__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Leden 2010

Prohlašuji úterý, dnem za dobrou snídani a o to horší den

20. ledna 2010 v 18:16 | Avis |  Žiju
Je úterý. Již to je špatná zpráva. Dnes ráno jsme měli nacvičovat "předtančení" na ples. Ach jo.. Byla to sranda... Ale musela jsem být již v půl osmé před školou, o hodinu dříve, než normálně.. Ano, škola nám začíná v půl deváté. :o)

Což v podání mé cesty znamenalo stát v pět. Samozřejmě, podcenila jsem ČAS. Letěla jsem na autobus, samozřejmě zbytečně. Autobus měl čtvrt hodiny zpoždění. Vlak jsem naštěstí stihla, ale samozřejmě jsem si nesedla. No co, dvě stanice.

Sebestředně

17. ledna 2010 v 10:00 | Avis | 
2017
"Viděla jsi film V hlavě? Opravdu mi v něčem připomínáš Smutek."
Tak mi to řekl jeden dobrý kamarád. Pádný důvod se na ten film podívat. (Navíc se pak překotně ostatní navzájem rovněž identifikovali do dalších postav, končilo se u rozverného: A ty jsi ten přihlouplej slon.)
Sadness: Crying helps me slow down and obsess over the weight of life's problems.

Joy: Sadness, you nearly touch a core memory. And when you touch them, we can't change them back!
Sadness: Oh, I know. I'm sorry. Something's wrong with me. I… it's like I'm having a break down.
Joy: You're not having a break down. It's stress.
Sadness: I keep making mistakes like that. I'm awful.
Joy: No, you're not.
Sadness: And annoying.
Joy: They, well, uh, you know what? You can't focus on what's going wrong. There's always a way to turn things around, to find the fun.
Sadness: Yeah, find the fun. I don't know how to do that.
Joy: Okay. Well, try to think of something funny.
Sadness: Um. Oh, remember the funny movie where the dog dies?
Joy: Oh, yeah. That's not…

No. Co říct víc. Snad ani ne to, že Smutek nakonec zachrání situaci a výrazným dílem se zapříčiní o dobrý konec příběhu, jako spíš to, že mě ten snímek položil a vůbec jako jediný film (!) rozbrečel.
Příliš dobrá a výživná lekce o vnitřním světě a roli smutku v něm. Nebo dokonce přímo vyobrazení (prvků) deprese. V animáku pro děti. To nečekáte, a proto snad pak ten brek.

Vzhledem k tomu, že tento blog z drtivé většiny píše právě můj S/smutek, tak mi přišlo relevantní se s tím svěřit. :D


2014
Jsem ta s chutí adekvátně velkou vzhledem k věku po absolutních pravdách a pravdě obecně. Se sklony k výzvám, přímočarosti a humoru bez servítek. Osoba bez odpružení snad s malou mírou (o)pruzení. Se studenýma nohama a rukama. S malým rozhledem a (kompenzující?!?) snahou vy(n)dat ze sebe vše. Hledající si definice ve výkladovém slovníku. Dělající domácí úkoly dost často doma. Nejspíš nudná. Dumající a okounějící.
Bezbariérová překážková dráha. Bez viny vinná a naopak. Bez smyslu pro orientaci a se sklony měřit jenom jednou nebo rovnou řezat. Cíťa. Ťuňta. Hlupák. (Někdy) kráva.
Se spoustou otázek, které klade kolem jako zoufalá zvířecí samička vajíčka. S odpověďmi, které se nedají použít a které jí o to připadají krásnější.
S cíli a nevymodelovanou představou, kde budu za deset let. Zatím jsem spokojená už jen s uspokojivou pravděpodobností, že za deset let budu. :)


2012
Těžko do pár řádků vtělit sebe sama, když ani nevíš, kdo bude Tvoje řádky číst a co od nich bude čekat. Vždyť o mně nepotřebuješ vědět vůbec nic. Už každé souvětí tady jsem já, ale chápu, že jestli jsi tady, asi čekáš trochu koncentrovanější představení.

V listopadu mi bude patnáct. Čas sice nejde vrátit, ale už teď si chvílemi horoucně přeju, aby šel. Aby tu byla znova listopadová noc, kdy přicházím na svět a abych si všechno mohla prožít znovu. Ale ne, nemyslím, že bych byla uvězněná v minulosti. Pracuju s tím, kým jsem teď a takovou se mám snad ráda, nebo jsem se sebou smířená.

Abych nezanedbala koncentraci informací, jmenuju se Šárka, chodím se vzdělávat na nejmenovaném osmiletém státním gymnázium, co bych chtěla dělat potom, nemám tušení a zatím se tím až tak moc nenervuju, akorát nad tím přemýšlím. Víc a víc.

Mám ráda úsměv Keiry Knightley, sobotní rána a páteční večery, kvetoucí slunečnice a podzim. Chvíle, kdy mi někdo řekne, že mě má rád takovou, jaká jsem a myslí to vážně. Chvíle, kdy něco dokážu a vím, že jsem si to zasloužila, protože jsem do toho dala všechno. Chvíle, kdy něco nedokážu, ale mám dobrý pocit, protože jsem do toho dala všechno.

Ráda čtu a když říkám čtu, tak myslím úplně všechno. Jsem hltač příběhů i konců, odstavců i vět. Svojí první knížku jsem dostala na konci první knížky, strašně se mi líbila a byla jsem na ni hrdá, jmenovala se "Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka". Zhltla jsem ji celou při dlouhé cestě vlakem za babičkou do Orlických hor. Vzpomínky...

Umím být dost nervózní a nevěřím na pravděpodobnost tak moc, jako na výjimky. Umím být pěkně nemožná a naivní, hloupá i mimo. Nerozumím si s tátou a mám chuť převalit to do roviny, že on si nerozumí se mnou. Má depka je pěkně tvořivá a s chutí křičet do světa. Trochu se bojím štěstí, deziluze a dobrých konců. Smrti a chvíle, kdy si na mě všichni ukážou prstem a označí mě za vinou, chvíle, kdy budu sama, úplně a trvale.

Dost často jsem smutná. Nesnažím se tu smutnost potírat, ani mě nemrzí, patří ke mě a je mnou. Je tím, co přemýšlí, přijímačem myšlenek a plátnem, na které můžu kreslit. Možná to není smutnost, spíš pracovní, trochu odbarvená vrstva, která mě dělá šťastnou.

Věřím, že smrt je koncem a mám ráda naivní bláboly, krásné věty neaplikovatelné na "opravdickej svět", jako že pravda vítězí, zlo je pokaždé poraženo a láska přes hory přenáší.

... Co prozrazovat víc?