__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Únor 2010

Dno (již zveřejněné)

28. února 2010 v 20:00 | Avis (Smutná...) |  Žiju
Sedím u sebe v pokoji, poslouchám Nohavicu, je mi smutno a chce se mi brečet. Prožila jsem báječný víkend bez problémů. Ale nebyl tak báječný. A já jsem zase vysílená. Opět.
A zítra mě čeká škola. Opět. Docela mě štve. Asi bych potřebovala psychologa. CHCI se někomu vyříkat. Ale nemám koho. Ve škole ještě nemám natolik spřízněnou duši. Doma taky nepřichází nikdo v úvahu..

Ale já se směju! Dělám vtípky, žiju. Ale pak se probudím a začnu pochybovat, jestli.. žiji. Možná je to jen tím, že moc přemýšlím. Mám chuť dělat kotrmelce do schodů, Brečet u krásného jezera a potkat někoho kdo mě bude chápat. Přítelkyni. Chci se stát vlkem v tlupě.. Chci se stát opravdovým členem nějaké skupiny.. Vezmete mě někdo?

Uzavřená. Sama, smutná, v krásném, radostném světě plném zlých a usměvavých lidí. Proč? Jako by mi NIKDO nerozuměl.. Osamělá na tomhle světě plném lidí. Co je to za stav? He, sama netuším. Snad časem to zjistím..

Všichni jsou tak daleko. Je mi smutno, opakuji, SMUTNO. Všude vidím špínu. Je to má proměna..

V Praze jsem byla optimistická, veselá a šťastná holčina. A Teď? Utahaná z ničeho, pesimistka. Vyprchalo ze mě takové to krásné. Málo slov je na světě. (To se v jedné písničce taky zpívá.. Ty ptáš se mě - Právě z CD Ikarus od Nohavici.. :))

Málo slov, nebo málo energie řečníka? Řečníka, který je plný emocí?
Chtěla jsem moc, nedostanu nic. Přála jsem si, nedostala jsem..

Ale víte co? Ještě to není tak špatné! (Jen přišla rychlejší písnička - Ikarus z CD Ikarus od Nohavici..) Ještě se umím smát, umím žertovat. A umím doufat, umím si přát.

A víte co? (Podruhé)
Přeji si, doufám, žiji...

Zhnusena

15. února 2010 v 19:39 | Avis |  Žiju
Milá X,
je mi smutno. Má duše strádá. Nemyslím si, že tohle je život.. Protože svět se zbláznil. Zvykli jsme si na pohodu, komfort.. Myslíme si, že život je "štěstí", ale co to je, to naše štěstí?? Naivní peníze, za které můžete mít všechno? To přece není život...

A nebo ano?? Je tohle život? Ne, tohle není život. Tohle je prázdnota. Ticho, smutek. Smutek bez pláče. Selhal zákon - Naděje umřela a já ne. Žijou všichno. A doufají. Ale naděje to není. Chce se mi napsat: Sbohem, ale nedokážu to. Jsem slabá. A doufám..

Nechápeš? Představ si Zemi bez lidstva. Holé pláně, zvířata, slunce. Vichřice, hurikán, sníh, mráz..
Ráj.
A otevři oči. Vidíš Zemi, s lidstvem. Přeplněné silnice, umělost. Pohoda, luxus?? Tady slova nejsou potřebná. Kdo má oči dostatečně spojené s mozkem a mozek s očima, má šanci pochopit. (Pokud nepoužívá růžové brýle nebo příliš silný parfém..)

Jsme také zvířata. Nemá cenu říkat, že jsme něco víc. Byli jsme, možná. Ale zklamali jsme. Sami sebe i přírodu. Myslíme si, že jsme vládci. Ale jsme zvrhlíci.
Neměli bychom tedy říkat zvířatům lidé? Ne, už jsme jméno lidé přisvojili nám. Lidstvo..

Co jsme? Proč jsme takoví, jací jsme... A proč nejsme jiní?

Nikdy nebudeme jiní. Zničili jsme tuto planetu. A ničíme pořád. A chceme se rozvíjet - Chceme ničit i jinde. A jedinec s tím nic udělat nemůže. A myslíme si, že je to normální. Přitom tady není už nic normální. Všichni se potýkají s námi a my sami se sebou. A myslíme si, že peníze jsou "něco". Jenomže on je to jenom potisknutý papír. Nic víc.

Jenomže pro nás něco znamená. Komfort, pche. Zakládáme nadace pro zvířata a myslím si, co jsme. Jací dobří..

Jako bychom dávali zvířatům něco víc. Něco navíc. A přitom je obíráme. A všichno jen bezmocně říkají: Buďte rádi, Vy to ještě nezažijete. A co? Konec? Tohle je Ticho. Ticho před bouří.

(Proč přikládat přání pěkného zbytku dne??)

Pomsta učitelům

15. února 2010 v 17:25 | Avis |  Žiju

V tomhle článku budu mít asi trochu problém vyjádřit, co doopravdy cítím a myslím si o tomhle tématu..


Autor skupinu ruší, přečetl si článek na novinky.cz. Na jednu stranu chci výbušně reagovat, na druhou ho chápu. Co bych asi udělala já? Hm.. Na první pohled mi to přišlo jako dobrý vtip, ale když jsem skupinu více prozkoumala. Po shlédnutí videa, kde byla normální hodina. Žáci tam skoro všichni spali a učitel něco nesrozumitelného koktal.. A někdo to MUSEL točit..

Takoví jsme. Může se nám dostat vzdělání a my takhle...

Ale přesto jsem naštvaná. Mám chuť taky nadávat na učitele, idkyž ne sprostě.... Takže to chápu.

Vlastně nevím, co chci napsat.. Mám v tom nejistotu. A proto se divím, že ten článek píšu a ještě víc - že ho dopíšu..

P.S - Proto nepatří k nejdelším...

Ples.. - Svobodně jste se rozhodli, že ztratíte svobodu...

12. února 2010 v 17:16 | Avis |  Žiju
Asi nejsem normální. Chvíli mi trvalo, než jsem vymyslela, jak začít tento článek, pořád jsem si musela vybavovat ples... Byla to nádhera..

Před odjezdem autem na místo konání jsem byla strašně nervózní a měla špatnou náladu. Chtěla jsem ještě napsat sem, ale nebyl čas.. (Ostatně kdy je, měla bych si trochu uklidit pokoj....)

Oblékla jsem, s pomocí mamky, své modré, dlouhé šaty, kriticky, ale úplně vážně jsem poznamenala, že budu stejně nejhnusnější... Cesta proběhla v pořádku, naše auto nezapadlo a já tak přijela těsně v domluvený čas, totiž v 5:45..


8.2.2010 - No fůj..... (Aneb ze školy z "laborek")

9. února 2010 v 20:20 | Avis |  Žiju
Včera jsem sem chtěla napsat, že tento týden bude super. Nevěděla jsem ale, jestli bude super pozitivní, nebo negativní...
  1. Máme tento týden laborky, což je špatné znamení.. Ale měli jsme mikroskopovat plísně, takže jsem se těšila..
  2. Je ples... To bude tanec.
Nevyspala jsem se zrovna skvěle, vstávala jsem pozdě a na vlak jsem dobíhala. Bohužel, je první den v měsící, což znamená, že si musím koupit jízdenku. Kupuji si na celý měsíc. Zachytla jsem ale úplně mimo průvodčí, která mi dvě minuty naťukávala jízdenku, ba chtěla mě i "mírně seřvat", ale nakonec jsem jí řekla, ať mi teda dá jízdenku jenom tam a jenom na dnešek.

Průvodčí zafuněla a začala opět ťukat.. Jedna minuta do odjezdu, něco hlásí, neslyším, půl minuty... Konečně mi podává jízdenku.. Běžím, lidé na nástupišti pořád jsou.. DObíhám ke skupince "naší třídy". Dnes jsme tady všichni o "trošku" dřív, protože jsme měli cvičit na ples..

Honila jsem se zbytečně...

Smrt, podruhé

6. února 2010 v 10:00 | Avis |  Žiju
Jak vypadá smrt?

A existuje vůbec?. Ano, smrt ano. Ale Smrt? Možná.
Jak vypadá? Seděl jsi v obývacím pokoji. Popíjel jsi čaj, četl sis a smál ses. Byla neděle, seděl jsi v křesle, popíjel čaj a četl noviny. Na okenní rám dosedla vrána. Bílá vrána.
A pak přišla ona. Zaklepala na dveře. Dutý zvuk Tě drásal do uší, vyhnal Tvojí duši z ráje. Nic jsi netušil. "Dále!", řekl jsi a netušil, komu jsi odpověděl na klepání, které Tě vytrhlo z přemítání a pohody. Do Tvé duše se tiše, jako soumrak každý den, vkradl strach.
Vešla. Dlouhé černé vlasy se jí kroutily kolem širokých ramen. Probodla Tě svýma bezednýma jako uhel černýma očima. Otřásl ses.
Měla na sobě černé šaty. Zděsil ses, byla bosá, její vychrtlé nohy vypadaly děsivě.
Proč ses nezeptal, proč přišla? Proč? Odešel jsi s ní, neodporoval jsi, když Tě vzala za ruku. Neucuknul si, neprotestoval. Vrásky na obličeji, pohublá? Ne? Zbylo po Tobě prázdné křeslo, nedopitý čaj a otevřené noviny… Odešel jsi… A mně, bílému holubovi, nezbylo než odletět otevřeným oknem.

Smrt. Přijde pro každého. Tak krásná vymyšlená postava… Budu se jí zaobírat hodně dlouho, připravte se na to..
O smrti přemýšlet v mém věku není obvyklé. Jsem divná? Ha, ha, ha… Ano.. Prostě mě to baví, dává mi to moc věcí. Nechci život jen tak proběhnout, jako když někdo "spěchá na WC". Chci si ho užít. Pochopit smysl a podstatu žití. Chci vydat své myšlenky. Chci je sdělit ostatním. Chci znát Váš názor, ten mi dává další inspiraci a myšlenky. A chtěla bych, aby "tohle" ze mě nikdy nevprchalo. "Tohle"? Ano, dar takhle přemýšlet. Prostě se zastavit, poslouchat ticho. Zaletět si na Mars, Měsíc. Nabrat vzduch do plic. Vykřiknout si v duchu a jít. Jít dál. Jít dopředu. Pomalu, ale jít. A koukat dopředu, dozadu, vedle mě.