__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Patnáctého čtvrtý a dvě stě devět dnů předtím

Neděle v 15:52 | Avis
Za čím vším asi stojí to neprůchozí v nás a souběžná neprůkaznost všeho ostatního. Za čím vším asi…

Rozkrájela jsem svůj čas překvapeně, nadšeně a s takovou vervou, že mi notně ubylo času na dosazování do proměnných, a tak zůstává u otázek a povzdechnutí, jako je toto. Alespoň je ale místo na ně. Nevnímám jako nepravděpodobnou možnost, že by tyto hltavé, šťastné dny udusaly i je, a jsem ráda, že se jim to nepovedlo. Hltavé, šťastné dny…V té hltavosti není chamtivost nebo do sebe zahleděné a nafrněné pospíchání nebo bez ladu a skladu provedené nahňácání. Ovšem i uspořádaná vyplněnost, spokojené a uctivé přijímání a dychtivost vybírají poctivě svou daň (možná proto nejsme bohové) a mé bohaté, hltavé a obdařené dny zůstávají o něco ochuzené:

Co se týče delších a závažnějších úvah, usebírání se, reflexí a rozjímání, jsou téměř holé.
(pokročile prořídlé)

A přitom se tolik vydávám!

Jenže když píšu, mluvím nebo přemýšlím, narážím na tu jinakost: je to spokojené psaní, mluvení nebo přemýšlení - a mám pocit, že u něj nemůže být vysloveno něco, co jsem se vždy snažila vyslovovat, a proto že sice něco vyslovovat můžu a něco vyslovuji, ale že toho neříkám tolik. (A že vlastně nemám moc co říct.)

A ve stínu toho (spíš než ruku v ruce s tím) přichází oněmění a mlčenlivost.
(A ovšem také občas unavenost mluvením.)

Nemyslím si, že bych tím, že jsem šťastná, oslepla a neviděla kolem sebe nic, co by nestálo za řečení… Jsem to stále já se svými sklony a způsobem uvažování. Vidím, že tu bývá mezi harmonickými obrazy a různými příběhy méně harmonický, nějaký zastrčený a o nejposlednější stěnu opřený náčrt zasmušilých barev a naznačených obrysů, který je paradoxně hlasitější než to všude kolem, čemu cítím právě rozpaky přiznat právo na bytí napsaným. Tento zastrčený obraz křičívá tím vším, co chce, potřebuje být vysloveno: všechno stáří deponované do panelákových krasů u konečných stanic tramvají; neštěstí úrazů a nemocí; vyhlídky méně šťastných a obdařených; vztahy, kterými se lidé dusí; zabředlosti; sepse; dluhy; problém výběru a nabrání směru téměř v čemkoli; možnosti, rizika a omezení; křivdy; a i kdyby vůbec, ale vůbec nic, tak stejně pořád smrt…

Nemyslím si tedy, že by moje štěstí vypálilo moje zorničky a sebralo mi chuť, motivaci nebo dokonce možnost se zaobírat něčím a objevovat něco, co přesahuje (vnímání) tady a teď a jaro překvapující užaslé Brno a touhu si uvařit večer cibulačku a přečíst si nového Kunderu, a to nejlépe v parku na dece, a vyprat si o víkendu zase bílé prádlo a zachycovat vše, čím žijí a dýchají přátelé, a trávit 20 h týdně na stáži a spoustu chvilek v knihovnách a běhat, …

Nemyslím si to.

Jen mě štěstí naprosto vyvedlo z konceptu.

V tom konceptu totiž bylo vše tak zmuchlané, zhroucené a nepřehledné a především štěstí v něm bylo tou směsicí pocitů, která stála na dotecích, které sice nemohly pohladit na potřebných místech, ale alespoň laskaly jinde; na relativizaci; na oblibě smutku a jeho tichých, houpavých odleskách; na klidném odebírání si pravomoci po sobě a své dráze žádat komplexní pozitivní cit; na přijmutí vlastního chřadnutí a slabosti a na jisté stydlivé neoblibě sebe sama; na smířenosti a oblibě propastí, propastiček, pastiček a pastí.
(A to dokážu s určitostí pojmenovat, protože se do toho konceptu sem tam o víkendu vracím.)

Vedle jak ta jedle.

V těchto dnech nejsem ztracená. Jen nedokážu nic říci o své poloze. (Bývávalo to naopak.) Jsem zmatená tím, že mě nic nebolí, že je štěstí samostatné a soběstačné a není (alespoň přímočaře) na dluh, že mě za mě, někoho dalšího nebo něco dalšího nikdo neprůhledně neviní. Zmatení samo o sobě je pořád jenom zmatením, a necítím se tedy úplně s to ho označit za příjemné, ale to, co za ním je, to je příjemné, příjemné, příjemné.
A spíš než nad tím, zdali a čím jsem si ten přerod a to štěstí zasloužila (na zásluhách toho v minulém konceptu stálo tolik a v nové konstelaci to už není tolik produktivní prvek), se pozastavuji a žasnu nad tím, jak a kudy se to stalo a vůbec mohlo stát. Vím, že za tím musí stát ještě něco víc než dobře načasované vypuštění do vzdáleného a předtím mnou neobydleného prostoru Brna. A tuším dokonce, i když si to ještě částečně před sebou zastírám, kdo za tím vším je - budu to já sama.

A to, to je síla.

To se pak nelze divit, že (v důsledku ohromení tímto poznatkem a obklopeností nepoznaně pohodovými dny) se netrýzním a zůstávám spokojena i bez odpovědí, jen s otázkami, které se v mysli převalují tu činně, tu o něco líněji…


Do těch plných, hltavých a šťastných dnů by se nacházení odpovědí vešlo jen nepoctivě a o něco okradeně. A cítím, že toho, za čím vším, za čím vším asi stojí to neprůchozí v nás a souběžná neprůkaznost všeho ostatního, stejně jako mnoho dalšího, toho se můžu dobrat později.
 

Lžičky a příbory

3. února 2018 v 0:58 | Avis
Dům je velký a nevyužitý, jsou v něm koberce, zima a malé podkrovní komůrky, které se při dětských výzvědách ukázaly býti prosté většího (ne veškerého) tajemství. Podkrovní komůrky byly a jsou prosté většího tajemství v důsledku p(r)ovedeného úklidu a vyklizení; zima je v tom domě, protože v něm nežijeme my, ale jenom babička a ta užije a vytápí jen zlomek prostor; velký je ten dům, protože jsme v něm měli žít. Je to jedna z těch oblastí, o kterých se nemluví, nedokáže mluvit.

C(í)tila jsem to, a nikdy se na to neptala.

V prostorách, kde žije babička, tedy pochopitelně zima není, ale smutno (smutek a zima umí jít krásně ruku v ruce), alespoň mně, občas ano. Velikost domu a stáří tu totiž někdy - a s neúprosným postupem času stále častěji - obnažují marnost, a to ne cudně jako středověká dáma (jen kousínek kůže), ale rozcapeně a…


Malá lež je lžička. A takovými se krmí děti, a nejenom ony.

Osobní asistence

9. prosince 2017 v 8:56 | Avis
Na své první supervizi letmo zmiňuji táhlý pocit nekompetentnosti, který při osobní asistenci mám. Jde vyloženě o tu úzce vymezenou pracovní nekompetentnost: nikdy jste nikoho jiného než sebe nemyli, nikdy jste neviděli různé druhy inkontinenčních pomůcek, pomůcek proti proleženinám, masti, zvedáky, schodolezy a bolesti/omezení/zranění apod.
Nic nevíte.

[Pocit nekompetentnosti je násoben tím - nabízelo by se použít spojení "vtip je v tom", ale ono to není vtipné ani za mák -, že před začátkem vykonávání osobní asistence neprojdete žádným souhrnným a alespoň základním školením, kde byste tyto věci viděli a něco se o nich dozvěděli - zaučujete se postupně, přímo u klientů, když se díváte, jak asistenci provádí jiná asistentka (je v tom slabá podobnost s náslechy studentů učitelství).
To je problematické.
Především toto zaučení nemá být a není primárně zaučením asistentky, ale asistentky u daného klienta. Proto nemůže plně nahradit školení a nezprostředkuje vám dostatečně znalosti, které potřebujete.
Zvláště když nešťastně brzy dostanete složitou asistenci, kde se sbíhá hodně věcí, které se vám dosud vyhnuly. Místo patřičného "co je toto a kam s tím" hrozí, že se sice dozvíte drobnosti, které jsou možná z pohledu dané asistence důležité nebo možná dokonce stěžejní, ale vyplňují zkrátka díru ve vzdělání, které, které… nemáte.
Je to dáno tím, že… peníze. Samozřejmě na vás čekají školení, ale ta jsou daleko -mnohem dál než všechny asistence, na nichž by se vám hodily znalosti z nich.
Samozřejmě je to práce, ne hazard. Máte chránit jak sebe, tak všechny ostatní. Můžete a máte říkat ne, když nemůžete a nejste schopni. Ale je to vysilující a občas si z tohoto všeho něco odnesete - třeba ten táhlý pocit nekompetentnosti.]
 


Exkurz za prázdné stránky & Noční inventura vnitřností

3. listopadu 2017 v 23:39 | Avis
Ne ticho, ale neverbalizovaný hluk. Hluk mých nevyjádřených myšlenek.

Už měsíc a půl v novém městě. Neustále s sebou nosím nový zápisník. Jenže v něm po měsíci a půl není napsán ani řádek, ani slovo, ani litera - a on je tak pořád novým, přestože už novým není, přestože jsem s tím zápisníkem sžitá a jeho blízkost mě uklidňuje a vlastně do něj všechno píši - i když nikoli.

Chci o tom všem psát, ale nedělám to - a ono to bolí. Vím, že si nelžu, ale stejně dobře vím, že si se sebou nepovídám. Alespoň ne nahlas, na úplnou rovinu a ne s využitím slov. Jenže já o tom všem chci (i když - a to mě také děsí - asi existenčně nepotřebuji) se sebou více otevřeně a nahlas mluvit.

Všechny ty mé pocity jsou samozřejmě konkrétní a pravé, jenže pakliže je nesepíši a nezachytím v jejich formě a obsahu, tak se jejich konkrétnost jeví jako pořád příliš abstraktní a jejich pravost je neautorizována. Ty pocity jsou pak "jakési něco" - a co s tím.

Nejhorší není skutečnost, že to, co nepojmenuji nyní, už nepojmenuji nikdy, protože to k pojmenování se již poté nebude nabízet a nebude mi to stát modelem při mých pokusech tomu přiřadit název a to přiřazení tak nebude dostatečně dosažitelnou možností. Ne to, nýbrž fakt, že nepojmenování něčeho se může významnou měrou podílet na přivození si nějakých důsledků, které se mi nebudou líbit.

Ano, jsem spokojená a díky (a potažmo kvůli) tomu je ta nutnost vše pojmenovávat menší - to bolavé a hnisající bylo nutné fačovat (prioritní úkon), kategorizování zdravé nebo relativně zdravě se jevící tkáně je zbytné (úkon žádaný, ale zbytný a odsunutelný).
Uvědomovat si sebe bylo v bolesti snazší. Přímočařejší. Možná je to ve slasti nebo v průměrné (krásné) pohodě stejně snadné a přímočaré, jen to tolik nevyhledává vlastní (konkrétní a zapsaný) výraz.

Pak možná zakopaný pes spočívá v tom, že jsem zvyklá pracovat s operacemi, které ten (konkrétní a zapsaný) výraz vyžadují - a ano, tato hypotéza se zdá jako pravděpodobná. Mé úpravy bolesti a nepříjemných pocitů byly efektivní a do jisté míry strojové a podle (velice produktivního) mustru, kde hrálo pojmenování zásadní roli. Proto ten mustr nemůžu nyní použít pro stavy z opačné strany škály, stavy pohody a zdravých možností směrování se někam - protože nemám situaci popsanou v potřebném kódu.

A možná ještě z jednoho důvodu: smutek, otlačeniny a komplexy jsem zvnějšňovala spíše "za sebe", to hezké a veselé a pozitivně vyboulené ven se má zvnějšňovat "před"; zvnějšněním nepříjemného jsem se v pokoře zmenšovala, zvnějšněním příjemného mám pevně a sebevědomě růst a nabývat tvaru.
Tane mi na mysl teze: sebezáchova a seberealizace se evidentně v něčem liší.

Další tušené neurotické místo: autenticita a bezprostřednost - jsem totiž autentická ve svém strachu být plně bezprostřední (ne ve všem, ale na ukázkový příklad co se týče projevení vlastních i jen námětů na přání a nepřání) a je pro mě přirozené okamžitě přemýšlet více, než je pro mě přirozené okamžitě jednat.
[Vím, kde jsem se toto nápodobou naučila, ale nevím, nakolik dokážu ten poznatek vytěžit a jestli na něm vůbec záleží.]

Něco jsem dělala a stále dělám špatně, protože projevit se v souladu se sebou samou pro mě bývá těžké (zdravím, stude). Ale jsem na správném místě: jsem více než kdy jindy bombardována příležitostmi se v tomto zlepšit (zlepšit rovnou nebo selhat, a poté se zlepšit), a to tak moc, že se v tom zlepšit téměř musím.
Snad i bez pojmenovávání, i když s ním by to dle mého šlo lépe.

Co se sebou?

Na těch prázdných stránkách zápisníku ale nechybí jenom toto. Chybí tam i zmínka o skutečnosti, že miluji to město a miluji svou univerzitu a jsem zblázněná (a snad i miluji) svůj obor (ačkoli pár mých důležitých já téměř neoslovuje) a vše je pro mě velmi přirozené a bezbolestné (i bolest, která k VŠ taky patří, alespoň v mém pojetí) a nestýská se mi (protože má, a nemá po čem - nic z toho, po čem by se mi mohlo stýskat, na tomto místě nemá definiční obor). V tom zápisníku chybí zmínka o tom, že je tu vše, co potřebuji; že jsem ráda za propracované prázdniny; že je tu nutno zelenou na přechodu interpretovat jako "vyjdi" na rozdíl od Prahy, kde jistojistě znamená "jdi" - a trvá úměrně tomu mnohem déle; že jsem čekala nájem mnohem dražší a bydlení s třemi dalšími lidmi na pokoji mnohem obtížnější; že ráda usínám za zvuku nočního rozjezdu, co projíždí dole ulicí; že se tu dá sehnat jídlo v jakoukoli denní dobu; že tu o nic nezakopávám (jen občas o sebe). A že se musím naučit, jak vařit hezky pro sebe samu (a že za to stojím). A že bych se možná, možná měla i více učit, jak se vracet (do toho "druhého") domů.

Tiše a sobě pod vousy

22. srpna 2017 v 23:23 | Avis
V němčině se "zdůraznit" řekne "betonen". Nosím to nově naučené slovo v pěstičkách celé týdny a hledám k němu kontext. Marně.

Snad to bude tím, že zdůraznění něčeho je už interpretační počin a k tomu se v přímočarých srpnových dnech nemohu pořádně dostat. Nebo ho dokonce s úspěchem dokončit. Je to na starou bačkoru. Jistě nechybí objekt zdůraznění. Jen se subjektu vzdálila potřebná schopnost být konatelem zdůraznění a do jisté míry i být obecně konatelem zpětného pohledu na časování sebe sama - zkrátka se sobě trochu ztrácím. Připouštím, že to může být dobře - možná jen není nic, co by bylo třeba vidět, vědět, řešit. Možná jsem se ztratila sobě z dohledu, protože už nemusím dohlížet, a to nejenom na sebe, ale ani na to kolem.
[Ale dohlédnutí a dohlížení není to samé, že?]

Pocit, že by to takto mělo být napořád, mě naplňuje neklidem. Patřím si plně, jenže tím současným úchopem si nejsem ani prachbídně jistá.

Ve vlaku do Plzně cikánka domlouvá synovi telefonicky odvykačku poté, co měl na vlastní svatbě relaps. Každý obchod s oblečením má jinou politiku navěšování oblečení na ramínka a každý (mě vysilující a připadající mi otřešný) komplex, v němž jsou obchody poskládané, má svou duši nebo přinejmenším její zdání. A taky zákaznice, které kradou. Nejbližší kamarádce připomíná jediný obraz v domě tři kočky, které se navzájem vraždí, zatímco je pozoruje pes - je to ale jen nevinná abstrakce, dárek k svatbě visící v opuštěném obýváku. Oslovuji neoslovitelné neoslovitelným a smýkám se po površích, které by mi měly jít. V přespolní vesnici jsou děti nejvíce ztišené povídáním o stupnicích, které nepočítají s body hlubšími než nula. Pokaždé mě zaskočí bezprostřednost, přirozenost a příhodnost dětského doteku, vysloveného vždy zřetelně a naplno. {Jaký je asi dotek, který dávám nazpátek já?} Předení cvrčků v noci a jemnost stáčeného vína. Ulehčující vědomí, že se nás nesnaží vykreslit jako neschopné a k ničemu, aby nás deptal - že nás takové jen vidí, a ve stejném okamžiku vědomí, že optika je jednou z nejtěžších částí fyziky. Loučení, neloučení. Odvržení. Zpětný chod. Neotřesenost. Mlčení a "budiž".

Přála bych si z toho všeho být moudrá, ale nejsem.

Problém s odstupem a s plnohodnotným objevením a vstřebáním kontextu je tragický o to víc, že se sem tam cítím v důsledku svého sebemrskačského a bezohledného ponechávání se v některých deficitech slušně synsémanticky - neplnovýznamově, s rolí převážně formální, která se stává plnou až právě po připojení k okolí…

I.

25. července 2017 v 22:46 | Avis
obličej se vyvinul z konce trávicí soustavy
(kamenná tvář mi proto přijde důstojná
a moje city podlejší)

mluvíš z hladu
říkávala babička a ta věta zesivěla časem
k odvěké platnosti

všichni mluvíme z hladu
po blízkosti
nejčastěji o počasí

čím menší obsah slova, tím větší rozsah
sdílet plytké a s nejplnějším zbýt zbitý
sám

s přáním zabíjet ještě s někým stalaktity dotykem mastných dlaní
s plánem být svým smutkům nestvůrcem nebo aspoň nestvůrou
s domněnkou že když děti padají
nenatáhnou se jak široké tak dlouhé
ale jak drobné tak krátké
(krátké na to všechno kolem sebe)
nebo s tabuizovaným náznakem traumatu
můj dědeček byl elektrikář
jednoho dne si napustil vanu
a místo pěny si do ní přidal proud

Mezi zítřkem a pozítřím aneb Ve (v)nitrobloku

8. července 2017 v 23:37 | Avis
Možná si potřebuji odložit.
Nevím ale co a ubylo míst kam.

Sedíme na lavičce v jednom pražském vnitrobloku a kolem nás je všechno - nevinný letní čas, chrchlavý průvan bouřek, tušení drážek kol vyjetých na kost gumy, bez následků dostupná blažení i prázdnost všech takto snadno se k dání nabízejících obrysů, prázdnost, která mi ale není na obtíž.
To, co dokážu v té chvíli pojmout, je překvapivě čisté a v pořádku.
(Až na ženu těžce postiženou anorexií, co jsme potkaly před chvílí na hlavním nádraží.)

Léto. Léto po maturitě. Mezičas. Chvíle mezi, chvíle mimo.

Není jak se z těchto dnů vykoupit a po většinu času není ani v nejmenším proč mít potřebu se o to snažit. Vylhat se z léta, ještě z tohoto léta, proč bych po tom bažila?
Protože je pitomě poznamenané těmi "nepříjemnými zásadnostmi", které jsou létem a mezičasovostí skryté, ale o to hladověji číhají u obou jeho konců - a tam bohužel dohlédnu (pouze dohlédnu, dosáhnout na ně nemůžu)? A protože je mi často chladněji?

[Táta měl dnes narozeniny a jakkoli je to naprosto pominutelné, neboť narozeniny neslavíme a (naštěstí) ani nejsme teď jako rodina pohromadě (hah, pohromadě), obešlo mě to a uvědomění si dalšího ublíženého roku mě přivedlo k novotvaru, co spíš může člověk mít a má: smrtiny. Smrtiny. Kdyby mě byly bývaly napadly na konci listopadu, snad by to bylo místnější…]

Vnitroblok je klidný a důstojně řešený - podle kamarádky se o to zasazují jednoduše pouze stromy. Vzrostlé, mohutné platany tiše stínící město a to ostatní rušivé kolem. Podle mě je v tom mnohem víc; především spasení se z časté prostorové stísněnosti města, lidské střídání různých materiálů, obnaženost cihel vhodně místy užitých, uzavřenost prostoru z pěti stran a otevřenost do té šesté - do nebe.

Ne. Je to skvělé léto a já ráda nechávám za sebou nepohlazenost a neschopnost hladit a být pohlazen, obraz sdírání se z kůže někoho blízkého, pokřivenosti a nalomená, exponovaná místa, svou nedostatečnost v očích, které mi bohužel nejde úplně pominout, i uklouzávání směrem dolů a podobně. Všechno je to zanedbatelné a hodné zanedbání.
Všechno ať se jeví čisté a v pořádku.
Ať je toto jeden z přirozeně šťastných nitrobloků.

Utíkám a schovávám se. Do jiných pokojů, měst a k práci. Utíkám velmi úspěšně a je to pro mě dobrý běh.
Jen se o mě někdy něco otře. Něco, čehož obrysy pouze tuším, ale co si potřebuju odložit - a ta potřeba je zřejmá na rozdíl od předmětu, k němuž se vztahuje.

I proto je práce skvělá - tam se to ke mně nemůže vloupat. Jen je potom smutné, když si to najde cestu do vnitrobloku uprostřed Prahy uprostřed krásného dne s kamarádkou, do klidné noci nebo mezi dva nadějeplné nádechy mezi něčím letním a vyloženě příjemným.
Většina chvil ale zůstává tímto kazem, pokusem o kaz netknutá.

Další články