__Jsem-li objevena přes 3. deklinaci, ráda bych byla zpravena o tom, že jsem byla objevena... ;)

Exkurz za prázdné stránky & Noční inventura vnitřností

3. listopadu 2017 v 23:39 | Avis
Ne ticho, ale neverbalizovaný hluk. Hluk mých nevyjádřených myšlenek.

Už měsíc a půl v novém městě. Neustále s sebou nosím nový zápisník. Jenže v něm po měsíci a půl není napsán ani řádek, ani slovo, ani litera - a on je tak pořád novým, přestože už novým není, přestože jsem s tím zápisníkem sžitá a jeho blízkost mě uklidňuje a vlastně do něj všechno píši - i když nikoli.

Chci o tom všem psát, ale nedělám to - a ono to bolí. Vím, že si nelžu, ale stejně dobře vím, že si se sebou nepovídám. Alespoň ne nahlas, na úplnou rovinu a ne s využitím slov. Jenže já o tom všem chci (i když - a to mě také děsí - asi existenčně nepotřebuji) se sebou více otevřeně a nahlas mluvit.

Všechny ty mé pocity jsou samozřejmě konkrétní a pravé, jenže pakliže je nesepíši a nezachytím v jejich formě a obsahu, tak se jejich konkrétnost jeví jako pořád příliš abstraktní a jejich pravost je neautorizována. Ty pocity jsou pak "jakési něco" - a co s tím.

Nejhorší není skutečnost, že to, co nepojmenuji nyní, už nepojmenuji nikdy, protože to k pojmenování se již poté nebude nabízet a nebude mi to stát modelem při mých pokusech tomu přiřadit název a to přiřazení tak nebude dostatečně dosažitelnou možností. Ne to, nýbrž fakt, že nepojmenování něčeho se může významnou měrou podílet na přivození si nějakých důsledků, které se mi nebudou líbit.

Ano, jsem spokojená a díky (a potažmo kvůli) tomu je ta nutnost vše pojmenovávat menší - to bolavé a hnisající bylo nutné fačovat (prioritní úkon), kategorizování zdravé nebo relativně zdravě se jevící tkáně je zbytné (úkon žádaný, ale zbytný a odsunutelný).
Uvědomovat si sebe bylo v bolesti snazší. Přímočařejší. Možná je to ve slasti nebo v průměrné (krásné) pohodě stejně snadné a přímočaré, jen to tolik nevyhledává vlastní (konkrétní a zapsaný) výraz.

Pak možná zakopaný pes spočívá v tom, že jsem zvyklá pracovat s operacemi, které ten (konkrétní a zapsaný) výraz vyžadují - a ano, tato hypotéza se zdá jako pravděpodobná. Mé úpravy bolesti a nepříjemných pocitů byly efektivní a do jisté míry strojové a podle (velice produktivního) mustru, kde hrálo pojmenování zásadní roli. Proto ten mustr nemůžu nyní použít pro stavy z opačné strany škály, stavy pohody a zdravých možností směrování se někam - protože nemám situaci popsanou v potřebném kódu.

A možná ještě z jednoho důvodu: smutek, otlačeniny a komplexy jsem zvnějšňovala spíše "za sebe", to hezké a veselé a pozitivně vyboulené ven se má zvnějšňovat "před"; zvnějšněním nepříjemného jsem se v pokoře zmenšovala, zvnějšněním příjemného mám pevně a sebevědomě růst a nabývat tvaru.
Tane mi na mysl teze: sebezáchova a seberealizace se evidentně v něčem liší.

Další tušené neurotické místo: autenticita a bezprostřednost - jsem totiž autentická ve svém strachu být plně bezprostřední (ne ve všem, ale na ukázkový příklad co se týče projevení vlastních i jen námětů na přání a nepřání) a je pro mě přirozené okamžitě přemýšlet více, než je pro mě přirozené okamžitě jednat.
[Vím, kde jsem se toto nápodobou naučila, ale nevím, nakolik dokážu ten poznatek vytěžit a jestli na něm vůbec záleží.]

Něco jsem dělala a stále dělám špatně, protože projevit se v souladu se sebou samou pro mě bývá těžké (zdravím, stude). Ale jsem na správném místě: jsem více než kdy jindy bombardována příležitostmi se v tomto zlepšit (zlepšit rovnou nebo selhat, a poté se zlepšit), a to tak moc, že se v tom zlepšit téměř musím.
Snad i bez pojmenovávání, i když s ním by to dle mého šlo lépe.

Co se sebou?

Na těch prázdných stránkách zápisníku ale nechybí jenom toto. Chybí tam i zmínka o skutečnosti, že miluji to město a miluji svou univerzitu a jsem zblázněná (a snad i miluji) svůj obor (ačkoli pár mých důležitých já téměř neoslovuje) a vše je pro mě velmi přirozené a bezbolestné (i bolest, která k VŠ taky patří, alespoň v mém pojetí) a nestýská se mi (protože má, a nemá po čem - nic z toho, po čem by se mi mohlo stýskat, na tomto místě nemá definiční obor). V tom zápisníku chybí zmínka o tom, že je tu vše, co potřebuji; že jsem ráda za propracované prázdniny; že je tu nutno zelenou na přechodu interpretovat jako "vyjdi" na rozdíl od Prahy, kde jistojistě znamená "jdi" - a trvá úměrně tomu mnohem déle; že jsem čekala nájem mnohem dražší a bydlení s třemi dalšími lidmi na pokoji mnohem obtížnější; že ráda usínám za zvuku nočního rozjezdu, co projíždí dole ulicí; že se tu dá sehnat jídlo v jakoukoli denní dobu; že tu o nic nezakopávám (jen občas o sebe). A že se musím naučit, jak vařit hezky pro sebe samu (a že za to stojím). A že bych se možná, možná měla i více učit, jak se vracet (do toho "druhého") domů.
 

Tiše a sobě pod vousy

22. srpna 2017 v 23:23 | Avis
V němčině se "zdůraznit" řekne "betonen". Nosím to nově naučené slovo v pěstičkách celé týdny a hledám k němu kontext. Marně.

Snad to bude tím, že zdůraznění něčeho je už interpretační počin a k tomu se v přímočarých srpnových dnech nemohu pořádně dostat. Nebo ho dokonce s úspěchem dokončit. Je to na starou bačkoru. Jistě nechybí objekt zdůraznění. Jen se subjektu vzdálila potřebná schopnost být konatelem zdůraznění a do jisté míry i být obecně konatelem zpětného pohledu na časování sebe sama - zkrátka se sobě trochu ztrácím. Připouštím, že to může být dobře - možná jen není nic, co by bylo třeba vidět, vědět, řešit. Možná jsem se ztratila sobě z dohledu, protože už nemusím dohlížet, a to nejenom na sebe, ale ani na to kolem.
[Ale dohlédnutí a dohlížení není to samé, že?]

Pocit, že by to takto mělo být napořád, mě naplňuje neklidem. Patřím si plně, jenže tím současným úchopem si nejsem ani prachbídně jistá.

Ve vlaku do Plzně cikánka domlouvá synovi telefonicky odvykačku poté, co měl na vlastní svatbě relaps. Každý obchod s oblečením má jinou politiku navěšování oblečení na ramínka a každý (mě vysilující a připadající mi otřešný) komplex, v němž jsou obchody poskládané, má svou duši nebo přinejmenším její zdání. A taky zákaznice, které kradou. Nejbližší kamarádce připomíná jediný obraz v domě tři kočky, které se navzájem vraždí, zatímco je pozoruje pes - je to ale jen nevinná abstrakce, dárek k svatbě visící v opuštěném obýváku. Oslovuji neoslovitelné neoslovitelným a smýkám se po površích, které by mi měly jít. V přespolní vesnici jsou děti nejvíce ztišené povídáním o stupnicích, které nepočítají s body hlubšími než nula. Pokaždé mě zaskočí bezprostřednost, přirozenost a příhodnost dětského doteku, vysloveného vždy zřetelně a naplno. {Jaký je asi dotek, který dávám nazpátek já?} Předení cvrčků v noci a jemnost stáčeného vína. Ulehčující vědomí, že se nás nesnaží vykreslit jako neschopné a k ničemu, aby nás deptal - že nás takové jen vidí, a ve stejném okamžiku vědomí, že optika je jednou z nejtěžších částí fyziky. Loučení, neloučení. Odvržení. Zpětný chod. Neotřesenost. Mlčení a "budiž".

Přála bych si z toho všeho být moudrá, ale nejsem.

Problém s odstupem a s plnohodnotným objevením a vstřebáním kontextu je tragický o to víc, že se sem tam cítím v důsledku svého sebemrskačského a bezohledného ponechávání se v některých deficitech slušně synsémanticky - neplnovýznamově, s rolí převážně formální, která se stává plnou až právě po připojení k okolí…

I.

25. července 2017 v 22:46 | Avis
obličej se vyvinul z konce trávicí soustavy
(kamenná tvář mi proto přijde důstojná
a moje city podlejší)

mluvíš z hladu
říkávala babička a ta věta zesivěla časem
k odvěké platnosti

všichni mluvíme z hladu
po blízkosti
nejčastěji o počasí

čím menší obsah slova, tím větší rozsah
sdílet plytké a s nejplnějším zbýt zbitý
sám

s přáním zabíjet ještě s někým stalaktity dotykem mastných dlaní
s plánem být svým smutkům nestvůrcem nebo aspoň nestvůrou
s domněnkou že když děti padají
nenatáhnou se jak široké tak dlouhé
ale jak drobné tak krátké
(krátké na to všechno kolem sebe)
nebo s tabuizovaným náznakem traumatu
můj dědeček byl elektrikář
jednoho dne si napustil vanu
a místo pěny si do ní přidal proud
 


Mezi zítřkem a pozítřím aneb Ve (v)nitrobloku

8. července 2017 v 23:37 | Avis
Možná si potřebuji odložit.
Nevím ale co a ubylo míst kam.

Sedíme na lavičce v jednom pražském vnitrobloku a kolem nás je všechno - nevinný letní čas, chrchlavý průvan bouřek, tušení drážek kol vyjetých na kost gumy, bez následků dostupná blažení i prázdnost všech takto snadno se k dání nabízejících obrysů, prázdnost, která mi ale není na obtíž.
To, co dokážu v té chvíli pojmout, je překvapivě čisté a v pořádku.
(Až na ženu těžce postiženou anorexií, co jsme potkaly před chvílí na hlavním nádraží.)

Léto. Léto po maturitě. Mezičas. Chvíle mezi, chvíle mimo.

Není jak se z těchto dnů vykoupit a po většinu času není ani v nejmenším proč mít potřebu se o to snažit. Vylhat se z léta, ještě z tohoto léta, proč bych po tom bažila?
Protože je pitomě poznamenané těmi "nepříjemnými zásadnostmi", které jsou létem a mezičasovostí skryté, ale o to hladověji číhají u obou jeho konců - a tam bohužel dohlédnu (pouze dohlédnu, dosáhnout na ně nemůžu)? A protože je mi často chladněji?

[Táta měl dnes narozeniny a jakkoli je to naprosto pominutelné, neboť narozeniny neslavíme a (naštěstí) ani nejsme teď jako rodina pohromadě (hah, pohromadě), obešlo mě to a uvědomění si dalšího ublíženého roku mě přivedlo k novotvaru, co spíš může člověk mít a má: smrtiny. Smrtiny. Kdyby mě byly bývaly napadly na konci listopadu, snad by to bylo místnější…]

Vnitroblok je klidný a důstojně řešený - podle kamarádky se o to zasazují jednoduše pouze stromy. Vzrostlé, mohutné platany tiše stínící město a to ostatní rušivé kolem. Podle mě je v tom mnohem víc; především spasení se z časté prostorové stísněnosti města, lidské střídání různých materiálů, obnaženost cihel vhodně místy užitých, uzavřenost prostoru z pěti stran a otevřenost do té šesté - do nebe.

Ne. Je to skvělé léto a já ráda nechávám za sebou nepohlazenost a neschopnost hladit a být pohlazen, obraz sdírání se z kůže někoho blízkého, pokřivenosti a nalomená, exponovaná místa, svou nedostatečnost v očích, které mi bohužel nejde úplně pominout, i uklouzávání směrem dolů a podobně. Všechno je to zanedbatelné a hodné zanedbání.
Všechno ať se jeví čisté a v pořádku.
Ať je toto jeden z přirozeně šťastných nitrobloků.

Utíkám a schovávám se. Do jiných pokojů, měst a k práci. Utíkám velmi úspěšně a je to pro mě dobrý běh.
Jen se o mě někdy něco otře. Něco, čehož obrysy pouze tuším, ale co si potřebuju odložit - a ta potřeba je zřejmá na rozdíl od předmětu, k němuž se vztahuje.

I proto je práce skvělá - tam se to ke mně nemůže vloupat. Jen je potom smutné, když si to najde cestu do vnitrobloku uprostřed Prahy uprostřed krásného dne s kamarádkou, do klidné noci nebo mezi dva nadějeplné nádechy mezi něčím letním a vyloženě příjemným.
Většina chvil ale zůstává tímto kazem, pokusem o kaz netknutá.

Ztracena v uličkách vývojového lahůdkářství

6. června 2017 v 20:26 | Avis
Úplně jiný kamarád, úplně jiné místo v úplně jiném čase, ale totožné svěření se: při rekonstrukci jsme pod kobercem objevili Rudé právo.

Déjà vu.

Myslím na psa, který pudově rozzuřen vytrhal parkety, aby mohl lapit, vyhodit do vzduchu a ještě v letu plně zakousnout potkana, kterého cítil pod nimi. Chci se úplně stejně střemhlav vrhnout k podlaze a rvát každé jednotlivé vlákno svého koberce a bez odkladů obnažit, co je pod ním. To chci, jenže v tu chvíli jedeme velmi civilizovaným způsobem tramvají, a když před mýma očima psí čelist osazená krásnými, sklovinou vyleštěnými zuby konečně obejme najednou víc než kdy jindy hmotné tělo hlodavce, povídáme si už vlastně o něčem úplně jiném. Já již tímto jiným žiju, obraz psa i mě samotné na podlaze zůstává pouze obrazem a neškodně se rozplývá…

Ale téma vývoje se mě drží. Vývoj pro mě nikdy nebude jen suchopárná (samozřejmá, očekávaná a předvídatelná) přeměna něčeho v něco, nýbrž právě i šťavnaté pozadí, podloží všeho současného - tiché a bohužel mnou povětšinou nepovšimnuté.
Jako ta vrstva pod kobercem.

Roli vývoje podceňuji a naopak naivně přeceňuji současný stav věcí (zdá se mi téměř "nadčasový" a s patentem na dokonalost… směšná iluze přítomnosti jako čehosi trvalého a nadřazeného).
Pobavila jsem se třeba tím, jak jsem měla za velmi vzdálenou dobu, kdy měla auta vnější zrcátka pouze na levé straně.
Umístění zrcátek na obou stranách vozu mi přišlo a vlastně pořád přijde tak samozřejmé a elementárně přirozené, že se zdráhám věřit, že vůbec muselo být otázkou vývoje.
Ukázková chyba zpětného úsudku, Šájo.

Mrzí mě, že jsem tak… uvězněná ve svém synchronním dívání se na svět. Přitom se ani nedá říct, že bych měla k synchronnímu pohledu lepší předpoklady - jen je to pro mě jednodušší. Dívat se kolem místo za.
Přitom diachronní řezy umí být tak obohacující. [A pro mě budou vždy vyloženě luxusní záležitostí, protože přestože se dá řezat do všeho, já do všeho řezat nedokážu, takže se velmi těším každou malou těžce vydobytou dávkou.]

Abych zůstala u aut, vezměme si nešťastnou nehodu policejního BMW i8.V původní zprávě stálo, že vůz sjel z komunikace a následovala srážka se stromem.
Srážka se stromem není bohužel nic neobvyklého.

Až v osmnáctém století ale najdeme odpověď na otázku, kterou si neklademe, ačkoli by nás při míjení četných pomníčků u pat stromů kolem silnice mohla a snad i měla napadat, totiž: Kde a z jakého popudu se tu ty stromy vzaly?
V působivé zkratce za to může Marie Terezie. Panovnice, jejímž výročím narození jsme v květnu žili podobně jako zapůjčeným BMW, patentem nařídila výsadbu ovocných stromů podél silnic. Stromy - němí poskytovatelé stínů, nástroj modelování krajiny, způsob hierarchizování cest, koneckonců zdroj ovoce a dřeva… Stromové aleje začínaly myslím být tehdy trendy i tak, ale nařízení jim pomohlo ke slávě věčné - nebo přinejmenším trvající ještě v době, kdy už důvody pro zavedení alejí pominuly. A dokonce se obrátily naruby - trny proti současným potřebám.

Rčení, že každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán, mě dříve iritovávalo. Nechápala jsem ho správně. Není přece vůbec divu, že to, co sloužilo před třemi stoletími, už dnes sloužit nebude. A dokonce to bude překážet. A to třeba i nehorázným způsobem.
Zásluhy stromových alejí jsou pryč. Ale stromové aleje ne. A tak je tu trest: všichni mrtví s pomníčky u pat ovocných stromů pečlivě rámujících silnice.

Je přitom fascinující, jak velké zlo zel se mohlo stát z požehnaného původně ochranného opatření, jak velké nebezpečí, a přitom vzniknuté úplně samovolně a nepozorovaně. Stromy ve stromořadí mají mezi sebou takové rozestupy, že při vyjetí ze silnice je téměř nemožné se do stromu nestrefit, a zároveň úhel, pod jakým má auto šanci ze silnice vylétnout, připravuje střetnutí se stromem v nepříznivém scénáři pro cestující.
… u 15-20 % smrtelných nehod asistuje strom. Třeba ve Finsku nebo Švédsku mají stromořadí v bezprostřední blízkosti silnic zakázaná - ale nedokážu říct, jestli je to jednoduše tím, že tam neměli Marii Terezii, nebo tím, že se s dědictvím své tamější Marie Terezie již stihli vypořádat - tedy při výměně koberce vyměnit i vrstvu pod ním tak, aby všechny vrstvy podloží byly spolu v souhře a harmonii.

Jenže takové vypořádání a taková výměna vyžaduje silně pragmatický a souhrnný přístup, zároveň exaktnost a rozum. A ještě přesvědčení, že je toto vypořádání se správné, a víru, že je rovněž možné.
Ať už jde nakonec v první řadě o vývoj a jeho roli, minulost a její právo na zachování nebo současnost a právo na její dominanci, já zákonitě ztroskotám ve svých úvahách na tom, že zde mám svou slepotu, netušení vrstvy pod kobercem a sladce jemný synchronní pohled plochých popisů, svět obstarávání, koneckonců i tu už jen nezaznamenatelnou vidinu psa trhajícího parkety, plynule jedoucí tramvaj a vlastní program na odpoledne.

Ztroskotám na svojí průběhovosti, slabosti a omezenosti, což mi nepřipadá zase tak zlé. Ztroskotat na nich znamená ocitnout se zpátky na původním ostrově. Na dobrém ostrově, kde se také žije a kde se dá vydobýt solidní štěstí a kde stromy kolem silnic jen nevinně propouští svými korunami hřející paprsky na tváře řidičů a hrou střídavě se objevujících stínů řidiče střídmě unavují...

Skromný lup z vývojového lahůdkářství

1. května 2017 v 18:49 | Avis
Jeden z nejstarších domů toho města stojí blizoučko náměstí a na první pohled se zdá být nehorázně drzý. Vystrkuje jeden ze svých rohů z hlavní uliční fronty a bez cavyků jím zabírá podstatnou část důležitého chodníku. Vyhání tím chodce k autům na velmi frekventovanou silnici.
Ve svém konání si navíc počíná vyloženě rozmazleně - z chodníku nechává nedůstojný obrubník (připomíná tím lidi, kteří nejedí okraje pizzy a vůbec nechávají směšné zbytky, jako by takové úplné nedojedení mělo nějakou hodnotu).

To město moc neznám, takže mu poprávu mnoho nerozumím, ale tento úsek mě baví. A to ne proto, že by mě bavilo pozorovat obcházení bolavého místa, věcné a věčné, nebo že by mě tolik bral fenomén překážení (i když obojí pro mě umí být jímavé, to přiznávám).
Baví mě důvody, které za tím vším stojí a které nejsou vidět. Nevyřčená a jen tiše a až nepatřičně pokorně přítomná opodstatněnost. Dřívější opodstatněnost, dnes již okoralá a dokonale historická.

To město bylo a je městem průchodů - vzniklo u výhodné cesty a s průchody vždy sílilo i scházelo - a popisované místo je toho důkazem. Zmiňovaný "drzý" dům hrnoucí se do vytížené komunikace byl totiž váženou budovou mýta.
Díky němu a tomu zúžení kdysi město rostlo stejně, jako se dnes kvůli němu zařezává samo do sebe.

Je to epesní.

To dříve případné nyní vyloženě překáží a současnou optikou se téměř nedá pojmout. Potřeby i způsoby využití se příliš změnily.
Možná je vývoj vůbec jediným klínem mezi minulostí a přítomností.

Kamarád při rekonstrukci obýváku (shodou okolností v tom samém městě) našel pod kobercem Rudé právo. Pochopitelné, ale neuvěřitelně groteskní. Máme být a cítíme se být generací zproštěnou zkušenosti s dřívějším nedemokratickým uspořádáním. A jsme přitom vychováni lidmi, které formovala, ještě nám nejsou odcizené tvary třeba komunistické architektury a doma po večerech nevědomky šlapeme po dobovém tisku, který symbolicky dělá podloží jinému povrchu (v tomto případě v doslovné rovině koberci).

To vzájemné zakousnutí minulosti a přítomnosti do sebe přitahuje pozornost. Umí bolet na obě strany - ať je něco už pryč (potřeba mýta) nebo ještě pořád přítomné (stopy po doteku komunismu). Ale vždy je to bolest subjektu, nikdy ne bolest objektivní a obecně platná, že?

Tolik zhruba k libůstkám žití v prostoru, ve kterém je čas, respektive vývoj.

... měla bych se možná se zde nahlíženým městem vzhledem k vlastnímu vývoji loučit, ale necítím potřebu takového rituálu a město ho již tuplem nevyžaduje. Je přece hrdým městem průchodů a s odchody počítá, příliš ho nedrásají.

Umí se nakonec vyrovnat i s mnohem většími změnami než s přelivy lidí...
Prý bude úzký chodník v ulici s budovou mýta letos v létě rozšířen.

Zakulacení chutí a ohlédnutí za šťastně ztraceným božstvím

22. dubna 2017 v 23:53 | Avis
Chutě se zakulacují.
Asi to má co do činění s dospělostí nebo spíše tím stavem dovršenosti vývoje v určitých ohledech - tedy tím stavem, který se necítím označit rovnou za dospělost, ale který mě k ní nejspíš výrazně přibližuje.
Diagnóza: dovyvinutý aparát.

Má to své nepopiratelné kouzlo. I nevyhnutelnou cenu: všechno ostatní to o kouzelnost obírá.
[Třeba noci. Bývaly zapovězeným, slepým místem, kde se po úderu půlnoci mohlo dít cokoli. Bývaly. Dnes už jsou viděné a objevené. Byly s pomocí dovyvinutého aparátu prozrazeny a připraveny o veškerá tajemství.]

Obzory jsou široce rozevřené, zbývá už "jen" je nasycovat. Přiblížila jsem se své maximální možné míře dosáhnutí na svět: a to jak fyzicky (dosáhnout na poličky ve výšce), tak mentálně a psychicky (dosáhnout na pochopení a to pochopené unést).
Jiné už to nebude. Toto je konečný pohled a svět jím nazíraný je světem konečným.

Navíc tak, jak se nyní jeví svět mně, se jeví všem ostatním lidem ve věku dospělosti (tedy těm, kteří mají taktéž dovyvinutý aparát). Svým způsobem teprve teď žiji ve světě společně s nimi - s lidmi.
Není mi již vlastní dětská optika, která se světu učí a teprve tím k němu přichází (a dítě je proto samo, samo ve svém pohledu na realitu a tedy i v realitě samotné). Nepřísluší mi parciální vjemy, magická interpretace světa a konečně ani na ten nadřazený a ochraňující princip v podobě rodičů a jejich patentu na vědění.
Nepřísluší mi, neboť patří k vývoji, který se mě už netýká.

Ano, mohu vidět pouze částečně, vysvětlovat si něco velmi naivně nebo vůbec a nárokovat si přítomnost někoho, kdo by schvaloval a dozoroval mé úkony. Nepochybuji, že vše minimálně někdy dělám. Jenže mé chování v takovém případě nepohání raná fáze vývoje, nýbrž omezenost jeho fáze vrcholné.
Zjistila jsem, kde končím. Kde je hranice mých možností, schopností a vlivu. A tehdy jsem přestala být bohem.

Bohem jsem byla, když jsem byla dítětem - opět jsme u toho; dítě je samo, samo si vším a tedy i bohem.
Teď jsem ale konečným člověkem a na svoje božství již nemám. Jednak na něj není místo, protože se prostě nevejde do světa, v němž jsou i ostatní. Dále na něj nejsou síly, protože ti lidé žijící ve světě se mnou mají své vlastní síly, což limituje síly moje.

Za bytím konečným člověkem ale neshledávám slabost, nýbrž naopak sílu a lehkost.
Popořadě:
Uf, nejsem bohem.
Uf, nikdo není bohem.
Uf, je tu mnoho dalších lidí a všichni jsme na tom úplně stejně. Úplně stejně neodhadnutelně a smýkatelně.
Uf, mám dokonce bližší představu - a je oprávněné se domnívat, že ne scestnou -, jak na tom všichni jsme, co je vedle nás, v nás i mezi námi. Jsem schopna to ve zdravé a potřebné míře věrohodně poznávat a uchovávat v paměti.
Uf.
Hurá!

Chutě jsou kulaté. Plné.

Další články