__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Ztracena v uličkách vývojové lahůdkářství

6. června 2017 v 20:26 | Avis
Úplně jiný kamarád, úplně jiné místo v úplně jiném čase, ale totožné svěření se: při rekonstrukci jsme pod kobercem objevili Rudé právo.

Déjà vu.

Myslím na psa, který pudově rozzuřen vytrhal parkety, aby mohl lapit, vyhodit do vzduchu a ještě v letu plně zakousnout potkana, kterého cítil pod nimi. Chci se úplně stejně střemhlav vrhnout k podlaze a rvát každé jednotlivé vlákno svého koberce a bez odkladů obnažit, co je pod ním. To chci, jenže v tu chvíli jedeme velmi civilizovaným způsobem tramvají, a když před mýma očima psí čelist osazená krásnými, sklovinou vyleštěnými zuby konečně obejme najednou víc než kdy jindy hmotné tělo hlodavce, povídáme si už vlastně o něčem úplně jiném. Já již tímto jiným žiju, obraz psa i mě samotné na podlaze zůstává pouze obrazem a neškodně se rozplývá…

Ale téma vývoje se mě drží. Vývoj pro mě nikdy nebude jen suchopárná (samozřejmá, očekávaná a předvídatelná) přeměna něčeho v něco, nýbrž právě i šťavnaté pozadí, podloží všeho současného - tiché a bohužel mnou povětšinou nepovšimnuté.
Jako ta vrstva pod kobercem.

Roli vývoje podceňuji a naopak naivně přeceňuji současný stav věcí (zdá se mi téměř "nadčasový" a s patentem na dokonalost… směšná iluze přítomnosti jako čehosi trvalého a nadřazeného).
Pobavila jsem se třeba tím, jak jsem měla za velmi vzdálenou dobu, kdy měla auta vnější zrcátka pouze na levé straně.
Umístění zrcátek na obou stranách vozu mi přišlo a vlastně pořád přijde tak samozřejmé a elementárně přirozené, že se zdráhám věřit, že vůbec muselo být otázkou vývoje.
Ukázková chyba zpětného úsudku, Šájo.

Mrzí mě, že jsem tak… uvězněná ve svém synchronním dívání se na svět. Přitom se ani nedá říct, že bych měla k synchronnímu pohledu lepší předpoklady - jen je to pro mě jednodušší. Dívat se kolem místo za.
Přitom diachronní řezy umí být tak obohacující. [A pro mě budou vždy vyloženě luxusní záležitostí, protože přestože se dá řezat do všeho, já do všeho řezat nedokážu, takže se velmi těším každou malou těžce vydobytou dávkou.]

Abych zůstala u aut, vezměme si nešťastnou nehodu policejního BMW i8.V původní zprávě stálo, že vůz sjel z komunikace a následovala srážka se stromem.
Srážka se stromem není bohužel nic neobvyklého.

Až v osmnáctém století ale najdeme odpověď na otázku, kterou si neklademe, ačkoli by nás při míjení četných pomníčků u pat stromů kolem silnice mohla a snad i měla napadat, totiž: Kde a z jakého popudu se tu ty stromy vzaly?
V působivé zkratce za to může Marie Terezie. Panovnice, jejímž výročím narození jsme v květnu žili podobně jako zapůjčeným BMW, patentem nařídila výsadbu ovocných stromů podél silnic. Stromy - němí poskytovatelé stínů, nástroj modelování krajiny, způsob hierarchizování cest, koneckonců zdroj ovoce a dřeva… Stromové aleje začínaly myslím být tehdy trendy i tak, ale nařízení jim pomohlo ke slávě věčné - nebo přinejmenším trvající ještě v době, kdy už důvody pro zavedení alejí pominuly. A dokonce se obrátily naruby - trny proti současným potřebám.

Rčení, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, mě dříve iritovávalo. Nechápala jsem ho správně. Není přece vůbec divu, že to, co sloužilo před třemi stoletími, už dnes sloužit nebude. A dokonce to bude překážet. A to třeba i nehorázným způsobem.
Zásluhy stromových alejí jsou pryč. Ale stromové aleje ne. A tak je tu trest: všichni mrtví s pomníčky u pat ovocných stromů pečlivě rámujících silnice.

Je přitom fascinující, jak velké zlo zel se mohlo stát z požehnaného původně ochranného opatření, jak velké nebezpečí, a přitom vzniknuté úplně samovolně a nepozorovaně. Stromy ve stromořadí mají mezi sebou takové rozestupy, že při vyjetí ze silnice je téměř nemožné se do stromu nestrefit, a zároveň úhel, pod jakým má auto šanci ze silnice vylétnout, připravuje střetnutí se stromem v nepříznivém scénáři pro cestující.
… u 15-20 % smrtelných nehod asistuje strom. Třeba ve Finsku nebo Švédsku mají stromořadí v bezprostřední blízkosti silnic zakázaná - ale nedokážu říct, jestli je to jednoduše tím, že tam neměli Marii Terezii, nebo tím, že se s dědictvím své tamější Marie Terezie již stihli vypořádat - tedy při výměně koberce vyměnit i vrstvu pod ním tak, aby všechny vrstvy podloží byly spolu v souhře a harmonii.

Jenže takové vypořádání a taková výměna vyžaduje silně pragmatický a souhrnný přístup, zároveň exaktnost a rozum. A ještě přesvědčení, že je toto vypořádání se správné, a víru, že je rovněž možné.
Ať už jde nakonec v první řadě o vývoj a jeho roli, minulost a její právo na zachování nebo současnost a právo na její dominanci, já zákonitě ztroskotám ve svých úvahách na tom, že zde mám svou slepotu, netušení vrstvy pod kobercem a sladce jemný synchronní pohled plochých popisů, svět obstarávání, koneckonců i tu už jen nezaznamenatelnou vidinu psa trhajícího parkety, plynule jedoucí tramvaj a vlastní program na odpoledne.

Ztroskotám na svojí průběhovosti, slabosti a omezenosti, což mi nepřipadá zase tak zlé. Ztroskotat na nich znamená ocitnout se zpátky na původním ostrově. Na dobrém ostrově, kde se také žije a kde se dá vydobýt solidní štěstí a kde stromy kolem silnic jen nevinně propouští svými korunami hřející paprsky na tváře řidiřů a hrou střídavě se objevujících stínů řidiče střídmě unavují...
 

Skromný lup z vývojového lahůdkářství

1. května 2017 v 18:49 | Avis
Jeden z nejstarších domů toho města stojí blizoučko náměstí a na první pohled se zdá být nehorázně drzý. Vystrkuje jeden ze svých rohů z hlavní uliční fronty a bez cavyků jím zabírá podstatnou část důležitého chodníku. Vyhání tím chodce k autům na velmi frekventovanou silnici.
Ve svém konání si navíc počíná vyloženě rozmazleně - z chodníku nechává nedůstojný obrubník (připomíná tím lidi, kteří nejedí okraje pizzy a vůbec nechávají směšné zbytky, jako by takové úplné nedojedení mělo nějakou hodnotu).

To město moc neznám, takže mu poprávu mnoho nerozumím, ale tento úsek mě baví. A to ne proto, že by mě bavilo pozorovat obcházení bolavého místa, věcné a věčné, nebo že by mě tolik bral fenomén překážení (i když obojí pro mě umí být jímavé, to přiznávám).
Baví mě důvody, které za tím vším stojí a které nejsou vidět. Nevyřčená a jen tiše a až nepatřičně pokorně přítomná opodstatněnost. Dřívější opodstatněnost, dnes již okoralá a dokonale historická.

To město bylo a je městem průchodů - vzniklo u výhodné cesty a s průchody vždy sílilo i scházelo - a popisované místo je toho důkazem. Zmiňovaný "drzý" dům hrnoucí se do vytížené komunikace byl totiž váženou budovou mýta.
Díky němu a tomu zúžení kdysi město rostlo stejně, jako se dnes kvůli němu zařezává samo do sebe.

Je to epesní.

To dříve případné nyní vyloženě překáží a současnou optikou se téměř nedá pojmout. Potřeby i způsoby využití se příliš změnily.
Možná je vývoj vůbec jediným klínem mezi minulostí a přítomností.

Kamarád při rekonstrukci obýváku (shodou okolností v tom samém městě) našel pod kobercem Rudé právo. Pochopitelné, ale neuvěřitelně groteskní. Máme být a cítíme se být generací zproštěnou zkušenosti s dřívějším nedemokratickým uspořádáním. A jsme přitom vychováni lidmi, které formovala, ještě nám nejsou odcizené tvary třeba komunistické architektury a doma po večerech nevědomky šlapeme po dobovém tisku, který symbolicky dělá podloží jinému povrchu (v tomto případě v doslovné rovině koberci).

To vzájemné zakousnutí minulosti a přítomnosti do sebe přitahuje pozornost. Umí bolet na obě strany - ať je něco už pryč (potřeba mýta) nebo ještě pořád přítomné (stopy po doteku komunismu). Ale vždy je to bolest subjektu, nikdy ne bolest objektivní a obecně platná, že?

Tolik zhruba k libůstkám žití v prostoru, ve kterém je čas, respektive vývoj.

... měla bych se možná se zde nahlíženým městem vzhledem k vlastnímu vývoji loučit, ale necítím potřebu takového rituálu a město ho již tuplem nevyžaduje. Je přece hrdým městem průchodů a s odchody počítá, příliš ho nedrásají.

Umí se nakonec vyrovnat i s mnohem většími změnami než s přelivy lidí...
Prý bude úzký chodník v ulici s budovou mýta letos v létě rozšířen.

Zakulacení chutí a ohlédnutí za šťastně ztraceným božstvím

22. dubna 2017 v 23:53 | Avis
Chutě se zakulacují.
Asi to má co do činění s dospělostí nebo spíše tím stavem dovršenosti vývoje v určitých ohledech - tedy tím stavem, který se necítím označit rovnou za dospělost, ale který mě k ní nejspíš výrazně přibližuje.
Diagnóza: dovyvinutý aparát.

Má to své nepopiratelné kouzlo. I nevyhnutelnou cenu: všechno ostatní to o kouzelnost obírá.
[Třeba noci. Bývaly zapovězeným, slepým místem, kde se po úderu půlnoci mohlo dít cokoli. Bývaly. Dnes už jsou viděné a objevené. Byly s pomocí dovyvinutého aparátu prozrazeny a připraveny o veškerá tajemství.]

Obzory jsou široce rozevřené, zbývá už "jen" je nasycovat. Přiblížila jsem se své maximální možné míře dosáhnutí na svět: a to jak fyzicky (dosáhnout na poličky ve výšce), tak mentálně a psychicky (dosáhnout na pochopení a to pochopené unést).
Jiné už to nebude. Toto je konečný pohled a svět jím nazíraný je světem konečným.

Navíc tak, jak se nyní jeví svět mně, se jeví všem ostatním lidem ve věku dospělosti (tedy těm, kteří mají taktéž dovyvinutý aparát). Svým způsobem teprve teď žiji ve světě společně s nimi - s lidmi.
Není mi již vlastní dětská optika, která se světu učí a teprve tím k němu přichází (a dítě je proto samo, samo ve svém pohledu na realitu a tedy i v realitě samotné). Nepřísluší mi parciální vjemy, magická interpretace světa a konečně ani na ten nadřazený a ochraňující princip v podobě rodičů a jejich patentu na vědění.
Nepřísluší mi, neboť patří k vývoji, který se mě už netýká.

Ano, mohu vidět pouze částečně, vysvětlovat si něco velmi naivně nebo vůbec a nárokovat si přítomnost někoho, kdo by schvaloval a dozoroval mé úkony. Nepochybuji, že vše minimálně někdy dělám. Jenže mé chování v takovém případě nepohání raná fáze vývoje, nýbrž omezenost jeho fáze vrcholné.
Zjistila jsem, kde končím. Kde je hranice mých možností, schopností a vlivu. A tehdy jsem přestala být bohem.

Bohem jsem byla, když jsem byla dítětem - opět jsme u toho; dítě je samo, samo si vším a tedy i bohem.
Teď jsem ale konečným člověkem a na svoje božství již nemám. Jednak na něj není místo, protože se prostě nevejde do světa, v němž jsou i ostatní. Dále na něj nejsou síly, protože ti lidé žijící ve světě se mnou mají své vlastní síly, což limituje síly moje.

Za bytím konečným člověkem ale neshledávám slabost, nýbrž naopak sílu a lehkost.
Popořadě:
Uf, nejsem bohem.
Uf, nikdo není bohem.
Uf, je tu mnoho dalších lidí a všichni jsme na tom úplně stejně. Úplně stejně neodhadnutelně a smýkatelně.
Uf, mám dokonce bližší představu - a je oprávněné se domnívat, že ne scestnou -, jak na tom všichni jsme, co je vedle nás, v nás i mezi námi. Jsem schopna to ve zdravé a potřebné míře věrohodně poznávat a uchovávat v paměti.
Uf.
Hurá!

Chutě jsou kulaté. Plné.
 


Je hašeno, co mě pálí

15. března 2017 v 22:15 | Avis
Je to úžasný rok a tak užasnu. Nestrojeně a plně, úžasem naprosto nerozčesaným.

Nechávám svou momentální životní fázi, aby mě táhla s sebou. Vděčím jí nejvíce asi za to, že mě odvádí od snahy vším se příliš vědomě zabývat a naopak mě přivádí k subjektivnímu prožitku sebe sama v různorodých situacích. Učí mě zdravé, potřebné míře vnitřního hulvátství, aniž by mě zbavovala jemnosti. Burcuje k sebeustanovení a k nezpochybňování se (bohužel aniž by k tomu dávala návod). Slibuje to 'potom', ve které doufám, motivačním tónem, z kterého je cítit 'brzy'. Riziko neúspěchu přitom mateřsky opomíjí a přátelsky marginalizuje racionalizací. Mluví o klidu. Rozvaze.
A zároveň stihne uvolnit, naplánovat příjemně většinu času a ještě mi povědět o kácení stromů v hospodách, kupování jednoho buráku ve velkých obchodních řetězcích za 0 Kč a podobných srandách.

Mládí je silná zbraň.
Dospělé mládí je epicky silná zbraň.

Jak těžké je jednodušeji

9. února 2017 v 23:45 | Avis
Byl tu delší dobu mnou nezaznamenán. Ale už je ten požadavek na zjednodušení a srozumitelnost (všeho a pro všechny) zřejmější.
Volání, abych zůstala na místě, kde se mi ještě dá rozumět.

Možná to chce návrat k deníkové formě. Vyprávění, víc nezpracovanou a myšlenkami nezničenou všednost, pokus o alespoň slaboučký odpich prózy. Zkusíme to?

Středník

5. února 2017 v 0:49 | Avis
interpunkční úsečník
z 15. století

polovičatost
poptaná ve stejné době jako
klavichord
moderní golf
první pravidla pro zacházení s duševně chorými
mydlářství

n-sečnost, pevná a jemně unylá
pro skutečnosti které jsou si
podezřele blíž

Roztroušeně

31. ledna 2017 v 20:35 | Avis
(splácanina extrémně k nečtení)

Když dosáhnou velikosti dvou desetin milimetru, přestanou oči tatry slepé růst a nechají se pohřbít tukovým polštářkem na dně očnice. Slepým rybám nic nechybí a není výjimkou, že ve sháňce potravy předeženou ostatní.

Je to tedy konečně průkazné: jsou slepoty, jejichž odstranění by bylo záškodnictví.

Dokonce i v matematice, která mi vyráží dech a která se (jsouc nekonečně objektivní) pídí po absolutních pravdách, se najde prostor pro slepotu a slepá místa. Třeba: V planimetrii patří bod, přímka a rovina mezi elementární pojmy a tyto nedefinujeme.

Promiňte…?

Cožpak si právě to počáteční, prvotní a kruciální nezasluhuje největší pozornost, nejvyšší míru popsanosti a nejpřesnější definici?
Možná ano, ale ono nejde o zásluhy, ale o zvládnutelnost a slepota je úlevná a hospodárná. Často proto tvrdě záměrná, třebaže subjektem neuvědomělá. Léčivý dotek evoluce. A doteky evoluce se nezpochybňují.
Uvědomuji si, že za slepotami často nebývá pokrytectví, zpupnost nebo nezodpovědnost. Ale stejně některé slepoty zamrzí.

Další články