Stejně bych nic nezměnila. Nedokázala bych nic změnit - Nikoho předělat k obrazu svému. Ani na to nemám právo. Takže jen můj názor, bez odkazů, bez obvinění.

Již na první pohled to byly stránky, které jsou na jiných vlnách než já, ale ta komunita těch pubertálních, mně tak odlišných dívek, mě naprosto pohltila. Smála jsem se tak, že jsem pochopila, jak někdo může "jen tak" spadnout ze židle. Smála jsem se té blbosti, tomu nesmyslu. Smála jsem se, ale pak so uvědomila, že to není k smíchu.

Již na první pohled vím, že já bych se nikdy neponížila na nekvalitní fotoromány bez příběhu a s růžovými bublinami.. Miliony fotek autorky, miliony "keců" a miliony mně naprosto nepochopitelných věcí. A co naprosto nechápu je to, že takových je strašně moc, což také vysvětluje ty miliony na počítadle..

Nikdy bych o sobě na internetu nezdělila tolik informací o sobě. I tak toho říkám dost a myslím, že kdyby jste měli "známé" někde v úřadech, mohli byste vypátrat, kdo jsem. Otázkou je, k čemu by Vám to bylo. Tolik práce s hledáním v profilu a čtení článků. V profilu nemám téměř nic, i datum narození jsem smazala. Museli byste přečíst hodně mých blábolů, a třeba byste někde našli větu: "Jo, dneska jsem měla narozeniny!", ale proč tolik práce, když můžete najet na stránky, kde o sobě majitelka hned všechno napíše? Proč?

Nejsrandovnější je srovnávání sebe sama s "nějakou pitomou růžovou necitelnou a webovou" Dominikou Myslivcovou. Je to tak strašně vtipné. Takový hrozný nesmysl - Srovnávat dva lidi. Nikdo to neumí a teď ještě, když ani jednoho osobně neznáte. Absolutně to nechápu a dostává mě to někam jinam, musím se tomu strašně smát. Zvláště po schlédnutí jednoho videa jsem zaprvé dostala šok, zadruhé se začatala chechtat a za třetí jsem si to musela pustit ještě několikrát. Nejvíc mě dostala věta: "Jako neodsuzujte mě, že jsem tohle video natočila. Jako to byste měli poznat sami, že jedna je blondýna a druhá bruneta"! Porovnávat lidi podle vlasů je TAK UBOHÉ. Až to děsí.

Nechápu smysl takových blogů. Nikam nevedou, nic /pro mě/ smyslného neříkají, nic nekřičí do světa, jen prostě.. JSOU. Nad takovým blogem zabijete strašně času a co dostanete? Psychické uspokojení z dobré práce? Těžko. Asi si nikdy nepoložili otázky proč blogují.

Mají vysokou návštěvnost, když jsou šikovní, nebo spíše šikovné. Jak se asi k blogu budou stavět, až budou dospělé? Zřejmě s úsměvem..

Ale myslím, že by měli někdy popřemýšlet o své bezpečnosti, o tom proč blogují.. Mohli by to udělat pro sebe, pro svojí budoucnost..

Obraz

22. dubna 2010 v 19:12 | Avis |  Žiju
Bělostná krajina utopená ve věčném Tichu. Naprostá elegance, půvab, dokonalost. Jedna z mnoha. Okouzlující, krásná. Nikdo nemůže pochopit, co se v tomto vesmíru Ticha odehrávalo. Lepší je myslet si, že se neodehrálo nic. Nemůžeme to pochopit, my, lidé z rušného vesmíru.

Ale tu najednou. První černé hvězdy vyšly a zbavily krajinu neposkvrněnosti. Krajina přestala zářit, přestala být zázrakem. Něco nového, hezkého a nepoznaného začínalo. Nový začátek. Objevovaly se další hvězdy, další černé hvězdy. Hvězdy se vpily do krajiny, staly se její součástí, zapadly a přestaly zářit.

Objevili se slabé čáry. Slabé, ukončené. Byly to veselé, hravé čáry lidských snů. Nerozpínaly se, byly slabé. To není dobré pro budoucnost krajiny. Pro budoucnost krajiny, která ještě před pár minutami byla neposkvrněná, čistá a opuštěná. Opuštěná, prázdná, bez budoucnosti. Nyní má budoucnost. Budoucnost mizernou, plnou zklamání, smutku a Konce.

Myši se rozběhly po krajině, přenášely mor, nemoci a hlavně smutek. Smutek snům, naděje. Nekonečný smutek, nekonečná deprese. Začátek konce, snad?

Déšť skropil krajinu. Nebyl to jemný jarní deštíček. Byl to bodavý, pesimistický déšť, který bral ambice, sílu žít. Bral lidem své sny, deprimoval je. Ničil je. Ničil silné lidské duše, dělal to a nevěděl proč, prostě byl. Prostě byl..

Probouzela se. Pomalu a tiše. Brzy měla naplnit lidská srdce, ovládnout je. Roztírala se do nekonečna, tam až chtěla dosáhnout. Vysmívala se slabému dešti, vysmívala se uhaslým hvězdám a iluzím myší, milovala sama sebe.
Čára zbytečnosti, závisti a nenávisti.

Roztírala se do nekonečna, pohltila krajinu, pohltila sama sebe, konec krajiny jí nebyl překážkou.. Milovala sama sebe, milovala tu zkaženost. Ona BYLA ZKAŽENOST. Pohltila celou krajinu. Krajina je nyní pohlcená nenávistí, smutkem, depresí, beznaděje a zkaženosti. Lidská srdce umírají. Stávají se kamenem. Přestávají být lidmi. Stali se zrůdami.
Konec.

Tužka se zlomila.

Autor Krajiny vstává od malířského stolu, zatahuje závěsy oken ateliéru a odchází.
Odchází do kůlny. V kůlně pod hromadou nářadí ukrývá se se pistole a náboje.

Budoucnost

20. dubna 2010 v 19:30 | Avis |  Žiju
...
Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života. (Charlie Chaplin)
Budoucnost. Ano, v budoucnosti strávíme budoucnost. O budoucnosti je těžké psát. Mohu fantazírovat, co se stane, ale k čemu mi to bude, heh?

Nikdo neví, co se stane, nikdo nemůže. Chtěli byste znát svojí budoucnost? Chtěli byste vědět, co se Vám stane zítra, za deset-dvacet let? Chtěli byste vědět, kdo vyhraje fotbalový zápas, kdo zaspí, kdo vyhraje 3.světouvou?

Byl bys šťastnější, kdyby jsi věděl, kdy umřeš? Jak, na co? Kdybys věděli, co se stane s tvojí rodinou po Tvojí smrti? Chtěl bys to vědět? Vážně? Přemýšlej.

Znát svojí budoucnost. Jeví se mi to jako blbost, jako strašně mizerný tah ve hře života. Kdybyste znali svojí budoucnost, stejně byste jí nemohli změnit. Budoucnost je to, co se STANE, ne to, co můžete změnit.
Kdyby jste si přáli vědět svojí budoucnost a vyplnila by se Vám vaše tužba, jak si myslíte, že by to vypadalo? Přišla by krásná víla a řekla by: Výborně, budeš mít tři děti, vyhraješ sportku s číslem.... a staneš se prezidentem, poletíš na Mars a nakonec umřeš smrtí, kterou si přeješ? A potom by obraz vypršel a vy byste věděli, že prožijete báječný život, budete mít tři děti, vyhrajete sportku, budete prezidentem, poletíte na Mars a umřete tak, jak si přejete... Ale hlavně, MĚLI BYSTE POSRANEJ ŽIVOT.

Přišla by víla a řekla by: Hm, velice špatný a mizerný tah. Nyní budeš vědět, co se ti stane. teď Ti to řeknu a od té chvíle. Budeš vědět co se ti snate a tak budeš bloudit po světě a přemýšlet, proč si udělal TENHLE krok, budeš přemýšlet, jestli by nešel vzít zpět, projdeš celý svět, zažiješ spoustu krutých chvil, jen minimum radosti... A nakonec umřeš a před smrtí se Ti zjevím já a řeknu: Byl to mizernej krok.

A až víla zmizí, budete bloudit po světě a přemýšlet, proč jste udělali ten krok, budete chtít ten krok vzít zpět a projdete celý svět, samozřejmě zbytečně a před smrtí tu zopakuje: Byl to špatnej mizernej tah..

Prostě totální blbost. Nechci znát svojí budoucnost. Chci si budoucnost utvořit postupně, chci ji postupně POZNÁVAT, nechci jí vědět najednou a tím to všechno hezké zkazit. Nechci být figurka, která bude předem vědět, co udělá.. A když bude přemýšlet, bude stejně přemýšlet tak, jak jí předem bylo určeno..

Pochopili jste, jak to myslím?

Avis.

Z deprese, snad? /Každopádně i nepádně krátké/

19. dubna 2010 v 19:40 | Avis |  Žiju
...

Tak nějak někde jinde. Na jiných vlnách. Mimo.
 Vzpomněla jsem si na můj druhý tábor. Někdo být nejmladší musí, a na tomto táboře to byl tehdy sedmiletý kluk. "Účastníci" táboru se k němu nechovali zrovna pěkně.. Jednou ho někdo nějak bouchl a on spadl na zem.. Ještě teď si to pamatuju. Byl tam jehličnan a on spadl k němu. Ten, kdo ho bouchl, odešel. Byl asi úplně blbej, nenapadlo ho, že by se něco mohlo stát. Tomu klukovi vyrazil dech. Když jsem tam přišla já, už neměl "přírodní barvu". Mohla to být minuta, nevím.. Zkoušeli jste někdy zadržet dech a počítali jste, jak dlouho to vydržíte? Já ano, a věřte, že půl minuta se Vám zdá jako věčnost..  Pamatuji si, jak jsem tam běžela rychle, jak jsem se bála.. Ještě že jsem věděla, co dělat, protože jedna holka na ŠVP spadla ze schodů a vyrazila si dech a tak jsem se dívala, co udělaly učitelky.

Smrt je vlastně všude. A blízko. Ach jo, já vlastně nic nechápu. :(

Dneska jsem se psychicky zhroutila. Při tělocviku se kamarádka/přítelkyně zranila. Bylo jí dobře, tak jsme poobědvali a já protože spolu jezdíme vlakem, měla jsem s ní jít a kdyby náhodou, pomoc. Ještě jsme vtipkovali. Jenomže pak to přišlo. Nechci to rozrýpávat.. Ale po pár minutách jí odvážela sanitka. Měa by být v pořádku. :( Ale já se prostě zhroutila, ani brečet jsem nemohla.. Jen jsem běhala pro věci, držela za ruku.. A říkala si, jestli se mi to jenom nezdá. Nezdálo. Říkám si, jestli jsem neudělala málo, jestli jsem nemohla udělat víc.

Lidé jsou někdy vážně hrozní.

Buď si fotili sanitku nebo se líbali na lavičkách - Jako vždycky. Ach jo.

Výkřik do... Světa ztracených věcí

18. dubna 2010 v 21:32 | Avis
Chci ji držet, chci, aby to byla samozřejmost. Chci ji vidět, chci jí mít, tu žlutou kartičku s mojí fotkou, chci zase jezdit do školy zadarmo. Nechci si kupovat každý den jízdenku, provinile rozhrabávat pokoj a ztrácet naději.. Nechci si představovat, jak se schání nová. Teď, když mi za 63 dní skončí škola a odletím do Chorvatska a vůbec, až ta žlutá kartička, která mi už zřejmě nepatří, přestane být v platnosti.

Uletěla? Chtěla ode mě víc? Co jsem udělala špatně ten pátek, snad jsem špatnou nohou vystoupila z autobusu, snad vítr vál moc silně, snad jsem byla moc mimo.

Třeba tu ještě někde je. V mém království. Proč se neozvem proč nenapíše esemesku: Ahoj, jsem pod třetí knížkou odzdola na půdě v pravém rohu? Proč? Proč jsem jí musela ztratit. Osud rozdává karty, ale my hrajeme. - Hezké, ale hrála jsem já špatně nebo jsem měla špatné karty? A prosím, jaké jsou mé další možnosti, co mám dělat, jak mám hrát?

Školní taška posté první vyklizena, prohledána, odhozena. Kdybych měla rentgen, projela bych celý svůj pokoj. Jenomže já rentgen nemám, rentgen nehledá průkazky a průkazy nepíšou esemesky. Proč? Nechcete udělat vyjímku?

A zítra zase škola. Proč, jako? Já mám starostí dost..
 Mozek zablokován, nepamatuji si nic. Všechno mi splývá, protože to dělám každý den. Nevím, co jsem měla na sobě, nevím... Nevím. Ach jo.

Musím jí najít.. Nějaké tipy od čtenáře, který si právě přečetl článek a myslí si, že mi kleplo? Díky předem.

/Hm, je možné, že mi kleplo./

Přizpůsobování se profesorům

18. dubna 2010 v 18:01 | Avis
Jak mě to napadlo? Za chvíli skončí můj první školní rok na gymnáziu a vztahy s učitely se asi tolik měnit nebudou. Ustálili jsme se, protože jsme pochopili, že se musíme změnit MY, abychom vycházeli s profesory.

Být učitelem. Zajímavé povolání. Když někdo pracuje se zubní pastou, nepřemýšlí, jak se pasta cítí a denně jeho rukama projde šílené množství např. obalů od pasty. A když je člověk učitelem, pracuje s živým materiálem, který má názor, a se kterým se pracuje dlouhou dobu. Jak je správné se k tomu postavit?
 Každý profesor je zvláštní a každý "to" bere trochu jinak. Je to trošku nefér, dalo by se napsat kruté. Ale buďme rádi, že jsme vzděláváni. ;)

Před několika dny jsme psali písemku z občanky. Byla hlášená, a přesto bylo hodně pětek. Bylo hodně jedniček, pan čtyřky a pětky. Bylo vidět, kdo odflákl přípravu. Ale někdo se snažil - Ale učil se něco jiného - Nebylo nám totiž přesně řečeno, z čeho.

Člověk si musí položit a zodpovědět otázku, co od něj daný profesor chce. Jedna má spolužačka,  co dostala pětku, se rozhodla, že radikálně změní své chování v hodinách VOB. Přizpůsobila se profesorce. V dny, kdy jsou tyto hodiny, nosí nekřiklavé oblečení, které "příliš neodhaluje", na nic se profesorky neptá, se vším co řekne "souhlasí" a neotáčí se. Ale my víme, co si myslí. Protože si to my myslíme také. A protože my nejsme jako občankářka - Bereme názory druhých.

Já začla také - Tedy myslím začla hodně. Dříve jsem to tak nebrala, ale vím, že na tom záleží. Je to něco jako příprava na život, protože život neleží u nohou Vám. Začala jsem proslovem mamce o tom, co budu a nebudu, který byl přehnaný, naivní a prostě nerealistický a dětinský. Taková nejsem - Nechci se stát kopií profesora, chci se jen líbit. Nebo spíš nechci abych se jim ne

Co jsme my, žáci, pro profesory? Když někoho povolání nebaví, odnese to nejspíš sám a lidé kolem něco, protože na pastu je zbytečné řvát. Pracovat s lidmi je něco jiného, to člověk musí umět. A když to neumí, nebo má krizi, je hodně těžké přiměřeně reagovat. Vím, ale..

Nesnáším ten den po třídních schůzkách. Je ponižující. I když se nedozvíme nic "závažného". Říkám si, jestli to není jenom přetvářka. Jdete se zeptat na pastu, jestli se při rvaní do tuby dobře modeluje. Hm, co  byste odpověděli?
"Jak se modeluje pasta jménem Petr Novák při rvaní do tuby?"
 To se samozřejmě nedá srovnávat. Ale když oni si profesoři podle všeho vždycky s rodiči tak DOBŘE rozumí..

Někdy pozoruju, že se už nic nedá změnit. Že něčemu se nemůžu namodelovat. Prostě nejde. Buď je to MOC, nebo to nejde. Něco se může zkazit v prvních sekundách prvního setkání. Něco se už taky pokazilo.

Za těch osm /hm, za chvíli to bude sedm!/ let příjdu ještě na tolik nových poznatků.. Je mi z toho trochu zle.

Avis.

Chvíle před smrtí

17. dubna 2010 v 18:11 | Avis |  Žiju
...
Život je zvláštní. Každý život má svůj vlastní vesmír, kde se tvoří galaxie, sráží planety, mlhoviny, kde se tvoří myšlenky..
A každý vesmír někdy musí skončit. Je to smutné. Organismus se vším všudy a po odchodu temné postavy, s kosou snad, zůstane jen studené tělo.
Už si neuvaříte čaj, nevyvenčíte psa, nebudete litovat, že jste nedostali prémie. Nebudete. Budou tu ostatní, kteří uvnitř svého světa, uvnitř svého vesmíru budou mít meteorit, planetku nebo celou galaxii, kde budete Vy. Ale Vy už nebudete.

Smrt. "Dobře", umřu, ale jak? Co mám jako dělat chvilku před smrtí?
Ptala jsem se taťky, co by dělal a říkal před svou smrtí. Odpověděl, že nic, protože to, co měl říci a udělat, už stejně udělal. To by znamenalo, že v životě neřídíme my nic, že život řídí všechno. Potom ale.. Není zbytečné žít? Život rozdává karty, ale my hrajeme. - Říká jeden moc známý citát. A když už víme, že náš vesmír skončí, proč neříct něco, co by utkvělo ve vesmírech ostatních a na co by si mohli vzpomenout, až jim bude nejhůř, nebo až se i jejich vesmír bude zavírat? Jasně, posledními slovami již nic nevytrhneme, ale proč nepodtrhnout něco, co jsme již udělali?Nebo co udělali jiní. xD

"Poslední slova jsou pro hlupáky, kteří toho ještě dost neřekli." - Řekl Karel Marx před svou smrtí. Ale poslední slova nejsou pro umírajícího - ten už žádná slova v příštích letech potřebovat nebude - ale pro ty, kdo přežijí. Kdo budou vzpomínat..

"Proč pláčete? Mysleli jste, že jsem nesmrtelný?" - Ludvík XIV, francouzský král, když umíral.
Hm, je zajímavé, v kolika letech se setkáváme se smrtí a v kolika letech nám "dojde", co je smrt. Třeba nikdo zatím nedokázal docenit všechno, co přichází nebo odchází se smrtí. Ale stejně žijeme, jako bychom si mysleli, že jsme nesmrtelní. Nevnímáme podněty okolo sebe, jenom se honíme za věcmi, které pro nás nemají takovou cenu, aby to stálo za to, honit se a honit.
Co si o životě myslíme?

Ideální konec? Já.. Mně by se líbilo.. Prosvětlený pokoj s velikou knihovnou, na stole mnou vydané spisy, pokoj by byl prázdný, nebo jen nejbližší lidé.. Západ slunce.. A hlavně - Poslední slovo nesmí být sbohem.. Raději naschledanou.. :) A potom bych navždy zavřela oči a zbylo by jenom tělo a jenom ty spisy. To už jsem možná trochu přehnala.

Krutý úděl.
Krásný úděl. Narodit se, žít umřít. Krásná možnost. Krásná šance. Šance.. Čeho šance? Přežít? Ano, nejdříve si neuvědomujeme, že skončíme.. Nežijeme, abychom nezemřeli, ale abychom žili. Krásná věta, krásná hra se slovy, nemyslíte? Chci napsat víc takových vět, abych mohla umřít.. S klidem v duši... Abych věděla, že to nebyl promarněný život, promarněná šance. A bylo, proč na mě vzpomínat.

Řekli před smrtí:
Dokonáno jest. - Ježíš Kristus r. 33
Je konec frašky.. (Po chvíli sotva slyšitelně) Jdu hledat to velké "Snad". - Rabelais r. 1553
Zajisté.. Opět se to zlepšuje.. Já umírám na sta dobrých příznaků! - Alexander Pope r. 1744
Nechte trávu... - George Sandová r. 1876 = nechtěla kamenný náhrobek
Krmte je.. Až tu nebudu... - G. Garibaldi, r. 1882 = S pohledem z okna, ke kterému se slétali ptáci.
Je to tam velmi krásné.. - T. A. Edison., r. 1931 = Když se probral před smrtí z mrákot.

O smyslu života

14. dubna 2010 v 17:55 | Avis |  Žiju
Často přemýšlím, proč existujeme. Někdy pochybuji, že vůbec existuji - Zdá se to divné, ale co když jsem jen existující představa, sen, myšlenka, která ve skutečnosti neexistuje? Co když je to jen představa mé opravdové Já?

Předpokládám, že jsem.

Ale.. Proč? Proč zrovna já? To mám uvěřit tomu, že žiju jen spojením genetickým informací.. Že jsem tu jen tak? Že tím nikdo nic nesleduje? Jak si mám myslet, že to má nějaký smysl? Má to být šance? Šance něco důležitého udělat, něco tu po sobě zanechat. Něco zanechat - Komu, když po své smrti přestanu existovat. Budu zapomenuta. Smutné. Pravda umí bolet.

Jestli tohle někdo hlídá, někdo sleduje.. Někdo uprostřed Země, nebo uprostřed VESMÍRU. Nebo uprostřed mě. Pak sleduje tím něco, nebo se jen nudí. Není můj osud předem zpečetěn? Narodit se, "žít" a umřít. Zanechat něco, zanechat komu? Lidstvu, které také možná nemá žádný úkol? Které žije nekontrolovatelně?

Věřím, že ŽIVOT nějaký hlubší smysl má. "Je hloupé ptát se, jaký smysl má život. Má takový smysl, jaký mu dáme. - Seneca, chytrý z chytrých. Smysl je nejspíš uvnitř nás. A smyslem života.. Je možná najít ten Smysl.

Je tu někdo, kdo rozsvítil hvězdy, vdechl dar existence planetám, usadil se a otevřel vesmír? Ten někdo, kdo přišel z tajemna.
Nebo se to prostě stalo? Stalo se TO a my máme příležitost. Příležitost poznat krásu života, smysl slova život, jeho stránky, které jsou po všech stranách krásné, jen záleží na pohledu, odstupu a proudu myšlenek.

Máme příležitost najít v sobě a jiných smysl, jít za ním, za cílem a nelitovat života. A doufat, že Smrtí to nekončí. Jednou skončí všechno, ale jak praví citát: Umřít teď? Hrůza, umřít jindy? Nic zvláštního. Bojíme se konce. Protože nechceme přestat existovat. Ale smiřme se, ono se to stane. Nebudu tu ani já, ani ty. Ani tvoje děti tu nebudou. A jednou tu nebude ani vesmír. Je to kruté, ale podle mých současných informací je to nanejvýš pravděpodobné. Ale co my víme? Víme, že nic nevíme..


Je to těžké.
Žít.
Žít správně.
Žít tak, jak si myslíme my sami, že je to nejlepší.

Duše a tělo

10. dubna 2010 v 20:31 | Avis |  Žiju
Totálně MIMO téma: Dneska jsem začala kreslit volební kampaň, takže až dokreslím, určitě všechno dám na blog, takže se těšte! :)

Duše a tělo. Tělo bych definovala jako obal duše pevně s ní propojený. Ale s Duší mám trochu problémy, a tak si pomůžu Wikipedií, kde mají všechno hezky neosobně a jasně vysvětlené:
Duše (od dýchati, dech) je velmi široký a často neurčitý pojem, který původně znamená princip života, to, čím se živá bytost liší od mrtvoly. Hezky vysvětlené, že?

Duše je silný nástroj, který, pokud nemá těla, je úplně k ničemu. Duše nemá uši, nemůže slyšet, nemá oči, nemůže vidět, nemá nohy, které by jí někam dopravili, nemá ústa, aby mohla vyslovovat myšlenky... A nemá mozek, aby mohla propojovat a ukládat informace. Takže sama o sobě je úplně vymatlaná, dalo by se napsat, že?

A proto je tu tělo.

Tělo je "hromádka" důležitého prachu proměněného v důležité orgány. Má uši, pusu, nohy, ruce.. Ale nemá duši, která by svou silou rozproudila krev, pohybovala rukama a nohama a používala mozek. Samo o sobě tělo nemůže existovat. Pouze s Duší, která drží prach pohromadě. Když umřeme, nastal čas, aby se tělo rozložilo zpátky v prach a duše odebrala "někam". Že by tam, kde slunce ani nesvítí a lišky tam ani "nepáchnou"? Duše odejde z těla a přestává být "všemocná". Tělo přestává být tělem. A stává se surovinou. Surovinou života..Přírody. Prachem.

A proto tu je duše.
Tělo je prach.
Duše je vymatlaná.

A když se spojí, vznikne život. Vznikne ogranismus. Stane se kouzlo, duše se propojí s tělem a začíná další boj. Boj přežít. Duše se propojí s tělem. Můžeme mluvit, slyšet, hýbat se.. A chápat. Můžeme vnímat podněty okolo nás a myslet si o tom své. Můžeme vypnou mozek a kopírovat ostatní. Můžeme.

Dokonalé spojení. Ale každé spojení dvou a více věcí spojené jedince vysiluje.. Proto spánek, kdy je duše částečně v oblacích či jinde, aby mohlo na okamžik ulehnout do nicnedělání. Je spojené jen částečně. A tělo se nehýbe, nemusí poslouchat tolik duši a tak jí jen "využívá", urovnává si zjištěné informace a pracuje také na částečný úvazek. Organismus celý spí, je trošku mimo.

A pak, že na světě nejsou zázraky.
Jsou, ale my je neumíme vnímat.
Neumíme, nebo nechceme?


9.4.2010 /-Není co dodat, prostě den na ho-no/

9. dubna 2010 v 23:16 | Avis |  Žiju
9.4.2010 - Jeden ze dnů, které ráda zařadím do složky Minulost..

Čekat čtyči písemky a vědět, že naděje že budete osvíceni věděním správných odpovědí je mizivá, dokáže člověka celkem vysílit. Já k tomu mohla přidat svojí ztracenou kartičku na obědy...

První písemka dopadla dobře. Písemka byla z IKT a ač z toho spousta lidí dělala velkou věc, pro mě není problém napsat správnou e-mailovou adresu a zakroužkovat, že u e-mailu je nutný předmět... Takže bych měla mít za 1, což se mi už dlouho nestalo...

Ze zeměpisu jsme nepsali, ale já se tak vystresovala, že když jsem šla na další písemkovou hodinu občanky, připadala jsem si jako chodící můmie. Znáte ten pocit? Opakovala jsem si, že vím, že Jaroslav Seifert dostal Nobelovu cenu atd., ale byla jsem ještě více nervózní.
Pokouším se zjistit, co učitelé po žácích chtějí a potom být  "vysněným žákem", byť proti své vůli. Jenomže u občankářky to nejde. Měli jsme smůlu, ona totiž "normálně" občanku učit nemá. Jenomže já se v ní prostě nevyznám.. Má přezdívku Smrtka.. Je taková temná, vrásčitá, má divné vyučovací způsoby a projevy... Jde úplně mimo mě. Písemku jsem napsala, maximálně 3 věci špatně... Hm, nevím známkovací stupnici pro VOB, takže nejhůř 5.

Nesnáším, když ve škole něco nechápu a s učivem se jde dál. A přesně tohle se děje v matematice. Jestli jsem na matiku levá, nebo učitelka/profesorka vyzařuje nějaké divné odpudivé vlny, nevím. Každopádně, nebo spíš Každovýsledkově, protože v matice se nepáduje, jsem v hodinách MA úplně mimo. Prostě vypadávám. A když k tomu přičtu hodiny, kdy chybím, nechápu nic, co jsme nebrali už na základce. Jo, zlatá třídní učitelka/bývalá profesorka. No, ty časy jsou definitivně pryč...

Písemka byla.. Věděla jsem, jak řešit mizerný 1 příklad ze 4. A ten jsem špatně vypočítala, takže mám předem plný počet bodů. Pětku. Štve mi to a neštve. Vím, že s matikou už do světa neudělám ani ďolík, ale na vysvědčení bych si ráda udržela hezkou dvojku, takže mi musí někdo vysvětlit, jakže se počítá příklad Kolik litrů je 2,blabla Ml a kolik CM je 0,07 z 234 M.. Jsem na tohle.. Já na tohle nejsem. Nejde mi to, hnusí se mi to.. Ach jo, Ach jo, jak říká moke oblíbená profesorka, matikářka.Ironie nadevše..

O zbývajících 2 hodinách jsem už bezmocně kreslila krabičku Tic Taců a tlachala o ničem a všem..
A potom se hoďku a půl honila s míček v hale.. Basket. Jsem mrtvá. Naštěstí je víkend..Uf.. :D

O smyslu blogování...

8. dubna 2010 v 21:11 | Avis |  Žiju
Tři důležité tečky v nadpisu.

Sedm set tisíc blogů na blog.cz. Je známo, že 95% jsou jen kopíráky, blogy s nevlastním obsahem - S obsahem jiných blogů. Jiných blogů, které patří do další kategorie. Do té lepší. A autor, který chce udělat díru do světa, uvede tzv. Můj zdroj a Váš zdroj. Směšné, takhle vymetat s autorskými právy. Směšné, kdyby to byl sen. Ale protože je to pravda, je to smutné. SMUTNÉ!

Když si založím blog, automaticky se svými prvními projevy a články zařadím k určité vrstvě blogerů. Je jich hodně a určují hodně věcí. Ale všechno je jenom na mě, jak se budu projevovat, jak budu psát, jak dlouhé články, jaký přístup budu mít ke čtenáři...

... Můj starší brácha (+ 15 minut k mému času narození) také bloguje. Snaží se. To v "praxi" znamená, že zakládá blogy, které ale moc dlouho "neobdělává". Vždy vymyslí, o čem bude blogovat, najde server, kde blog bude a začne kopat "díru do světa". Jenomže svět nepadá k nohám hned a ve většině případů ani po dlouhé snaze. Protože svět je svobodný...
... A nezavazuje se.. .. K ničemu..
... Svět nespřáteluje...

Každý krok, co uděláme, má nějaký důvod. Když blogeři kopírují, myslí si, poněkud hodně naivně, že jim spadne svět k nohám? A proč tak skupinově? Kdyby šlo o pár jedinců, samostatnou malinkatou vrstvičku, bylo by to k smíchu. Ale ono je jich spousta. A tak je to velká, největší skupina blogerů. A tím se to stalo normální.
Normální je strašně individuální.
Stalo se to normální a běžné. Stalo se to součástí. Je dobré, že existuje Autorský klub, který zviditelňuje autorské blogy... Já se také přihlásím, jen potřebuji tři měsíce.. :) Což bude nyní někdy kolem 15., snad?

Byli jste na blogu jakési třinácileté dívčiny, která si říká LadyVanilka, která se měří s jakousi růžovou didlinkou, která je úspěšná a má matku fotografku... Byli jste na blogu, kde jsou jakési fotoromány? Co si o tom myslíte?

Já tento styl nezavrhuji. Je to jejich vrsta, která je úplně mimo mé vlny.Nebo si to alespoň myslím. Je to jejich svět, kterému já jaksi nerozumím. Mají jedno plus. Jsou autorské. Tomu trochu rozumím. A pak jsou tu blogy, skopírované od základu, které mají v menu: Začátek blogu a Konek blogu, všude můj a váš zdroj, popřípadě nikde zdroj, články plné nečeštiny a kritiky nebo návštěvnosti.. Jednotvárná nuda - Pro mě dvěma slovy....

Ale proč to všichni děláme? Jaký vidíme v blogu smysl, proč nás to tak naplňuje..
A co naplňuje mě? Proč mám svůj blog? Proč nedusím myšlenky v sobě, proč nemluvím místo toho sama se sebou, celé dny?
Protože musím. Protože je to můj koníček. A tak trochu moje závislost..

Já jsem se o blogu dozvěděla od přítelkyně, která s blogem má s blogováním a psaním obecně dlouhou zkušenost a taky má sen vydat vlastní knihu.. Koukáme stejným směrem jinýma očima. Já založila blog, začala psát o Životě, Smrti, Narození, Budoucnosti a o sobě, a dařilo se mi. Byla jsem šťastná za to Vážně nevím, jestli tohle není spřežka... A nemělo by to tím pádem být napsané dohromady. ,kam můj blog míří. On totiž nemířil tam, kde slunce nesvítí.

Blogovala jsem, ale po roce změnila adresu. Řekla jsem o blogu moc lidem kolem mě. Zajímalo by mě, jestli to není začátek nějaká "nemoci". Izoluji svoje myšlenky a názory na okolní svět od lidí, na kterých mi záleží. Proč? Brácha o blogu ví, ten mi nevadí, ale rodiče.. Mohla bych napsat, a právě to činím, že jsem v pubertě a začínám se osamostňovat. A možná je to tím...
... Ale možná taky ne...

But I know
Ale já vím, že zadržovat myšlenky by nebylo správné.

Přemýšlela jsem, jaký smysl má blogování, protože i kdybych blogovalal celý život, pár měsíců po mé Smrti by blog smazali... Chci si koupit to, že bude moci zůstat. Nechci, aby myšlenky byli navždy smazány. Zapomenuty.

A to stejně budou. Slova jsou zapomenuta, papír se rozloží, knihy navždy zapomenuty budou, internetová síť bude jednou minulostí. Ale ze všeho nejdříve se minulostí staneme my. Je to naše budoucnost. A pokud Smrt není Koncem, pak Budoucnost sahá dál...

Mořský koník 2010

8. dubna 2010 v 16:52 | Avis |  Žiju
Vy, kteří mě znáte až z tohohle blogu a neznáte (tím pádem) můj blogový rozjezd (blogovala jsem ještě dva roky jinde), nemůžete vědět, že mám psoriázu. Musím Vás zklamat, není to nakažlivé. Jsou tam jiné faktory.. Dedičnost.. Bla,bla.. Vlastně je to stejně jedno, tohle jsem psát nechtěla. Nechtěla jsem ze sebe dělat chudáčka ani prašivce. :D Za to se nepovažuji. Nechci, aby smyslem a náplní mého života bylo tlachání o tom, jak jsem na tom zle. Mám jenom něco, co nemají ostatní a co se proto nedá označit za normální, a protože se stav tohoto lepší (skoro jenom) u moře, jezdím na ozdravné pobyty nesoucí právě název Mořský koník.

Mořský koník je pro chronicky nemocné děti, pojištěné u VZP, více TADY, na stránkách Mořského koníka. Pobyty jsou třítýdenní, v Řecku nebo Chorvatsku...
Rekrutují se ale úspěšně i zdravé děti (edit 2011: no, evidentně občas i děti neexistující :D), takže dochází k prima chvílím, kdy tyto - vzhledem k okolnostem trochu nešťastně a směšně - konfrontují ty nemocné, cože to mají za problém, že berou prášky, mají fleky na kůži apod. :D

Již minulý rok jsem jela na Mořského koníka, kterého pořádá VZP. Byly to pěkné dny. Proč? Ne, že by pobyt byl taková extáze, to tedy ne, ale ta izolace od běžných dnů a dalších běžností byla skvělá. Nadto je to taková poučná lekce. O lidech.

Měla jsem vedoucí, která tam byla jako na dovolené, nic jí moc nebralo a myslela si o nás své, nebo se tak alespoň tvářila. Na vedoucí ale záleží překvapivě málo.

Minulý rok jsem tento rok tento článek napsat prostě MUSELA, ale tento rok jsem docela přemýšlela, protože pochybuji, že se ozve někdo z "mého" turnusu, ale zkusím to, když se minulý rok nasbíralo pár reakcí..

Pokud jedete poprvé, můžete se mě na cokoli zeptat ohledně MK, odpovím i třeba na e-mail nebo do komentářů, budete to mít přímo od účastníka.

Na jaký turnus jedete?
Já na druhý do Chorvatska.